Pozoruhodný život labských štěrkopískových náplavů

Přírodní a krajinné hodnoty kaňonu Labe mají své neopakovatelné charakteristické rysy, stejně jako celá oblast Českosaského Švýcarska a Českého středohoří. Za jedinečný a unikátní je označován především krajinný fenomén kaňonu Labe. Asi nejimpozantněji působí pohledy do hlubokého kaňonu, kde se v zachovalých lesních porostech vine v úzké říční nivě naše největší řeka Labe. V čem je vlastně tento úsek Labe unikátní? A co brání tomu, vytvořit funkční štěrkopískové náplavy uměle? Úsek řeky Labe od Střekova v Ústí nad Labem po státní hranici u Hřenska je posledním souvislým úsekem velké řeky (cca 45 km) v České republice, který je relativně málo dotčený regulačními úpravami. Ty zde sice v předminulém století proběhly, podstatně však nezměnily přirozenou dynamiku tohoto území, respektive nezabránily jeho částečnému opětovnému zpřírodnění.

V souvislosti s Labem slýcháme často o štěrkopískových náplavech. Čím je tento biotop specifický? Biotop pravidelně obnažovaných částí řečiště, jako jsou například štěrkopískové náplavy Labe, je specifický svojí dynamikou – patří k nejdynamičtějším vegetačním typům vůbec.

Typické jsou pro něj obrovské meziroční rozdíly pokryvnosti či počtu jedinců rostlin. Tyto rozdíly jsou způsobeny jednak ohromným rozsahem teplot (pod bodem mrazu až po 50 °C) a vlhkosti (sucho až úplné zaplavení), ale hlavně pravidelným narušováním vegetace řekou, což zahrnuje její zaplavení vodou, převrstvení sedimenty, či přímé mechanické poškození rostlin.

Při zaplavení vodou trpí rostliny nedostatkem kyslíku, zastavují růst a jejich orgány odumírají. Převrstvení až několik desítek centimetrů vysokou vrstvou sedimentů (typicky při povodni) rostliny pohřbí a znemožní jim růst. Toto mechanické poškozování vede k selekci druhů rostlin, které jsou schopné buď rychle nahradit ztracenou biomasu, nebo takových, jež v příznivých podmínkách rychle dokončí svůj životní cyklus a stresující podmínky přečkají ve formě semen.

Protože níže položené části náplavů bývají většinu roku pod vodou, jsou osídlovány především jednoletými druhy rostlin, které přečkají zaplavení ve formě semen, ukrytých v sedimentu. Jakmile dojde k poklesu hladiny a náplav se ocitne nad vodou, část semen se okamžitě “probudí ze spánku” a hromada štěrku, písku a bahna se brzy pokryje vegetací.

Zásadní je, že k obnažení dojde jen na omezenou dobu – přežije pouze ten, kdo v krátkém čase zvládne vyrůst, vykvést a vytvořit semena.

Souhra všech výše uvedených podmínek může za to, že na náplavech roste celá řada velmi specializovaných druhů, které potkáte právě a jen na tomto typu stanoviště.

Vlajkovým druhem, který charakterizuje přírodně nejhodnotnější náplavy Labe, je bezesporu drobnokvět pobřežní (Corrigiola litoralis), kriticky ohrožený druh, který se v České republice vyskytuje na posledních sedmi lokalitách. Všechny se nacházejí na krátkém úseku Labe mezi Ústím nad Labem a hranicí s Německem.

Vegetace náplavů je úzce specializovaná na režim zaplavování a obnažovaní a má krátký životní cyklus. Zcela typicky ji ohrožují dvě situace, a to, řekněme s nadsázkou, když je vody buď příliš mnoho, nebo naopak málo.

Případ I: vody je moc

V tomto případě dochází k trvalému zaplavení stanoviště, což se děje typicky při stavbě vodních stupňů, jezů a podobně. Pokud se vrátíme k drobnokvětu, tak ten se historicky vyskytoval na Vltavě od Prahy dolů po proudu a pak dále na Labi od soutoku s Vltavou až ke státní hranici.

