Stung Meanchey – Největší kambodžská skládka živí stovky rodin
Hnilobný puch a hejna much jsou neklamným znamením blížící se skládky. Ne však ledajaké, skládka Stung Meanchey je největší v celé Kambodži. Motorka drncá po asfaltové cestě plné děr, najednou z ničeho nic končí a dál už vede jen jakási cesta vystlaná kartonovými papíry. Povážlivě se houpe. Kolem se rozprostírají nekonečné hromady odpadků, kousek za nimi se krčí nuzné chatrče a za nimi se k nebi vzpínají věžáky kambodžského hlavního města Phnomphenu. Skládka však není místo bez života. Naopak. Připomíná lidské mraveniště. S trochou nadsázky by se dokonce dala označit za největší třídírnu odpadu pod širým nebem, která dává práci a obživu stovkám rodin. Po hromadách odpadků se proplétají ženy, muži i děti, hrabou se v zapáchajícím odpadu a do pytle na zádech hážou vše, co má nějakou hodnotu - tedy plast, sklo a kovy. Pohled na ně je skličující a fascinující zároveň. Všichni lidé hemžící se s ohnutými zády po skládce jsou součástí recyklačního systému odpadu v Kambodži. "Sbírám sklo, papír, plasty a kov," říká Kim, dvacetiletý mladík, který táhne na zádech obrovský pytel naplněný starým papírem.
Víc peněz než úředník
V celé Kambodži, stejně jako v jiných rozvojových zemích, třídění odpadu postavené na uvědomělosti občanů neexistuje. Evropský model třídění odpadu jako jedna z odpovědností moderního občana, kterému záleží na udržitelném rozvoji, by se setkal jen s nechápavým pohledem. Nějaké barevné kontejnery na tříděný odpad tady neexistují. A přesto - třídění odpadu a částečně i jeho následná recyklace fungují v Kambodži daleko lépe než v leckterém evropském městě a v ulicích člověk nenarazí na odpadek, jak je den dlouhý. Tady totiž lidé už dávno vědí, že plast, papír, sklo nebo kov mají velkou hodnotu. "Všechno, co nasbírám, prodám. Denně si vydělám jeden až dva dolary," říká Kim. To je víc, než by si vydělal třeba i jako státní úředník. Jejich platy totiž nepřesahují 50 amerických dolarů měsíčně. Například zdravotní sestra nebo učitel mají v Kambodži na výplatní pásce 30 dolarů.
"Dřív jsem pracoval na stavbě, ale pak mi kamarád řekl, abych zkusil tohle. Bydlím nedaleko skládky a je to opravdu výnosnější," vysvětluje Kim. Za pytel hliníkových plechovek právě dostal 1,25 dolaru, tedy asi 20 korun. "Sbíral jsem to půl dne. Po hliníku jde spousta lidí, má velkou hodnotu," ukazuje Kim na stovky dalších sběračů odpadu na skládce. Na první pohled by si člověk myslel, že jde o největší chudáky v celé Kambodži, a rozdělil se s nimi o poslední kůrku chleba. Ve skutečnosti může být třídění odpadků na skládce výnosnější než třeba práce v továrně. Pokud tedy necháme stranou, že poškodit si mezi odpadky zdraví opravdu není nic těžkého.
Peníze nad zdraví
Jakmile se objeví další náklaďák, vrhají se všichni na hromadu, kterou vyvrhne. "Nejhorší je odpad z tržiště, to je samá shnilá zelenina a ovoce. Nejlepší je naopak odpad z bohatých čtvrtí," vysvětluje další ze sběračů Meoun. Ona sama napichuje odpad na kovovou tyčku a ústa má přikryta rouškou. Vytříděné hromady totiž neustále hoří a hnilobný puch se tak mísí se štiplavým kouřem. Mnoho lidí na skládce taky bez ustání pokašlává a stěžuje si na bolesti hlavy.
Právě kouř představuje největší zdravotní riziko pro lidi, kteří na skládce pracují. Kambodžské noviny Phnom Penh Post nedávno publikovaly výsledky výzkumu, který měřil obsah rakovinotvorných dioxinů a dalších jedovatých látek ve vlasech a mateřském mléce lidí, kteří na skládce pracují nebo bydlí v její blízkosti. Naměřené hodnoty překračovaly povolené limity až tisícinásobně. Není taky divu, většina lidí, kteří na skládce pracují, bydlí v chýších přímo vedle ní, a jsou tak vystaveni toxickým zplodinám vlastně neustále. Bohužel ale ti, kterých se to týká, noviny nečtou a nikdo je na to ani neupozornil. "Trpím neustálým kašlem, i moje děti, takže si ústa chráníme šátkem. O tom, že by kouř byl jedovatý, jsme nikdy neslyšeli. A i kdyby, tak co s tím zmůžeme?" přiznává Meoun.
