Rašelina je zázrak, který se musíme naučit nepoužívat

Rašeliniště jsou v ČR ze zákona významným krajinným prvkem a jakýkoliv zásah do nich podléhá schvalování. Při těžbě v ploše nad 150 ha je navíc nutné posouzení záměru v procesu EIA. Většina rašelinišť je také součástí velkoplošných nebo maloplošných chráněných území. Přesto zde zůstává omezený a klesající počet průmyslově těžených ploch. V samotné České republice může těžit rašelinu pouze společnost Rašelina a. s. (dříve Rašelina Soběslav) a některá lázeňská zařízení. V současnosti jsou průmyslově těžená rašeliniště Branná, Hranice, Světlík, Člunek, Hora sv. Šebestiána a Krásno-Čistá (pouze pro lázeňské účely). V roce 2014 byla ukončená těžba na rašeliništi Vlčí jámy (v CHKO Šumava) a připravuje se revitalizace. Dílčí revitalizace (spíš rekultivace území po těžbě) probíhá i na některých dosud těžených vrchovištích, třeba u Hor Sv. Šebestiána v Krušných horách.

Paradoxem zůstává, že ačkoliv jsou u nás rašeliniště přísně chráněná a vynakládají se nemalé prostředky na jejich obnovu (jak kvůli přírodním hodnotám, tak neoddiskutovatelnému pozitivnímu vlivu na vodní režim krajiny), tak i české společnosti těží rašelinu v zahraničí. Například společnost Rašelina a.s. má vlastní plochy těžby a zpracovatelské závody v Bělorusku. Velké množství rašeliny se k nám dováží – zejména v pěstebních substrátech.

Minulost: topení, stelivo, izolace

Nejstarší použití rašeliny v podobě vysušených cihliček (borek) bylo na topení, rašelina je ostatně první fází vzniku uhlí. K úplné přeměně by byl potřeba ještě tlak, vyšší teplota a zejména velmi dlouhý čas. V horách sloužila jako levné a dostupné palivo zejména po císařských patentech, které omezovaly pálení dřeva – těžba a pálení uhlí a rašeliny bylo přímo doporučováno. Rašelina sloužila také jako levné, dostupné stelivo pro dobytek, které dobře zadržuje vodu i pachy a navíc má mírné antibakteriální účinky. Velmi omezené použití měla jako izolační materiál (z organických materiálů i rašeliny se lisovaly desky Solomit).

Současnost: whisky, topení, zahrady, pole, lesy, lázně

Některé způsoby využití zůstávají stejné už stovky let. Jedním z nich je sušení ječného sladu pro výrobu whisky nad ohněm živeným právě rašelinou, která dává nápoji typické bažinně kouřové aroma.

Stejně tak jsou dlouhou dobu známé antibakteriální a léčivé účinky rašeliny a byla používaná k obkladům nebo koupelím – ulevují hlavně od revmatismu, pohybových obtíží a kožních neduhů. Rašelina má totiž schopnost skvěle držet teplo a koupel nebo zábal s nahřátým rašelinným roztokem intenzivně prohřívá tělo.

Této vlastnosti se po staletí využívá v lázeňství. Kromě rašeliny tvořené hlavně rašeliníkem se v lázních používají i další materiály, tvořené z velké části organickou složkou. Jde zejména o slatiny – nedokonale rozložené zbytky ostřic, rákosu a jiných mokřadních rostlin ukládaných hlavně v nížinách, v odříznutých ramenech řek nebo tůních.

Rašelina a slatina (spolu s bahny tvořenými více minerální a méně organickou složkou) se v lázeňství nazývají peloidy. Většina lázní, které je využívají, má svůj vlastní zdroj, resp. vznikly právě u takového zdroje. Příkladem jsou třeba Františkovy Lázně, lázně v Třeboni, Lázně Bohdaneč a další.

Největší objem rašeliny se ale v současnosti spotřebovává v zemědělství a to jak v profesionálním použití, tak na zahrádkách. Rašelina skvěle drží vodu a kypří a zlehčuje zem. Nepřináší žádné živiny, navíc je u ní potřeba dost razantně zvýšit pH – v surovém stavu má velmi kyselou reakci, kterou ocení tak možná rododendrony a zahradní borůvky.

Z toho plyne, že před tím, než se dá použít na zahradu, pole nebo případně k sazenicím stromků do lesa, musí se poměrně hodně upravit. Zejména je nutné dodat živiny a přídavkem vápence snížit kyselost.

Rašelina se obvykle nepoužívá samostatně, ale jako součást zahradnického substrátu, tedy vícesložkové směsi určené pro pěstování rostlin. Pokud není rašelina zapracovaná pod povrch, tak se velmi rychle rozkládá a jemné částečky rozvane vítr. Rozkládá se ovšem i v půdě – na rašeliništích rozkladu bránila nízká teplota, kyselá reakce prostředí a trvalé zamokření – a postupně zmizí.

Pokud má tedy rašelina sloužit jako zdroj organické hmoty v půdě, tak je nutné ji pravidelně přidávat. Zdravá půda, do které se organická hmota i živiny dostávají pravidelně díky střídání plodin, hnojení kompostem nebo statkovými hnojivy a vůbec správnou péčí, ovšem nic takového nepotřebuje.

Totéž platí o lese – organickou hmotu by měla dodávat tlející dřevní hmota. Té je v našich, po odvozu dřeva a klestu dočista vyluxovaných lesích, zásadní nedostatek.

V zahradnickém využití se rozlišuje tzv. černá (tmavá) a bílá rašelina. Bílá je méně rozložená, s hrubší strukturou a více kypří zem. Tmavá pochází z nižších vrstev, má jemnější strukturu a je z pohledu zahradnického méně hodnotná. V menší míře je rašelina používaná také jako podestýlka pro terarijní zvířata.

