https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/historie-tezby-raseliny
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Historie těžby rašeliny

8.6.2020 01:12 | KAŠPERSKÉ HORY (Ekolist.cz)
Vytěžené borky uložené na povrchu rašeliniště k proschnutí.
Vytěžené borky uložené na povrchu rašeliniště k proschnutí.
Licence | Volné dílo (public domain)
Zdroj | pxhere
Rašelinu v největším množství najdeme, celkem nepřekvapivě, hlavně na rašeliništích. Za rašelinný biotop považujeme místa, kde je alespoň 20 cm nerozloženého rašelinného substrátu – tedy i rašelinné lesy, louky a řadu podobných. Těžit rašelinu z takto tenké vrstvy (v případě lesů navíc s nutností odstranit stromy) by se opravdu nevyplatilo.

Těžba rašeliny se proto vždy soustředila na místa, kde je jí nejvíce, tedy vyklenutá vrchoviště. U nich může vrstva nastřádané rašeliny dosáhnout až deseti metrů a rozloha mnoha hektarů.

 
Rašeliniště jsou stará zhruba deset tisíc let, nejstarší doklady o těžbě rašeliny pak sahají dva tisíce let do minulosti. Rašelina je částečně rozložená organická hmota, zbytky rostlin (zejména rašeliníku) a stromů nastřádaných za tisíce let a konzervovaných díky velké vlhkosti, nízkému pH a nízkým teplotám. Z tohoto pohledu ji lze považovat za první stádium vzniku uhlí. Stejně jako v případě uhlí jde o neobnovitelný zdroj – za rok přibude asi milimetr rašeliny a to jen v případě, že je rašeliniště nepoškozené, živé a rostoucí.

Příprava pro těžbu

Na rašeliniště se při těžbě pohlíží jako na ložisko suroviny, které je potřeba maximálně využít. Tomu jsou podřízeny všechny práce. Na začátku se odstraní stromy, strhne povrchová vegetace a vyhloubí odvodňovací kanály, což sníží hladinu podzemní vody a rašelina začne vysychat. Celé ložisko zároveň poněkud sesedne – je totiž z velké části tvořené právě vodou, kterou rašelina saje a drží jako houba.

Těžba se obvykle zahajuje až rok nebo více po těchto přípravných pracích – vysychání zabere poměrně hodně času. Kanály jsou obvykle vedeny po obvodu ložiska, jeden nebo více hlavních přes něj po spádu vody a kolmo nebo šikmo na něj jsou vedeny kanály mělčí – výsledek připomíná ptačí pero. Odvodňovací kanály jsou dobře patrné i z leteckých snímků dlouho po těžbě – podél nich roste nejvíce stromů, protože je zde nejsušší podklad.

Těžba rašeliny v Irsku. Rašeliniště je stále zamokřené a ponechané vyvýšené pásy slouží k přístupu na těženou plochu.
Těžba rašeliny v Irsku. Rašeliniště je stále zamokřené a ponechané vyvýšené pásy slouží k přístupu na těženou plochu.
Licence | Volné dílo (public domain)
Zdroj | pixnio

Borkování

Až do poválečných let probíhala těžba rašeliny prakticky výhradně ručně a spíše v malém měřítku. Odvodnění i těžba se tak týkaly jen části rašelinného bloku a obvykle neznamenaly úplnou destrukci rašeliniště. Rašelinné bločky byly vyrýpávány ručně pomocí speciální ostré lopatky. Po vyrýpnutí se sušily na povrchu rašeliniště, posléze skládaly do komínků a odvážely k dalšímu využití. Borkování v malém často dělali místní lidé – rašelina sloužila jako palivo v domácnostech (zejména po omezení pálení dřeva a sběru klestu v lesích), ale i sklárnách, papírnách a dalších provozech.

