Za tučňáky na Falklandy
Falklandy jsou pro fotografování tučňáků ideálním místem, ostatně na žádném jiném místě na světě jich nežije pohromadě pět druhů. A protože hlavní náplní cesty byli právě tučňáci a jejich život, volili jsme i místa pobytu tak, abychom k nim byli co nejblíž. Na západní straně jsme navštívili pobřeží okolo Stanley (jediné městečko na Falklandách), pláž na Volunteer Point a malý ostrov Sea Lion. Poblíž východního falklandského ostrova jsme se pak podívali na ostrovy Saunders a Carcass.
Na Falklandských ostrovech, které jsou britským územím, není příliš stálých obyvatel. Obvykle se uvádí počet 2000–3000, někteří k nim však ještě připočítávají stálou posádku armády v Mount Pleasant, tedy téměř 2000 britských vojáků a jejich rodin.
Ačkoli jsem si myslel, že ostrovy jsou pro svou unikátní přírodu hojně navštěvované, byl jsem ubezpečen, že na ně za rok zavítá pouze 500 návštěvníků. Záměrně přitom přehlížím krátkodobé hosty ze zaoceánských výletních lodí, kteří na břeh vystoupí jen na několik málo hodin, vyfotí tučňáka a už je člun odváží zpět. Poměrně rychle jsme proto byli na ostrově za exoty – nikdo nemohl pochopit, jak se někdo z druhého konce světa, v produktivním věku, může vydat právě sem. Vzhledem k tomu, že je ostrov vlastně větší vesnicí, rychle se naše přítomnost rozkřikla. Bylo nám to trochu podezřelé, ovšem pouze do dne, kdy jsme se vezli v landroveru s majitelkou ostrova Saunders. V autorádiu totiž právě běželo vysílání místní stanice, která zrovna hlásila: „Z ostrova Saunders zítra odjíždí Mr. Prosicky a Mr. Nemec na ostrov Carcass, kde na ně čeká Rob McGill.“ Záhada, jak o nás všude vědí, tak byla rozluštěna.
O místní letecké společnosti FIGAS, s níž jsme se na jednotlivá místa přesouvali, jsme věděli své už předem a čekali jsme, že zážitky budou silné. Skutečnost však byla mnohem barvitější. Letadla létají bez pravidelného řádu, tedy jen podle toho, zda zrovna někdo projeví zájem. Letový plán se tvoří den před odletem a je odeslán všem případným cestujícím. Přestože jsme měli většinu letů tímto netypickým aerotaxi zaplacenou dlouho dopředu, nikdy jsme nevěděli, kdy budeme v daný den odlétat – jen jsme byli ubezpečeni, že se to vždy včas dozvíme. Je obdivuhodné, že se k nám tato informace opravdu vždy včas dostala. A nejen to, někdo z místních pro nás i dojel a na místo odletu jsme přijížděli přesně na čas s právě přistávajícím letadlem v zádech. Velmi specifická ovšem byla i „letiště“. Pokud si představujete zpevněnou plochu, jste na omylu. Nejčastěji to byla posekaná louka a někdy ani to ne. Když si někdo dal práci (ostrov Sea Lion), šlo o srovnanou šotolinu. Nejednou se stalo, že jsme u nějaké farmy přistáli přímo před barákem, místní vyšli z domova s taškami, nastoupili do letadla a to se hned na pár metrech zvedlo k dalšímu letu.
Pojďme ale k živočichům, za nimiž jsme jeli především. Dva dny po přistání jsme putování za koloniemi tučňáků zahájili na poloostrově Volunteer Point. Ačkoli ten je od městečka Stanley vzdálen odhadem 35 km, trvala cesta přes různé drny a rašeliniště terénním autem asi dvě a půl hodiny. Na místě samotném je pouze jedna možnost ubytování, a to v domě strážce kolonií tučňáků, který je jezdí pravidelně několikrát za den kontrolovat. Ve velmi malém domečku žije se svou ženou a kocourem vzdálen od civilizace. Potom, co nám řekl, že je v domě voda velkou vzácností, jsme se ani jednou během zde strávených čtyř dní nemyli. Byl to prima trénink na další lokality.
