Po práci rekultivaci. Obnova těžených rašelinišť

Rašelina se obvykle těží na vrchovištích, tedy rašeliništích, kde může mít vrstva rašeliny mocnost až deset metrů. Ruční těžba (borkování) byla obvykle méně důsledná a méně systematická než průmyslová těžba frézováním nebo strojovým borkováním. V obou případech mají ale vytěžená rašeliniště nebo jejich části několik společných charakteristik: 1) Rašeliniště bylo odvodněné. Obvykle jde o obvodový kanál, jeden nebo více velkých kanálů centrálních a větší počet kolmo orientovaných menších kanálů.

2) Proběhla skrývka povrchové vrstvy živého rašeliníku a byly vykáceny stromy. Při průmyslové těžbě je obvykle výsledkem holá černá pláň, která může mít značný rozsah.

3) Byla vytěžena a odvezena část uložené rašeliny, často ale prakticky celé rašeliniště. Po těžbě v ČR musí na místě zbýt alespoň 60 cm rašeliny (uložené nad minerální nebo nepropustnou vrstvou, na které rašeliniště vyrostlo). Jde o nejstarší část rašeliniště, může jít o zbytky rostlin staré 10 000 let. Tato vrstva je minimum nutné pro obnovu (revitalizaci nebo rekultivaci) rašeliniště.

Co dokážeme obnovit?

V ideálním případě bychom měli dosáhnout nastartování rašelinotvorných procesů, tedy stavu, kdy rašeliniště žije, přirůstá. Pak by se jednalo o skutečnou obnovu a za nějakých deset tisíc let můžeme doufat, že na rašeliništi bude zase dost rašeliny k těžbě. To je ale obvykle možné jen na málo odvodněných a jen částečně odtěžených rašeliništích, zpravidla tedy těžených ručně.

V českých podmínkách je ale těžba rašeliny zásadně omezená, všechna rašeliniště jsou ze zákona významným krajinným prvkem a většinou jsou chráněna jako cenný přírodní výtvor. Cílem revitalizací v Česku je tedy zabránit další degradaci v minulosti poškozených rašelinišť (zde je obvykle možná obnova do „plnohodnotného rašeliniště“) nebo víceméně rekultivace průmyslově odtěžených rašelinišť, na jejichž místě může vzniknout cenný mokřad (s nějakým podílem rašelinotvorné vegetace). Tyto limity je nutné si uvědomit už před zahájením prací a podle toho je plánovat a provádět.

Základní podmínkou je voda

Rašeliniště bez vody vysychá, rašelina se rozkládá, až docela zmizí. Naprosto klíčové je vodu maximálně zadržet. Ústředním bodem prací je tedy zablokování odvodňovacích kanálů. To se děje buď pomocí dřevěných hrázek s vloženou geotextilií (z koudele) nebo vybudováním masivních hrází z hutněné rašeliny (mohou mít dřevěné jádro).

V našich podmínkách se téměř výhradně používají dřevěné hrázky s nějakým obsypem, protože většinu rašelinišť máme ve svažitém terénu a tekoucí voda rašelinu snadno vymílá. Čistě rašelinné hráze s úspěchem používají v Pobaltí nebo v Kanadě, protože tam jsou rašeliniště rozsáhlá (dostatek materiálu) a většinou velmi plochá, takže eroze nehrozí. U nás se osvědčily třeba na Soumarském rašeliništi u Volar, kde bylo na pláni po průmyslové těžbě rašeliny dost volné rašeliny a spád rašeliniště je velmi malý. Po bývalém rašeliništi vede naučná stezka s vyhlídkovou věží.

Odtěžené rašeliniště drží vodu velmi špatně. Zadržování vody napomáhají vyhloubené tůně (mělké a nepříliš velké) i volné prostory mezi hrázkami. Tam se soustředí voda po tání i deštích a snadno je zarůstají rašeliníky i další mokřadní rostliny, třeba ostřice, sítiny a suchopýry. Někdy na rašeliništi zůstanou vysoké špalky (hrby) nevytěžené rašeliny, které silně vysychají. Mohou dobře posloužit pro budování hrázek jako zdroj materiálu.

