Vlk obecný - náš staronový soused

V Čechách i na Moravě byl vlk již začátkem středověku rozšířen nehojně. Jeho rozšíření a počty velmi kolísaly a údaje jsou jen kusé. Poslední vlk byl v Čechách zastřelen roku 1874 u obce Lipka na Šumavě. Na Moravě se vlci vyskytovali téměř nepřetržitě až do roku 1914. Od devadesátých let minulého století se k nám ale tato šelma postupně vrací. Dokázala se totiž přizpůsobit životu v krajině, která je pozměněna činností člověka.

První vlci přišli do Beskyd ze Slovenska, kde těchto zvířat žije několik stovek. Podle vývoje vlčích populací v okolních státech (jen v německé Lužici žije odhadem deset smeček) bylo zřejmé, že brzy samovolně dorazí i do Čech. V roce 2014 bylo jejich první rozmnožování doloženo na Dokesku v chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj, postupně se objevili na Broumovsku (v roce 2016 i 2017 zde bylo doloženo jejich rozmnožování), Jizerských horách, Krkonoších a Jeseníkách. Opakovaná pozorování jsou z Krušných hor nebo Šluknovského a Frýdlantského výběžku. V letošním roce bylo prokázáno rozmnožování jednoho páru vlků v národním parku Bavorský les, proto přibývá pobytových znaků o přítomnosti vlků i v národním parku Šumava. Zatímco ochránci přírody návrat vlků vítají, chovatelům – zejména ovcí - může způsobovat problémy. Aktuální informace o rozšíření vlka najdete v nálezové databázi ochrany přírody.

Ze života vlka

Vlk obecný je největší psovitá šelma. Na první pohled je podobný německému ovčáckému psu, ale má špičatější a širší hlavu, šikměji postavené oči, kratší, trojúhelníkovité uši, volně svěšený ocas a odlišné držení těla. Při chůzi vlk klade zadní nohu do stopy přední, stopy jsou tak v jedné linii a vlk tzv. čáruje. Stopa vlka je také užší než stopa psa (přední prsty jsou umístěny dále dopředu od zadních prstů).

Ideálním prostředím pro náš poddruh vlka je lesnatá krajina. Se změnou krajiny spojenou s činnostmi člověka byli vlci donuceni se přizpůsobit, mnohdy tak mohou osidlovat i silně antropogenně ovlivněné lokality jako je např. vojenský prostor v Saské Lužici, nebo okolí příměstských skládek v Rumunsku a Itálii. Mohou žít v blízkosti lidí, aniž by o sobě dávali nějak vědět. Záznamy od telemetricky sledovaných jedinců ukazují, že vlci jsou schopni migrovat na vzdálenost až 1 500 km za několik měsíců. Nejdelší záznamy přitom pochází z období února, kdy si mladí samci hledají nové partnerky, nejkratší pak z konce jara a v létě, kdy se starají o mláďata.

Vlci žijí v organizovaných smečkách tvořených 6–8 jedinci s přísnou hierarchií. Obvykle se jedná o rodiče a jejich potomky maximálně z dvou předchozích let. Velikost vlčího teritoria se mění v závislosti na velikosti smečky, množství zvěře, ročním období, povaze terénu aj. V místech s dostatkem potravy se pohybuje okolo několika desítek km2, v otevřené krajině může mít rozlohu až 1 300 km2.

Karkulky vlk nežere

Vlci loví ve smečkách a na rozdíl od kočkovitých šelem kořist štvou, jedině tak se jim podaří ulovit i větší kusy. Srnec, jelen a prase divoké se stávají nejčastější potravou vlků. Vlk je také příležitostným predátorem bobra evropského. Nepohrdne však ani drobnějšími obratlovci nebo mršinou. V období nedostatku potravy a během letního období, kdy je tato potrava nejvíce dostupná, mohou vlci napadnout i domácí zvířata, jako jsou ovce, kozy a telata. Domácí zvířata jsou však v potravě zastoupena vždy jen velmi malým podílem.

Složení potravy se ale mění v závislosti na její početnosti, vlci se totiž zaměřují na aktuálně nejpočetnější druh kořisti a tím regulují její stavy. V současnosti, kdy velcí kopytníci brání přirozené obnově lesa je přítomnost vlka o to potřebnější.

Skus vlka je klešťovitý (u psů nůžkovitý), dokáže tak vyvinout značný tlak, kterým drtí i ty největší kosti. Kořist stržená vlkem se dá s trochou zkušenosti poznat. Obvykle má potrhaný krk, rozervané břicho a hrudník a sežrané vnitřnosti, typická jsou přitom rozdrcená a překousaná žebra, což psi nedokážou.