Povětrnostní podmínky ovšem bohužel předčily naše obavy, na Falklandech je opravdu divoko. Vítr byl na některých místech schopen snadno porazit stativ se čtyřkilovým objektivem a některé poryvy málem posílaly k zemi i člověka. Další příkoří způsobovala mořská voda. Když se vlna roztříští o šutry, letí slaná voda i dost metrů od břehu. A když se k tomu přidají ještě rychlé změny počasí od lijáků po spalující slunce (mění se několikrát do hodiny), dají se Falklandy označit za extrémní lahůdku pro pokročilé cestovatele. Ale tučňáci opravdu stáli za to. Na Volunteer Beach bylo například přibližně na jednom kilometru místo pro 1000 tučňáků patagonských a 400–500 tučňáků oslích. Mezi nimi byly navíc volně rozptýleny nory tučňáků magellanských.
Je obtížné popisovat, co jsem pociťoval při prvním pohledu na tu krásu. Mísily se mi pocity z toho, že plány opravdu vyšly, s úžasem nad tím, že jsem na místě, které si na dlouhá léta oblíbilo několik druhů tučňáků pro své hnízdění. Život v kolonii přitom přinášel spoustu atraktivní podívané. Viděli jsme krvavé rvačky samců o samice, námluvy dospělých tučňáků nebo starost o mláďata. Například tučňák oslí, s jehož koloniemi jsme se setkali na všech ostrovech, které jsme navštívili, se na každém z nich choval malinko jinak – jak k nám, tak ke svým huňatým mláďatům. Třeba na ostrově Carcass byl počet jedinců pouze do dvaceti – a právě zde byli tučňáci z fotografování nejvíc vyplašení. Ač se na jiných místech dalo občas jít se širokoúhlým objektivem až „pod zobák“, tady tučňáci odbíhali už při přiblížení na 50 metrů. Kromě jednoho. Na vysezeném fleku s trávou vypálenou trusem zůstával jeden odvážný a nijak daleko neodbíhal. Bylo mi divné proč, ale za chvíli jsem to zjistil. Na hnízdě měl dvě vajíčka. Věc u tučňáků poměrně vzácná. Obvykle po kladení jedno odhodí a sedí na tom druhém.
Když je mládě opravdu malé, zůstává neustále v přítomnosti rodičů, protože se cítí bezpečně, a jak se něco šustne, hned se jim schovává pod nohy. Je vyplašené a snaží se od rodičů příliš nevzdalovat. Ví, proč to dělá, svědkem požírání malého tučňáka například chaluhou jsme byli mnohokrát. Jak mládě povyroste – výjimkou není ani to, že jejich velikost a hmotnost je vyšší než rodičů –, role se obrací. Začíná hon hladových mladých tučňáků na rodiče, kteří mají potravu natrávenou v hrdle. Při prvním pozorování jsme jen nechápavě kroutili hlavou, proč mláďata neustále honí dospělé s řevem po kolonii. S přibývající dobou v jejich blízkosti nám ale začalo spousta věcí docházet: mláďata mají hlad, a to neustále. Jejich jedinou možností obživy v tomto věku je přinutit dospělé, aby jim do zobáčku vyzvraceli něco ze svého natráveného krillu. Když mladý tučňák oslí svého rodiče dožene (nebo se prostě jen dospělý zastaví), snaží se šťoucháním zobákem dospělé přimět k přesunu potravy ze zobáčku do zobáčku. Ne ve všech případech, ale obvykle k tomu opravdu dojde. Pro mláďata to je jediný způsob přísunu potravy, do moře ještě sama nemohou. Byli jsem svědky i případů, kdy „gang mláďat“ (asi pět malých chundelatých hladových „bestií“) otravoval dospělé tučňáky, kteří s nimi prokazatelně nebyli příbuzní. Nikdy nepochodili, naopak dostali řvaním jasně najevo, že se mají vrátit tam, odkud přišli. Mezi nejdramatičtější chvíle v koloniích pak patřily útoky chaluh a endemických (tedy pouze tady žijících) dravců čimang falklandských. Kromě tučňáků jsme na Volunteer Pointu vyfotili ještě okolo 20 druhů zvířat včetně lachtana hřivnatého, který nás při fotografování tučňáků u moře k smrti vyděsil.
