Oživení starých odrůd ovocných dřevin

Již od poloviny devadesátých let minulého století Český svaz ochránců přírody aktivně zachraňuje mnoho desítek, či spíše stovek starých odrůd ovocných stromů. Toto bohatství se nashromáždilo hlavně během posledních 400 let, kdy se ovocné stromy staly naprosto samozřejmou součástí krajiny Čech, Moravy a Slezska.

Staré odrůdy vznikaly po staletí vlastně náhodou. Ze semen hrušní, jabloní a dalších ovocných druhů vyrostly stromy s ovocem většinou nepříliš chutným. Pouze čas od času to bylo něco lepšího. Dokud lidé nedokázali množit stromy pomocí roubování, byli odkázáni na semenáče. Jakmile semenáč dožil, bylo dobré ovoce ztraceno. V průběhu vrcholného středověku i na našem území lidé zjistili, že vhodně přiložené větévky k sobě přirůstají a nový strom uchovává vlastnosti matečného. To byl start nové éry v pěstování ovoce. Semenáče se nechaly přinést první ovoce, a to co lidem chutnalo, bylo množeno. Velkou úlohu v tom hrály kláštery jako centra všeobecného technologického pokroku. Zde byly zakládány štěpnice – sbírky odrůd – odkud byly šířeny rouby po okolí klášterů. Čilá výměna probíhala napříč Evropou zvláště za renesance.

Rozvoj pěstování ovoce u nás zbrzdily husitské války a později zastavila válka třicetiletá. Ta znamenala opravdovou katastrofu. Vylidnění celých oblastí, často opakované drancování tou či onou armádou, odchod do exilu mnoha nekatolických vzdělanců, to vše prakticky přerušilo vývoj ovocnářství na velké části území dnešní České republiky. Přesto, že na konci 16. století bylo u nás mnoho vlastních odrůd, krajina byla plná ovocných stromů a ovocnářství bylo důležitým ekonomickým odvětvím, ve druhé polovině 17. století se začínalo skoro od nuly.

Noví osadníci s sebou přinesli odrůdy ze své původní vlasti a krajina se opět začala zaplňovat ovocnými stromy.

Opravdová exploze odrůd nastala v 19. století. Ovocnářství bylo velmi výnosným odvětvím a v úrodných částech země se zakládaly sady i aleje především pro trh. Tam, kde byly k dispozici možnosti dopravy, i na vývoz. Ovocný strom ale doprovázel lidi prakticky všude, snad s výjimkou nadmořských výšek nad 800 m. V chudších krajích si lidé vysazovali jeden či dva stromy pro vlastní potřebu. Zemědělská půda byla velmi drahá, a tak stromy lemovaly cesty či hranice pozemků.

V druhé polovině 19. století také začalo záměrné šlechtění odrůd. Vybíraly se rodičovské odrůdy výborných vlastností s cílem získat v potomstvu kombinaci toho nejlepšího. Ale ještě do poloviny 20. století úřadovala i paní Náhoda. Pokud se objevil nahodilý semenáč s velmi dobrými plody, šup s ním do množení. O mnoha světových odrůdách platí, že byly objeveny ve škarpě u cesty.

Stejně postupně jak vznikalo, začalo se nepřeberné množství starých odrůd postupně rozplývat. Se zdokonalením šlechtitelských postupů vznikaly odrůdy vyhovující chuti většinového spotřebitele, které bylo možno nabídnout ve velkoobchodech. dobře skladovatelné a schopné přepravy na dlouhé vzdálenosti. Na řadu dříve oblíbených odrůd lidé zapomínali.

V druhé polovině 20. století ale nemizely jen odrůdy. Z krajiny se počaly vytrácet aleje, sady a malé sádky u stavení. A hlavní úlohu při produkci ovoce převzaly zákrsky. Vyžadují méně práce než vysoké stromy při ošetřování i sklizni, lépe je pokryjí chemické postřiky nebo sítě proti ptákům kroupám. Že vydrží jen 10–20let nevadí. Stejně za tu dobu budou desítky nových odrůd.

A tak jsme se dostali k tomu, že k mnoha změnám zemědělské krajiny přibyla ještě jedna. Vysoké ovocné stromy se staly vzácnými. Prvek tak důvěrně známý mnoha generacím se pomalu rozplývá. Co s ním ztrácíme?

Rozmanitost chutí, vůní, tvarů a barev ovoce. Staré odrůdy byly v tomto všem daleko pestřejší. Byly určeny mnoha skupinám spotřebitelů s odlišnými nároky na chuť i vzhled. Ovoce se také užívalo k mnoha dalším účelům. Šťávy, mošty a pálenky se pomalu vracejí. Domácí sušené ovoce, marmelády, džemy teprve čekají na znovuobjevení. No a pracharandu nedělá dnes skoro nikdo. Na každý účel byla skupina odrůd, která v tom byla prostě nejlepší.