A v čem je problém?

Rašelina pomalinku přirůstá – o 1 mm až 1 cm za rok – a je mnoho zemí, které jsou rašeliništi téměř pokryté, ale přesto ji nelze považovat za obnovitelný zdroj. Vzhledem k teplejšímu klimatu s rozkolísanými srážkami se dá očekávat spíše útlum v růstu rašeliníků a v žádném případě nevznikají nová. Skutečná obnova rašelinotvorných procesů po plošné intenzivní těžbě je prakticky nemožná – v nejlepším případě vznikne přírodě blízký mokřad na rašelinném podkladu.

Odvodnění a těžba navíc velmi zesiluje skleníkový jev – z rozkládající se vysušené rašeliny se uvolňují obrovská kvanta oxidu uhličitého. Přirozená rašeliniště fungují jako skladiště oxidu uhličitého – rostliny ho zabudují do svých těl a v podobě málo rozložené organické hmoty zůstane v rašeliništi blokován tisíce let. Rašeliniště odvodněné (o pálení rašeliny nemluvě) se naopak stává jeho zdrojem.

V kontextu střední Evropy jde o extrémně cenné biotopy, pozdravy z dob doby ledové velmi podobné severské tundře. Dokáží zde přežít, ale nevznikají nové. A po poškození hrozí rašeliništím zánik, už proto, že jsou malá a izolovaná. Pokud je odvodníme a vytěžíme, zmizí bez možnosti návratu.

V zemědělství navíc přídavek rašeliny do půdy jen maskuje důsledky špatné péče o půdu. Protože když se hnojí statkovými hnojivy nebo kompostem a správně se o pole pečuje, tak půda (až na extrémní výjimky málo vhodné pro zemědělskou produkci) nemá problém se zadržováním vody ani přílišným zhutněním. Přídavek rašeliny to sice dočasně vylepší, ale snižuje pH půdy a živiny je potřeba stejně dodat zvlášť, protože rašelina jich obsahuje minimum.

A co s tím?

Pokud chceme rašeliniště zachovat, cesta je jasná: nepoužívat ji. Spotřeba pro lázeňské využití je minimální, těží se z málo odvodněných ploch a lázně samy se starají o zachování vlastního zdroje a do ložiska ji vrací.

O něco horší situace je v případě rašelinných zábalů a přípravků pro domácí použití, kde přirozeně není návrat možný. Rašelinu (ani velmi jemně mletou) nelze vypouštět do odpadního potrubí, je to proti provoznímu řádu kanalizací. Důvodem je to, že organická hmota se lepí na tuky usazené v potrubí a trubky se mohou ucpat.

Na zahradě a při pěstování pokojových rostlin je více možností, jak se rašelině vyhnout. Rašelina má půdu nakypřit a pomoci zadržování vody. Tomu pomůže i přídavek dobře rozloženého kompostu (vytvoříte ho snadno doma na zahradě nebo v interiérovém vermikompostéru). Kompost navíc dodává půdě živiny a má optimální pH.

Jako mulč na povrch půdy se rašelina nehodí – snadno se rozkládá, vysušuje a rozvane ji vítr nebo odnese voda. Na mulč použijte na vysoko sekanou suchou trávu, slámu nebo nepotištěné kartony (lze je také zakrýt trávou). Pro rostliny vyžadující kyselou reakci půdy se hodí přídavek kompostované štěpky nebo kůry z jehličnatých stromů. Kompostování usnadní rozklad v půdě – pokud má štěpka sloužit jako mulč, je lepší ji použít čerstvou, déle vydrží a méně se rozkládá.

Pro pokojové rostliny se prodává tzv. kokosová rašelina (tzv. cocopeat; rašeliníková rašelina se někdy nazývá sphagnum nebo sfagnum peat, podle latinského názvu rašeliníku Sphagnum). Jde o zbytková vlákna z kokosových ořechů, vlastně takovou kokosovou koudel (ta klasická vzniká při zpracování hlavně lnu). Je pravda, že na rozdíl od rašeliny jde de facto o odpad, ale je nutné vzít v potaz enormní dopravní vzdálenost. Opravdu ji potřebujeme? Neposloužila by třeba domácí štěpka, hrubší piliny nebo jiné suroviny?

Z rašeliny se lisují také jednorázové sadbovače umožňující vysazení rostliny bez vyklepávání z květináče, sází se včetně misky. Těm se lze snadno vyhnout použitím sadbovačů papírových, které mají srovnatelnou cenu i vlastnosti. Pro domácí použití se na sadbu hodí třeba papírové proložky od vajíček.

Život pro mokřady

Obnova šumavských mokřadů se zvláštním přihlédnutím k rašeliništím běží už dvacet let. Za tu dobu e podařilo obnovit 600 ha mokřadů a 5 km vodních toků. Na léta 2018–2024 je plán ještě ambicióznější: obnovit 2 000 ha mokřadů a zadržet na Šumavě, střeše Vltavy i Dunaje, 170 000 m3 vody navíc. Metoda je zvládnutá, spolupracujeme s Národním parkem Bavorský les a BUND Naturschutz (členové Friends of the Earth) a Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích.

Pozornost se soustředí na 43 lokalit po celé Šumavě, jde jak o rašeliniště včetně slavného Mrtvého luhu nebo Jezerní slati, tak o desítky nenápadných, nicméně vzácných a poškozených míst. V létě se do prací zapojují desítky i stovky dobrovolníků a doplňují práce stavebních firem. O revitalizacích píšeme, provádíme exkurze, promítáme, natáčíme. Můžete se k nim přidat i vy.

---

reklama

---