Nicméně úpravy vodních toků vedly k postupnému zániku všech těchto lokalit vyjma posledních sedmi zbývajících na Labi. Poslední lokality nad Ústím zanikly po výstavbě zdymadel ve Střekově a v Dolních Beřkovicích – drobnokvět se zde po změně vodního režimu už nikdy neobjevil.

Vzdutí hladiny je totiž u těchto vodních děl projektováno tak, aby dosáhlo až k výše položenému jezu, aby tak byla zajištěna kontinuální splavnost. Štěrkové lavice na dně se potom většinou neobnažují ani při nízkých průtocích, a ty, které se náhodou vytvoří nově (například při povodních), jsou systematicky odstraňovány jako překážka pro plavbu.

Případ II: vody je málo

Druhý případ je, zjednodušeně řečeno, když je vody málo: štěrkové náplavy jsou pak obnažené po větší část roku, což otevírá možnost osídlení větším počtem druhů rostlin, než jen úzkými specialisty. Jde především o druhy vytrvalé, které již nejsou omezovány v růstu častým zaplavováním a povodněmi.

Vytrvalé druhy jsou větší jak nad zemí, tak i pod zemí, kde si tvoří zásobní orgány, díky nimž rostou na začátku vegetační sezóny nebo po krátkém zaplavení rychleji. A to přináší problém pro ochranářsky cenné druhy, které souboj s vytrvalými rostlinami prohrávají.

Tento případ nenastává ani tak v suchých letech, jak by se mohlo na první pohled zdát (při nich dochází naopak k obnažení velkých ploch vhodných pro specialisty), ale je možné jej pozorovat například na některých stanovištích utvořených uměle výše nad hladinou, která se mění v průběhu sukcese. Nejdříve jsou osídlena jednoletými druhy, postupně ale začnou převažovat vytrvalé byliny, až nakonec nastupují keře a stromy.

Z toho vyplývá, že zdaleka ne všechny štěrkové lavice jsou vhodným stanovištěm pro vzácnou květenu, o které jsme se zmiňovali. Pro vytvoření typických štěrkopísčitých náplavů s jejich typickou vegetací je alfou a omegou souhra dvou hlavních faktorů: morfologie říčního toku a periodického kolísání vodní hladiny.

Otázkou je, jestli je reálné takto specifické stanoviště vytvořit uměle. Je to značně problematické – rozhodně nestačí pouze vysypat hromadu štěrkopísku na břehu řeky.

Je třeba uvažovat celou řadu faktorů, jako je například pozice v oblouku toku, šířka, výška a sklon náplavu, geologické podloží, materiál tvořící náplav, jeho prostorová struktura a morfologie koryta – všechny tyto faktory ovlivňují erozi (odnos) a sedimentaci (přínos) materiálu.

Je nutné zdůraznit, že štěrkové lavice se v čase mění – při každém přeplavení se část materiálu přemístí, přičemž množství unášeného sedimentu a velikost částic s průtokem roste. Výsledkem je dynamická mozaika plošek s hrubšími valouny, štěrkem, pískem a jemným bahnem.

Přirozené náplavy s cennou vegetací mají přesně tuto vhodnou kombinaci vlastností. U náplavů uměle vytvořených hrozí, že buď zmizí pod hladinou v důsledku eroze, nebo zarostou vytrvalou vegetací.

Pokud bychom chtěli udržet přírodní hodnoty takového stanoviště, bylo by nutné pravidelně odstraňovat vytrvalou vegetaci, což je velký a drahý zásah, ale hlavně je téměř jisté, že tento management by bylo nutné pravidelně opakovat bez záruky na úspěch.

Účinky nepravidelného zaplavování a obnažování náplavů přirozeně vzniklých v toku, které vedou k selekci specifických odolných druhů s vysokou resiliencí, ale ani řízený celoroční ochranářský management nemůže nahradit.

Z pohledu ochrany přírody je proto jednoznačně nejlepším řešením zachování současných lokalit, kde všechny procesy pod taktovkou přírody bezchybně fungují.

---

reklama

---