Ztrácíme krásu mohutných a někdy velmi starých ovocných stromů. Na semenáčové bujné podnoži dorůstají ovocné stromy velkých rozměrů a často i přes sto či dvě stě let dominují svému okolí. Po celou tu dobu přinášejí krásu i užitek.

Mnoho živočichů ztrácí místo k životu. Vysoké ovocné stromy v sadech poskytly náhradní ubytování pro mnoho druhů vázaných před příchodem člověka na řídké listnaté lesy. Tak, jak zemědělec postupně odlesňoval krajinu, stejně postupně se přesunovaly do sadů. Kam se vrtnou dnes, nevím. Rozhodně současná zemědělská krajina nenabízí žádnou náhradu, která by byla stejně masivní jako přítomnost ovocných stromů od středověku do 50. let 20. století.

Mnoha lidem staré odrůdy chybí. Pamatují je z dětství a považují je právem za součást kulturního dědictví naší středoevropské krajiny. Je v tom kus poezie v té neměnnosti vlastností ovocných odrůd. Máte šanci jíst chuťově naprosto stejné ovoce jaké přišlo na stůl třeba Karlu IV. nebo si na něm pochutnával Bedřich Smetana.

Proto se řada lidí snaží staré odrůdy zachránit před vymizením. Poměrně hodně jich začalo staré odrůdy sbírat a zakládat z nich – odborně řečeno – genofondové plochy. Jsou to jakési rezervace pro uchování starých odrůd.

V roce 2014 byl grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů (www.fondnno.cz, www.eeagrants.cz) podpořen projekt Českého svazu ochránců přírody „Oživení starých odrůd“. Významná část tohoto projektu je věnována budování národní databáze genofondových ploch.

Jak se vlastně genofondový sad liší od obyčejného? Zásadním rozdílem je vysoký nárok na evidenci stromů. Ke každému je veden záznam podle jednotné metodiky. Všechny stromy musí být v sadu neomylně rozpoznatelné. Pro každou plochu je také zpracována klimatická charakteristika, půdní a geologické poměry. Bez těchto náležitostí nemůže být žádný sad nebo alej zařazena do právě vznikající národní databáze.

Hlavním důvodem pro budování národní databáze genofondových ploch je potřeba vědět, co na těch desítkách a možná stovkách ploch vlastně roste. Bohužel mnoho ploch je známo jen několika málo lidem a třeba jen jeden jediný člověk přesně ví, co je tam vlastně vysázeno či naroubováno. A to je velká škoda. Tisíce lidí se zajímá o staré odrůdy, často neví kam se za nimi vydat, kde sehnat rouby, s kým se poradit.

Národní databáze genofondových ploch bude sítí rozhozenou po celé republice. Mimo hlavního účelu – zachování starých odrůd – bude časem sloužit i k jejich sledování. O mnoha odrůdách toho totiž moc nevíme. Našel se třeba jeden jediný strom a my netušíme, jestli je odrůda vhodná i do horších podmínek, u zimních odrůd často ani nevíme, jaká je jejich skladovatelnost a kdy konzumně dozrávají. Nevíme, jaké jsou jejich vlastnosti pro zpracování na marmelády, mošty, pálenky, jestli jsou vhodné na sušení… Tohle všechno někdo kdysi věděl. Ale často ta vědomost odešla s ním. Jestli chceme odrůdy vracet do krajiny, musíme to dělat se znalostí věci. A tak je musíme opět po střípkách skládat dohromady.

Velmi chybí dobrá obrazová dokumentace jak plodů, tak celých stromů. A přitom habitus jednotlivých odrůd může být velmi odlišný.

Zkrátka řadu odrůd nalezených na území České republiky bychom potřebovali správně pomologicky popsat a k tomu potřebujeme nejen jednotlivé stromy. Potřebujeme, aby rostly ve společné výsadbě s jinými odrůdami, jejichž vlastnosti jsou známé. Pak je můžeme správně hodnotit. Právě toto nám genofondové sady umožňují.

Národní databáze genofondových ploch není uzavřeným celkem. Vždy to bude spíše proces připojování dalších zájemců a dalších ploch do společného úsilí o záchranu dobrého ovoce a krásných stromů. Určitě máme zájem o další členy tohoto souručenství. Pokud vás tato myšlenka zaujala, máte sad, alej, nebo se je chystáte založit, ozvěte se. Kontakt je: Martin Lípa, ec.meluzina@volny.cz.

---

reklama

---