A slunce pálí jen...

Živé rašeliniště je přizpůsobené změnám teploty a dokáže přežít mrazy i letní žár. Vodu samozřejmě ztrácí, ale jen v nezbytné míře a při prvním dešti se snaží doplnit zásoby, které si pak drží zuby nehty. Obnažená rašelina vodu nedrží, vysychá i vymrzá. Ohřívání velmi pomůže i tmavá barva povrchu.

Ztrátě vody paradoxně pomáhají i stromy, které se na rašeliništi často uchytí. Sice stíní povrch, ale pro vlastní růst a ochlazování spotřebují tolik vody, že je pak méně přístupná mělce kořenícím mokřadním rostlinám. Náletové břízy podél kanálů na průmyslově těžených rašeliništích je proto vhodné odstranit. Proti vysušování a nadměrnému ohřevu dobře slouží mulč z mokřadních rostlin. Stíní povrch, má světlejší barvu a méně se ohřívá než čistá rašelina a přinese také semena i další části rostlin, ze kterých vzejdou nové rostliny.

Jak se vrátí rašeliník, máme (skoro) vyhráno

Rašeliník je velmi dobře přizpůsobený prostředí s nadbytkem vody, při jejím nedostatku naopak snadno vysychá a hyne. Pokud se mu ale dobře daří, tak ji dokáže velmi efektivně zadržet – uvnitř vlastních buněk, v kapilárách mezi hustě rostoucími rostlinkami a vodu dobře drží i přibývající rašelina. Zároveň aktivně snižuje pH vody a vychytává z ní živiny – obojí zabraňuje zarůstání plevely, blokuje rozklad rašeliny a umožní uchycení jen rostlin na rašeliniště specializovaných, jako jsou třeba masožravé rosnatky.

Přirůstající rašeliník tedy slouží jednak jako ukazatel úspěšné obnovy, jednak jí velmi efektivně pomáhá. Rašeliník se dokáže úspěšně šířit jak výtrusy (je to mech), tak vegetativně. Rostlinky často vytváří druhou hlavičku, která se postupně oddělí (nahoře přirůstá, dole se rozkládá, nemá kořeny). Poměrně dobře snáší přenesení skupin rostlin ze zarostlých míst do nových, dosud neobsazených, která rychle zaplní.

Proč obnovovat

Kromě důvodů řekněme morálních – když už něco využiji, měl bych se o to potom postarat – je pro obnovu rašelinišť řada důvodů ryze praktických. Rostoucí rašeliniště pohlcují a dlouhodobě ukládají vzdušný oxid uhličitý. V nerozložené rašelině může zůstat klidně deset tisíc let (tak jsou stará nejstarší naše rašeliniště).

V české krajině jsou rašeliniště prakticky „mokrými ostrovy v moři souše“ a představují unikátní přírodní společenstva, která tu zůstala od poslední doby ledové. Jsou tedy velmi vzácná, ale také velmi zranitelná. Nové totiž vzniknout nemohou a zároveň jsou často izolovaná, vzájemná komunikace a šíření rostlin z jednoho na druhé jde velmi ztuha. V případě živočichů na rašeliniště striktně vázaných jako je například střevlík Menetriésův je přechod „ze zničeného vrchoviště na jiné vrchoviště“ prakticky nemožný.

Rašeliniště v horách představují neuvěřitelnou nádrž na skladování vody. Tu sice nevypouštějí do vodních toků v době sucha, ale skrze vlastní chlazení vydechovanou párou chladí krajinu, zvlhčují vzduch a podporují malý vodní oběh. Jen Modravské slatě v centrální části Šumavy zadržují cca 20 milionů metrů krychlových vody, tedy asi patnáctinu objemu Lipenské nádrže. A dělají to samy od sebe, bez údržby a zdarma.

---

reklama

---