Na asi osm kilometrů dlouhém ostrůvku Sea Lion, který je nejjižnějším místem Falkland, jsme se po čtyři dny věnovali především fotografování v koloniích tučňáka skalního a kormorána císařského, jež společně obývají skalní útes nad oceánem. Handicapem tohoto místa byl ovšem neuvěřitelně silný vítr. Jiným zajímavým setkáním byl rypouš sloní. Mořské sádlo o hmotnosti čtyř tun se rozvalovalo v menších koloniích na několika izolovaných místech na pobřeží. Po prvním velmi opatrném poznávání dlouhým teleobjektivem jsme se dostali i mnohem blíž. Z vlastní zkušenosti můžu říci, že rvačky a troubení těchto obrovských zvířat vzbuzovalo respekt a fotografování jejich otevřené tlamy ze vzdálenosti jednoho metru patřilo k tomu nejnebezpečnějšímu, co jsem při fotografování zatím zažil. U fotografovaní největších samců jsem pak raději udržoval vzdálenost aspoň čtyři metry. Dalším přitažlivým místem byla malá kolonie buřňáka obrovského v písku nedaleko moře. Jednalo se ovšem o neuvěřitelně plachý druh, jak zahlédli člověka, celá kolonie se zvedla a v písku zůstala pouze mláďata, proto jsme nepozorovanému přibližování a fotografování museli věnovat několik hodin.
Dalším pečlivě vytypovaným místem pro poznávání antarktického života byl ostrov Saunders, kde jsme čtyři dny strávili v boudě ne o moc větší než kadibudka bez možnosti sehnat jídlo nebo se umýt. Nakonec jsme ale děkovali aspoň za to, počasí na Saundersu bylo totiž nejhorší z celé akce. Ale nelitovali jsme, místo pod naším azylem, výstižně pojmenované The Neck (angl. šíje), bylo přecpáno ptačím životem. Kromě rozlehlých kolonií tučňáků oslích a skalních tady žil především albatros černobrvý. Tento impozantní pták zde hnízdí v několika menších koloniích, vzdálených od sebe 100–300 metrů, přičemž v každé kolonii bylo okolo 20–40 ptáků. Albatrosi se v tomto období právě starali o mláďata, a protože jsem s nimi strávil poměrně dost času, viděl jsem jak rituál námluv, tak i samotné páření na skalním útesu, ale i třeba krmení huňatých šedivých mláďat.
Posledním místem, kde jsme strávili alespoň čtyři dny, byl ostrov Carcass. Tady jsme byli hosty Roba a Margaret, kterým ostrov už dlouhá léta patří a jsou se dvěma zaměstnanci jeho jedinými obyvateli. Ostrov lákal především členitostí svého pobřeží a informacemi o bohatém ptačím životě u oceánu. Většinu času jsme věnovali fotografování dvou druhů ústřičníků, několika druhů hus, kvakoše nočního, kolonie racka jižního a dalších ptáků včetně dvou druhů tučňáků. Jen rybáka jihoamerického se nám nepodařilo při hnízdění najít, a to jsme vytypovaná místa prošmejdili opravdu důkladně. Ušetřený čas jsme proto věnovali rypoušovi slonímu a lachtanovi hřivnatému.