Nemalým nebezpečím pro dělníky na skládce jsou i jehly a další odpad z nemocnic. Mnoho lidí ani nemá pořádnou obuv. Nejčastěji jsou vidět takzvané žabky, a tak tržné a řezné rány na nohou a rukou jsou běžnou součástí práce dělníků. Několik lidí, zejména dětí, ročně zahyne pod koly buldozerů nebo náklaďáků, které skládku brázdí.
PETky místo učebnic
Dobře fungující recyklační průmysl dokáže měnit odpadky v cennou surovinu. V Kambodži samotné se ale recykluje pouze papír. "Máme jen čtyři továrny na zpracování starého papíru. Ostatní odpad se vozí do okolních zemí," říká Hengh Nareth, ředitel oddělení pro znečištění životního prostředí kambodžského ministerstva životního prostředí. Zeměmi, kam Kambodža vyváží svůj odpad, je hlavně sousední Vietnam a Thajsko. "Do Kambodže je zakázáno odpad importovat. Takto je to pro nás nejlepší, odpad vyvezeme, tam ho zrecyklují a my zpět dovážíme věci z něj vyrobené," míní Nareth.
I přesto, že se odpad vyváží, jde stále o výnosný byznys nejen pro jeho sběrače, ale zejména pro překupníky. "Začínal jsem před pěti lety, tenkrát se mi sousedé vysmívali. Měl jsem dvoukolák, jezdil po ulicích a sbíral odpad. Pak jsem ale něco ušetřil a už mám vlastní byznys. Teď odpad vykupuju a prodávám dál továrnám. A pět rodin z vesnice už se taky dalo na odpad a já jsem pro ně vzorem," říká Soukhom z vesnice Prak Russey poblíž skládky. Dřív se živil jako taxikář, byznys s odpadky je však podle něj výnosnější. "Měsíčně vydělám i víc než sto dolarů a to je fakt hodně, za to moje rodina slušně žije," pokračuje Soukhom. Jeho výkupna je specializovaná na papír a plast. Denně odkoupí kolem tuny papíru a půl tuny plastů. "Aby bylo za plast co nejvíc, musí být čistý, to znamená oddělit víčka od lahví, strhat papírové nálepky a podobně, na to zaměstnávám lidi," říká Soukhom.
hodně smrdí, chrání se někteří aspoň rouškou
Před výkupnou opravdu sedí na zemi několik pracantů. Před nimi se tyčí kupa plastových lahví a oni je zručně zbavují víček. Ani jednomu z kluků není víc než 14 let. "Děti jsou levnější. Platím jim kolem půl dolaru denně," říká obchodník. Ani jeden z kluků nechodí do školy. "Chodil jsem rok, ale musel jsem zpátky do práce. Táta je nemocný a nepracuje. Máma pracuje na skládce a já musím pomáhat, mám čtyři sourozence," říká dvanáctiletý Poj Pat a celou dobu cení svoje zářivě bíle zuby. "Jsme tu parta, je tu sranda," říká, aniž na chvíli přestane odšroubovávat víčka z lahví. Hromada před ním se však nijak nezmenšuje. Jakmile lahve ubydou, vyklopí před něj další kupu PETek všech tvarů i velikostí. "Začínáme pracovat o půl sedmé ráno, končíme v pět," říká nejstarší z party, sedmnáctiletý Sung.
Sběrači odpadu však pracují nejen na skládce, své "zlato" hledají i v ulicích všech větších měst. "Máme mezi sebou přesně vymezené, kdo kde může operovat. Jenže v poslední době se objevily noční dětské party, které nám lezou do rajonů. Někde jim už vyhlásili válku," říká Hab Pouk, který se svým dvoukolákem projíždí čínskou čtvrtí. Po ulicích s ním cenný odpad sbírá i jeho maželka a jejich tři děti - dvouletá dcera a osmiletý a šestiletý syn. "Ani jeden nechodí do školy, musejí pomáhat. Víc očí víc vidí," říká jejich otec. Podle něj má tak rodina aspoň dost peněz na jídlo a na zaplacení nájmu. "Pokud ušetříme, budu posílat kluky i do školy," sní Hab.
Mezitím se na skládce na okraji města chylí k soumraku. Stovky hledačů odpadků se rozejdou do svých chýší, které stojí hned na jejím okraji. Zítra ráno na skládku nastoupí znova a tak dál každý den, týden, rok. Příval odpadků totiž jen tak neskončí. A chudoba většiny jejich hledačů taky ne.
reklama