Vlci v normálních podmínkách neloví více kořisti, než potřebují, což je z energetického hlediska logické. Problémy ale nastávají ve chvíli, kdy se dostanou k početné a snadno dostupné potravě, což je případ nechráněného stáda ovcí či jiných hospodářských zvířat. V tuto chvíli se vlci dostávají do loveckého transu a jsou pak schopni zabít či potrhat velké množství zvířat. Pravděpodobnost napadení závisí také na velikosti chovaného zvířete. Ovce a kozy jsou jednoznačně častěji napadány než skot či koně, na které vlci útočí výjimečně a to jen na nejslabší kusy nebo mláďata.

Ochrana stád

Pro naši krajinu jsou potřeba jak hospodářská zvířata, která ji pomáhají udržovat, tak vlci. Pro chovatele je přirozeně těžké vidět zvířata napadená velkou šelmou. Je to pohled, kterému jsme v posledním století odvykli. Na druhou stranu – zkušenosti z Německa či Beskyd ukazují, že v krajině je možné hospodařit a zároveň tu mohou žít i divoké šelmy. Je ale potřeba s jejich přítomností počítat a přizpůsobit jí způsob chovu. Podrobné informace, jak zabezpečit stáda, jsou k dispozici zde: www.navratvlku.cz.

Pomůžeme vám

Vlk způsobuje škody hlavně chovatelům ovcí. Za těch 100 let, co se vlk v České republice nevyskytoval, jsme si odvykli počítat s jeho přítomností. Proto je důležité chovatelům pomoci, aby mohli znovu zabezpečit stáda, jak tomu bylo i v minulosti. Nejúčinnější je pořízení vycvičeného ovčáckého psa.

Regionální pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) jako rychlou pomoc nabízejí zapůjčení elektrických ohradníků, pomohou také s přípravou projektů do Operačního programu Životní prostředí. Chovatelé v oblastech, kde byli vlci zaznamenáni, si totiž mohou zažádat o dotaci na preventivní opatření před útoky šelem z tohoto operačního programu v podobě zvýšených nákladů na hospodaření – peníze mohou síťový elektrický ohradník nebo zdvojený elektrický ohradník (vodič) včetně zdroje a jeho příslušenství, zdvojení pevné ohrady nebo doplnění o elektrický ohradník, zradidlový ohradník, pořízení fotopastí a dále pořízení vycvičeného psa pasteveckého plemene. Příjem žádostí do aktuálně vyhlášené výzvy č. 110 trvá až do konce června tohoto roku.

Stát za škody platí

Zemědělci dostávají na svou činnost a údržbu krajiny dotační prostředky podle počtu obhospodařovaných hektarů a pak podle toho, zda hospodaří v hospodářsky „znevýhodněné“ oblasti – například v národním parku nebo CHKO. Vlk navíc patří mezi zvláště chráněné živočichy podle naší i evropské legislativy. Není možné jej lovit, stát proto chovatelům vyplácí podle zákona č. 115/2000 Sb. náhrady škod. Zákon také stanoví postup, který je třeba dodržet. Klíčové je škodu nahlásit do 48 hodin a do deseti dnů odeslat žádost příslušnému krajskému úřadu. Podrobný postup najdete zde: www.navratvlku.cz

O náhradě škody rozhoduje vždy příslušný krajský úřad a samotnou náhradu vyplácí ministerstvo financí opět prostřednictvím krajského úřadu. Úhrada škody tak může trvat i několik měsíců.

Naučit se žít s vlkem

O vlkovi se šíří řada pověr a fám. Rozhodně není pravda, že by vlky kdokoliv choval a znovu vypouštěl do přírody. Vlci se prostě jen přirozeně šíří ve všech okolních státech, protože si postupně zvykli na přítomnost člověka a naučili se překonávat překážky v krajině (např. dálnice). Zvlášť populace z německé Lužice, z které pochází i vlci v Čechách. Přesto mají vůči člověku vlci respekt a žijí skrytě, takže ho na svých cestách přírodou nejspíš neuvidíte.

Během posledních desetiletí není znám žádný případ úmrtí člověka způsobený zdravým vlkem. Pravděpodobnější než napadení vlkem je určitě nakažení boreliózou přenášenou klíštětem, ale i zranění během dopravní nehody ve městě.

Je dobře, že se k nám vlk vrátil. Je symbolem divoké přírody a prvkem v potravní pyramidě, který pomůže regulovat počty velkých kopytníků. Chovatelům ovcí je třeba pomoci se zabezpečením jejich stád, aby vlk způsoboval jen minimální škody na hospodářských zvířatech. Máme historickou příležitost se s vlkem naučit sdílet náš životní prostor. Věříme, že je to možné.

---

reklama

---