Nejbližším „fotomístem“ naší základně v městečku Stanley pak byla víc než jedenáct kilometrů vzdálená zátoka Gypsy Cove. Informaci o tom, že se jedná o „short walk“ bych předal dál pouze svému největšímu nepříteli. Jestli jsem na Falklandech někde opravdu strádal, bylo to při první „vycházce“ na Gypsy Cove. Kvůli pozření něčeho nesprávného jsem trpěl v desetiminutových intervalech silnými křečemi v břiše, kvůli nezvykle silnému (a na Falklandech ojedinělému) slunci jsem se spálil a snad měl i úpal. Vodu jsme neměli. I přes výše popsaná příkoří pro mě ale Gypsy Cove navždy zůstane místem, kde jsem se ve volné přírodě poprvé setkal s tučňákem. V zátoce je totiž několik zemních hnízd tučňáka magellanského. Lokalita má pouze jeden, ovšem dost zásadní handicap. Na ostrovech je stále víc než sto nevyčištěných minových polí z války o Falklandské ostrovy v roce 1982 a jedno z nich je právě v Gypsy Cove. I přesto jsme se tam poslední den před odletem vrátili. Na skalním útesu jsme fotografovali menší kolonii kormorána skalního a nad hladinu vyskakující delfíny.
Které zvíře nám ze všech, jež jsme viděli, nejvíc utkvělo v paměti? To se dá jen těžko odpovědět. Jednoznačně nejkratší bylo setkání s endemickým poddruhem kalouse pustovky (Asio flammeus sanfordi), přesto se mi zážitek právě z tohoto setkání vryl do paměti hodně hluboko. Když jsme se jednou už skoro za šera vraceli na ostrově Sea Lion od kolonií tučňáků, těsně před námi se z vyjetých kolejí od landroverů zvedla překrásná sova. Nevím, jestli jsme byli víc vyděšení my, nebo ona. Její strach ale překonala zvědavost a místo okamžitého odlétnutí se začala v prudkém větru (jiný na Falklandách není) vznášet pouze dva až tři metry nad našimi hlavami. Ve večerním šeru to byl úchvatný pohled. Po dlouhých 15 vteřinách odlétla a posadila se do nízkých drnů asi 50 metrů od nás. Věděli jsme, že sovy jsou na Falklandách za exoty, věděli jsme, že použitelné fotografie tohoto endemického kalouse neexistují, pouze před deseti lety vznikla náhodou jedna rozmazaná fotografie. Vzrušení nám vhánělo adrenalin do žil – hlavně abychom ji nevyplašili. Vznikly první fotografie, dokument by tedy už byl, smrákalo se ale nějak rychle. Během pěti minut se opakovalo stále totéž: sova odlétla po přiblížení na 25 metrů, až se nakonec zvedla a zmizela za obzorem. Hned jsme s Bohdanem srovnávali, „kdo má ptáka většího“, načež jsme vynesli ortel, že by mohl být lepší u obou. To jsme ještě netušili, že o dva kilometry dál potkáme dalšího kalouse, kterého vyplašíme naprosto stejně – jsou v rašeliništi opravdu dokonale maskovaní. Jenomže to už byla tma taková, že jsme po focení nemohli najít ani odložené batohy, ani cestu k bydlení. Ani to ale nebylo všechno. Poslední den na ostrově si nás sova našla znova. Do úplného západu slunce zbývaly skoro dvě hodiny, sova zase několikrát provokativně odlétla, ale nakonec nás pustila až na osm metrů.
Endemický poddruh kalouse postuvky žije pouze na Falklandských ostrovech, a to v počtu jen okolo 100 párů. Setkali jsme se s ním pouze na ostrově Sea Lion. Docela by mě zajímalo, jestli se při těch třech setkáních jednalo vždy pouze o jednoho jedince, nebo jsme měli štěstí na víc. Teď už je to ale jedno. Zůstala mi překrásná vzpomínka na to, jak se sova dlouho neslyšně vznáší nad námi a zkoumá, kdo jí to tam běhá …
reklama