Ruční těžba byla často z pohledu využití ložiska nedokonalá – i po ní zde zůstaly velké plochy málo nebo vůbec neodvodněné, po těžbě zůstala na nepropustném podkladu někdy i několik metrů silná vrstva rašeliny. Pokud se na to díváme z úhlu ochrany přírody a možné obnovy rašelinotvorných procesů, je to samozřejmě dobře.

Ostatně i jedno z nejznámějších šumavských rašelinišť Jezerní slať bylo částečně odtěženo a při přípravě ložiska dokonce kanálem napíchnuto a značně vysušeno jezírko, které jí dalo název. Je to dobře patrné z návštěvnického chodníčku i rozhledny – vyvýšené ponechané špalky a hluboké zamokřené vany mezi nimi nelze přehlédnout. Přesto se zde pomalu rozbíhá spontánní obnova a vyskytují se zde rašelinotvorné mokřadní rostliny. Na Šumavě se můžete setkat s řadou rašelinišť, kterých se těžba v minulosti spíše vzdáleně dotkla. Kromě již zmíněné Jezerní slati, je to blízká Hamerská slať, Chalupská slať, Malý Polec, Mezilesní slať, Stráženská slať i další.

Jezerní slať.  Byla těžená jen ručně, ale přesto je severní část silně odvodněná.
Jezerní slať. Byla těžená jen ručně, ale přesto je severní část silně odvodněná.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Mapy.cz

Průmyslová těžba rašeliny

Soustředěná a propracovaná těžba rašeliny se s domácí ruční těžbou v malém nedá srovnávat. Předchází jí – stejně jako v případě ruční těžby – příprava ložiska odvodněním, vykácení dřevin včetně odstranění pařezů a příprava příjezdových cest (často se používají panely položené přímo na rašelinu nebo jednoduché koleje). Po roce až dvou vysychání se přistoupí k samotné těžbě.

Nejčastěji se používá fréza, která odřízne několik centimetrů silnou svrchní vrstvu rašeliny v celé ploše a nadrcenou ji na povrchu nechá k proschnutí, poté se sesbírá a odveze. Někdy se drť přímo na ploše lisuje do rašelinných briket. Naškrábaná suchá rašelina nemůže zůstat ležet dlouho, protože je velmi lehká a rozvane ji vítr.

Cyklus frézování tenké vrstvy, sušení a odvozu probíhá velmi rychle, obvykle jednou denně a to od května do září, tedy v nejteplejší a nejsušší části roku. Vyfrézovaná rašelina obsahuje velký podíl méně hodnotné prachové frakce – někdy se proto strojově i borkuje a vysekávají se obdobné bločky jako v případě ruční těžby. To je samozřejmě pracnější a dražší, ale výsledná surovina je hodnotnější.

Borky málo rozložené bílé rašeliny.
Borky málo rozložené bílé rašeliny.
Licence | Volné dílo (public domain)
Zdroj | pxhere

Po těžbě musí zůstat v celé ploše původního rašeliniště alespoň 60 cm původní rašeliny (v případě těžby v ČR). I tak vytěžené ložisko vypadá jako černohnědá pláň bez vegetace zčásti přeškrtaná odvodňovacími kanály. V létě ji rozpaluje slunce (tomu pomáhá jak tmavá barva, tak schopnost rašeliny akumulovat teplo) a vyschlou rašelinu bez porostu snadno odvane vítr.

Návrat do stavu živého vrchoviště s přirůstajícím rašeliníkem a přibývající rašelinou je prakticky nemožný, ale lze zablokovat odvodňovací kanály a vytvořit mokřad s pestrou mozaikou vlhčích a sušších stanovišť, které obsadí mokřadní rostliny – ostřice, sítiny, suchopýry.

Na obnažené ploše rašeliny se daří kriticky ohroženému nehtovci přeslenitému, který najdeme i na jedné z lokalit, na kterou se zaměřuje projekt LIFE for Mires: na Vlčích jámách. Na Soumarském rašeliništi, jediném průmyslově těženém rašeliništi v národním parku Šumava, si zase můžete prohlédnout výsledky úspěšně provedené revitalizace (spíš rekultivace plochy po těžbě) jak z naučného chodníku s tabulemi, tak vyhlídkové věže.

Těžba pro lázeňské účely

Pro použití v lázních se těží jak rašelina, tak slatina a minerální bahna. Těžba pro lázně je velmi specifická: Provádí se samozřejmě strojově, ale na rozdíl od průmyslové těžby víceméně pod vodou, v ložisku odvodněném jen poměrně málo. Vyschnutí totiž rašelinu pro lázeňské využití degraduje, udržuje se proto mokrá nebo alespoň vlhká i během skladování. Těžbu zajišťují speciální rypadla, která jsou desinfikovaná a určená jen pro léčebnou rašelinu. Vytěženou hmotu si lázně skladují ve speciálních skladech, odkud ji postupně odebírají podle potřeby. Těžba na ložisku probíhá nejvýše několikrát do roka. Rašelina je po lázeňském použití znehodnocená hlavně hygienicky (používá se pro koupele a obklady) a obvykle se vrací zpět na ložisko. Po pěti letech je možné tuto jednou použitou, obnovenou rašelinu (tzv. regenerát) míchat s čerstvou surovinou a znovu ji lázeňsky využít.

Vzhledem k výrazně menšímu odvodnění, malému rozsahu (ve srovnání s průmyslovou těžbou) a navracení rašeliny na místo lze toto využití považovat za trvale udržitelné, jakkoliv samozřejmě dochází k zásadnímu snížení přírodních hodnot původního rašeliniště.


reklama

 
Další informace |

Projekt LIFE for MIRES je podpořen finančními prostředky z programu LIFE vyhlašovanému Evropskou Unií, a dílem rovněž z rozpočtu Ministerstva životního prostředí ČR. Evropská komise a Ministerstvo životního prostředí nejsou zodpovědné za obsah sdělení uvedených v tomto článku.

foto - Placková Renata
Renata Placková
Autorka pracuje pro Správu národního parku Šumava jako garantka revitalizací v projektu LIFE for MIRES/Život pro mokřady.
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (4)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Karel Zvářal

Karel Zvářal

8.6.2020 08:19
Historie těžby rašeliny je historií vysušování krajiny.
Odpovědět
KS

Krejcar Stanislav

8.6.2020 08:49
Historie těžby rašeliny je o jejím využití. Rašelina se využívala a využívá od pradávna nejen v balneologii a zahradnictví ale rašelinou i člověk topil jako s výhřevným mediem jež spadá do obnovitelných zdrojů. V severských zemích Skandinávie v moderní době technického věku je rašelina využívá jako energetické medium k získávání elektrické energie v tepelných elektrárnách. Rašelina spadá do skupiny biomasy, podobně jako zahradní kompost, jen s delší dobou "zrání". Rašelina i zahradní kompost mají vyjímečnou schopnost zadržování a uvolnování vody v půdě. Na rozdíl od jílovitých půd, jež vodu jen zadržují. Většina rašelin má neutrální Ph.
Odpovědět
KS

Krejcar Stanislav

8.6.2020 08:56 Reaguje na Krejcar Stanislav
Otázkou tedy může být, je využívání rašeliny člověkem správným a pro člověka tím pravým směrem ?? Příklad ze současnosti, kdy se v polárních krajích ruska používá ropa jako elektrárenské medium pro elektrárny za polárním kruhem srovnatelné?? Rusko má zásoby ropy nad svoji spotřebu, podobně jako skandinávie rašelinu. Znečištování ovzduší ropným smogem je rozhodně jiné než rašelinný kouř. Podobný spalování dřevní štěpky a peletám.
Odpovědět

Jan Šimůnek

12.6.2020 12:36 Reaguje na Krejcar Stanislav
Ještě přidejte důležitost topení rašelinou při sušení sladu pro výrobu některých druhů whisky (ve Skotsku především z palíren na mořském pobřeží a ostrovech).
Odpovědět
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist