https://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/gary-snyder-zijeme-v-tele-divokeho-zvirete
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Gary Snyder: Žijeme v těle divokého zvířete

17.8.2007 22:34 | PRAHA (EkoList)
"Naše ego, civilizované vědomí, divoké není. Ale skrytá část mysli, kterou sníme, divoká je," říká v rozhovoru pro Ekolist americký básník, esejista a aktivista Gary Snyder. Vypravuje o svých básních a vysvětluje, co to znamená být divoký, proč nikdy nezabil medvěda a proč by lidé měli bavit přírodu.
 

gary snyder
Gary Snyder
Foto: Matouš Mihaliček/Ekolist

Gary Snyder
se narodil v roce 1930. "Jsem především spisovatel - básník a esejista. Ale jsem taky dlouholetý pracující obyvatel lesů Sierry Nevady v Kalifornii," představil se na začátku června v Praze při setkání se svými čtenáři. "Jako dítě jsem vyrůstal na mléčné farmě v lesích státu Washington. Nikdy jsem nebyl ryzí intelektuál, pracoval jsem hodně fyzicky," pokračoval autor, který do ČR přijel na pozvání Festivalu spisovatelů Praha. "Dojil jsem krávy, připravoval dřevo na otop, pracoval jsem jako dřevorubec, strážce lesů proti požárům, tesař, námořník, byl jsem člen odborů a taky učitel - to bylo nejtěžší. Deset let jsem žil v Japonsku, kde jsem byl hlavně kvůli buddhismu."

Ve svém domově je Snyder jedním z představitelů tzv. Rady povodí řeky Yuby. Jedná se o volnou komunitu místních obyvatel, která se snaží bránit tlaku dřevařských a těžařských firem a uhájit neporušené zbytky přírody před devastací. Sám Snyder podporuje tzv. myšlení v rámci povodí. Co tím myslí? "Voda, která Vltavou přitéká do Prahy, spojuje město s horami, z nichž pochází. Řeka přitom není jen hlavní proud. Ve skutečnosti ji tvoří i všechny její přítoky až po ty nejmenší pramínky, které tečou všechny současně. Zdraví vody v centru Prahy je tak vlastně zdravím hor a celého říčního systému," vysvětluje.

Napsal přes deset knih básnických, bezmála deset knih esejistických, vydal i soubory překladů z čínštiny a japonštiny. V češtině vyšel pod názvem Tahle báseň je pro medvěda výbor z jeho poezie a čtyři knihy esejů - Staré cesty, Praxe divočiny, Zemědům a Místo v prostoru. Letos vyšel i překlad jeho důležité básnické sbírky Hory a řeky bez konce. "Spisovatelé, kteří se dotýkali přírody a připadají mi zajímaví, jsou většinou z Číny nebo Japonska," říká Snyder. Jako své předchůdce vidí především Henryho Davida Thoreaua a Robinsona Jefferse. "Jsem jeden z prvních, kdo v psané poezii zastupuje krajinu amerického západu," hodnotí své místo v dějinách literatury. "Jsem taky jeden z prvních, kdo začal studovat literaturu východní Asie a nechal se jí ovlivnit. A jsem taky jeden z prvních, kdo do svých básní začleňuje jazyk vědy. To ale nic nemění na tom, že mám rád slova, která říkal můj učitel Robert Duncan: Všichni pracujeme na stejné básni."

Snyder se často vyjadřuje ke vztahu lidí a přírody. Co by ho mohlo zlepšit? "Potřebujeme politiky, kteří prošli prací ve školách, v továrnách nebo na farmách a kteří stále píšou básně. Potřebujeme intelektuály a akademiky, kteří nejenže studují historii a ekologii, ale taky rádi tančí a vaří. Co ale potřebujeme úplně nejvíc, jsou lidé, kteří mají rádi svět."

Ekolist: Za vašimi básněmi se skrývají příběhy, které jste prožil. Vybral jsem několik básní z různých období vaší tvorby a říkal jsem si, že byste k nim mohl připojit příběh, který se za nimi skrývá. První je báseň Štětování (anglicky Riprap; všechny básně, o nichž se mluví, jsou pod rozhovorem a vede na ně odkaz při prvním zmínění básně v textu - pozn. aut.).

Gary Snyder: Příběh je opravdu za každou básní. Každopádně báseň je báseň. Kdybych chtěl napsat příběh, napsal bych příběh - ale napsal jsem báseň. Nechávám na čtenáři, aby přemýšlel, jaký příběh by se za ní mohl skrývat. Jsem umělec, spisovatel, a píšu to, co napsat chci.

gary snyder
Gary Snyder při veřejném čtení v Divadle Minor
Foto: Matouš Mihaliček/Ekolist

Jistě, ale když píšete eseje …

… kdybych chtěl napsat esej, napíšu esej.

Ano. Chápu, že se snažíte něco přesně vyjádřit a výrazem této snahy je báseň. I tak ale v pozadí existovaly myšlenky, které je možné jiným způsobem vyjádřit v eseji a ještě jinak v rozhovoru.

Samozřejmě že je to možné a kdybych chtěl, tak to udělám.

Tak teď máte příležitost je vyjádřit v rozhovoru. Samozřejmě záleží jen na vás, jestli chcete …

Dobře, řeknu vám to, co bych o básni řekl při veřejném čtení. Štětování (Riprap) je staré anglické slovo, kterým se označuje skládání kamenů do kamenných zdí na okrajích břehů řek. Někdy se štětováním vytvářejí i mola, která v moři brání malé lodě proti vlnám. Slovo pochází ze starých anglických dolů, kde byly občas kameny vyzdvižené zevnitř dolů nazývány "riprap". Ani nevím, jak se stalo, že se tento termín začal používat pro budování a opravování cest v severozápadní Americe. Když jsem pracoval jako cestář, používali slovo štětování většinou staří horníci a indiáni. Ti vůbec netušili, že někdy mělo něco společného s vodou a řekami.

Zajímavé na tom ale bylo tohle: vysoké hory Sierra Nevady byly jen velmi nedávno, před deseti tisíci nebo jedenácti tisíci lety, pokryty ledovcem. A ledovec na některých místech vyhladil kameny tak, že jsou hladké jako sklo, na slunci se dokonce lesknou jako vyleštěné. Říká se tomu "glacier polish" a jde o místa tak kluzká, že na nich nemůže stát kůň. Lidé ano, protože mají drsné podrážky k lezení po horách, ale koně nebo muly mají kovové podkovy, které na takových místech kloužou. Když jsme dělali cesty a dostali se k takovému místu, museli jsme dynamitem trochu poškodit povrch skály a pak vyskládat kameny přes kluzké místo, dokud jsme se nedostali znovu na obyčejnou skálu. Tahle práce mě dovedla k napsání básně "Štětování". Vypráví hlavně o pohybování a umísťování kamenů. Rád o štětování přemýšlím z hlediska anglického jazyka. Angličtina je plná jednodslabičných slov, hlavně starých anglosaských, která mají charakteristický rytmus: "pam, pam, pam, pam". Čínština je podobná. Takže skládat k sobě kameny, štětovat, je vlastně něco jako mluvit anglosasky. (smích)

Další báseň se jmenuje tahle báseň je pro medvěda. Ta asi nestaví na rytmu jako Štětování (Riprap).

Ne, jde o jiný jazyk. Vždycky jsem se zajímal o dávnou historii a o původní kultury a jejich život. Taky jsem žil a stále žiji blízko medvědů - takže s nimi musím nějak vycházet. Za ty roky jsem se setkal se spoustou příběhů o medvědech a s medvědí mytologií z Finska, Ruska, z Kanady, z Aljašky, ale i z dalších států USA. Báseň "tahle báseň je pro medvěda" má v sobě vetkáno všechno tohle tradiční vědění různých kultur plus některé moje vlastní zkušenosti s medvědy. Zvlášť se vztahuje k příběhu původních obyvatel Ameriky o ženě, která si medvěda vzala za muže. Verze, na níž se odvolávám, je tuším tlingitská. Tlingité žijí částečně v kanadské provincii Britská Kolumbie a částečně v jihovýchodní části Aljašky. Samotný příběh ovšem existuje v mnoha verzích po celé Kanadě.

Zmínil jste, že jste do básně zapojil i nějaké vlastní zkušenosti s medvědy. Máte jich hodně?

Ach bože, mám s medvědy všemožné zkušenosti - ale nic spektakulárního.

Žádná rvačka?

Prosím vás, s medvědem bych se v životě nepral … Ale víte, co se v takových situacích většinou stává? Vy se vyděsíte, a tím vyděsíte medvěda. S medvědem se setkáte jen náhodou. Jdete kolem nějakého balvanu nebo křovím a najednou je tam medvěd. Leknete se medvěda a medvěd se lekne vás. V takových případech jsou lidé občas i zraněni. Zatímco černý medvěd spíš uteče, grizzly může zaútočit, protože se cítí ohrožen. Ale i černý medvěd občas někoho zabije, takže člověk nikdy neví. Medvědi se ale taky vloupávají nebo pokoušejí vloupat do srubů, chat, aut nebo trucků - to se stává každou chvíli.

gary snyder
Gary Snyder
Foto: Matouš Mihaliček/Ekolist

Zejména asi na místě, kde žijete.

Stává se to mně a stává se to i mým sousedům. Musíme proto dávat pozor na odpad a na jídlo. Nikdy nenecháváme jakýkoli odpad venku, a když máme maso, spálíme po jídle kosti. Jediná kost může přilákat medvěda.

Medvědi jsou u nás docela běžní, v lovecké sezóně se můžou i lovit. Mimo sezónu je ale možné zastřelit medvěda jen v případě, že s ním jsou problémy.

Zabil jste někdy medvěda?

Ne. Nemusel jsem. A v případě černého medvěda by to asi ani nepřipadalo v úvahu, snad kdyby se mi snažil vloupat do domu a šel by na mě, v takové situaci by se člověk asi bránil.

Když putujete odlehlými místy daleko na severu Aljašky, je nejnebezpečnější překračování potoků. Člověk jde tundrou, kde nejsou stromy, ale když se dostane k potoku nebo říčce, jsou kolem vrby nebo křoví, kde by mohl být grizzly. Při přibližování k potoku se proto musí pískat, křičet a dělat hluk, aby grizzly slyšel, že přicházíte, a nedošlo k překvapení. Základní poučka zní: žádná překvapení. Když u potoka medvěd je, pomalu odejde. Člověk musí být ale připravený použít i pepřový sprej, který dostříkne asi tak na tři čtyři metry, medvěda zastaví a otočí k odchodu. Puška je opravdu to poslední řešení.

Jedna z vašich básní se jmenuje Túra (A Walk). Vy sám máte k chůzi velmi vřelý vztah. Jaký příběh vypravuje tato báseň?

Napsal jsem ji v létě roku 1955, když jsem pracoval v cestářské partě - malé skupině lidí, která stanovala v horách Sierry Nevady 3000 metrů nad mořem a opravovala cesty. Cestářství není jen štětování, ale spousta různých činností - záleží na druhu skály, na podloží, někdy bylo dokonce nutné udělat most, jindy jsme museli odklízet nečistoty krumpáčem a lopatou, jindy rozřezat strom a odvalit ho stranou, museli jsme prostě udělat cestu tak širokou, aby po ní mohly projít koně. Měli jsme s sebou jen velmi málo věcí, jeden stan byl vyhrazen pro jídlo a kuchaře, což byl indián. Dál tam byli tři mladí Mexičané, tři staří horníci a pár kluků z univerzity - to byla celá naše cestářská parta. Žádný telefon, žádné spojení, tři dny od nejbližší cesty. Každé dva týdny nám karavana několika mul a koní přivezla potraviny a poštu. Po šesti dnech práce jsme měli vždycky den volna. Báseň Túra jsem napsal ve volný den - pro osvěžení jsem se vydal sám na výlet. Ostatní nikam jít nechtěli.

Vzal byste je, kdyby chtěli?

Vzal, ale oni by nešli.

Ptal jsem se kvůli tomu, jestli jste chtěl být sám.

Ne. Vlastně ano. Takhle: nikdy nechci být sám natolik, abych řekl ne. Ale jsem naprosto spokojený, i když jsem sám. Šel jsem tenkrát kaňonem podle jedné říčky v regionu severního Yosemite. Jde o malý popis denní túry, při němž používám jazyk tak, aby působil co nejfyzičtěji, co nejkonkrétněji.

V básni Čeření na hladině je verš "Příroda není kniha, ale představení / moudrá stará kultura" (Nature not a book, but a performance, a / high old culture). Mohl byste podrobněji vysvětlit, co tím veršem myslíte? Připadá mi ve vaší poezii důležitý.

Je to významný a promyšlený motiv. Je v něm zahrnuto dost filozofických myšlenek - teď přidám několik, které s ním korespondují: Jazyk není psaní, je to řeč. Psaní je pouze záznamem jazyka. Lidé, kteří nemají písmo, mají hodně jazyka. Lidé, kteří nemají psanou literaturu, mají příběhy, mají ústní slovesnost, která může obnášet tisíce a tisíce příběhů, mýtů, nápěvů a písní. Neexistují kultury, které by neměly kulturu. Prehistorie je plná inteligence, vědomostí a znalostí.

Moderní lidé mají sklon předpokládat, že před vznikem písma neexistovalo nic zajímavého. Setkání s původními obyvateli Ameriky a studia jejich kultur mě naučila, že to vůbec není pravda. Mayové v Latinské Americe měli systém písma, ostatní lidé v Severní Americe ale systém písma neměli, a přece měli fantasticky bohatou ústní slovesnost a obrovské množství vědomostí.

Lidé mají rovněž sklon se domnívat, že náboženství jsou založena na knihách. Judaismus má Tóru, křesťanství Bibli, muslimové Korán. Indie je na knihách závislá míň, ale taky má Bhagavadgítu a některé další knihy. Náboženstvími knihy jsou ovšem hlavně islám, křesťanství a judaismus. Ostatní světová náboženství světa nevyzdvihují nějakou svatou knihu a neříkají: tady je všechno zapsáno.

gary snyder
Gary Snyder
Foto: Matouš Mihaliček/Ekolist

A co Tao te ťing?

To je dobrá kniha, ale není to svatá kniha. Přímo existuje termín "náboženství knihy", kterým jsou myšlena právě náboženství, jež mají jednu svatou knihu. Vlastně je ještě jedno náboženství, které má svatou knihu - sikhové v Indii.

Všechen tento důraz na písmo spojený se západním a křesťanským zdůrazňováním svatých knih vedl k metafoře, že i příroda je jako kniha. "Můžeme číst v knize přírody," říkají někteří lidé. To ale znamená, že vědění je záležitost psaných informací - čtení je tady klíčovým pojmem.

Východoasijské myšlení se ovšem od západního myšlení liší. Zatímco západní myšlení pojímá fenomény jako věci, východní myšlení je pojímá jako proces, jako zkušenost, jako pohyb, jako energii. Svět je ve skutečnosti plynutím energie. Není to nic, co by se dalo jakýmkoli statickým způsobem "přečíst", protože je v neustálém pohybu. A v tomhle smyslu je tedy příroda něco jako představení.

Když to trochu posuneme, mohli bychom se zeptat: co předmoderní lidé dělali, aby vyjádřili svoje porozumění světu? Tančili. Měli různé ceremonie a velmi složité rituály - najdeme je například u pueblových indiánů nebo starých řeckých kultur. Právě rituály, ceremonie a představení byly nejvěrnějším lidským vyjádřením toho, co je ekologickou podstatou světa. Přírodu samotnou pak předmoderní lidé nepokládali za knihu, ale viděli, že se mění, že ukazuje, co umí. Napadlo je, že my jako lidské bytosti taky můžeme ukázat, co umíme - třeba tančit. Poslední krok v této úvaze pak je: Za co všechno jako lidské bytosti přírodě vděčíme? Neustále si z ní něco bereme: lýko, dřevo na topení, jídlo, zeleninu, maso, v moderní době minerály atd. V minulých dobách ovšem platilo, že za cokoli, co si vezmeme, musíme něco dát. Co tedy dávají lidé světu? Co od nás příroda chce? Domorodí a starověcí lidé si na to odpověděli: příroda má ráda hudbu. Příroda má ráda tanec. Příroda má ráda, když jí něco předvádíme. Byli přesvědčení, že když my jako lidé za tmy u ohně zpíváme a tančíme, příroda přichází blíž a poslouchá. A říká si: Ach, ti lidé, ti jsou tak chytří! A zábavní! Takže naše práce je bavit přírodu.

Mám tuhle představu hrozně rád. A přidám k ní ještě jednu myšlenku: Evropa je příšerné místo. Víc než tisíc let se tady lidé pořád řežou. A přírodu taky. Co je tedy tou hodnotou, která to všechno vyvažuje? Jediná věc, která dává Evropě trochu prostoru k nadechnutí, je odpuštění přírody za to, jaká v Evropě vzniká nádherná hudba. Všichni ti průmyslníci a vlády si myslí, jak nás chrání před přírodou. Ve skutečnosti nás ale chrání umění - evropská hudba je jediná věc, kvůli které příroda Evropě všechno odpouští. (smích)

V knize Hory a řeky bez konce je báseň Verše o Zemi. Trochu mi připomíná báseň Nanaa Sakakiho To stačí.

Znám báseň "To stačí" dlouho, ale nevím, jestli ovlivnila ona mě, nebo to bylo obráceně. "Verše o Zemi" jsem napsal v Austrálii na začátku 80. let, kde byl Nanao se mnou. Dostali jsme pozvání od několika australských umělců, kteří úzce spolupracovali s aboriginci. Zařídili pro nás návštěvu několika odlehlých aboriginských osad. Běloši tam ale neměli přístup - nechali nás tam jít díky tomu, že jsme básníci a pěvci. Tak jsme se dostali na místa, kam se jen velmi zřídka podívali bílí lidé, snad jen s výjimkou australských antropologů a lingvistů. Seděli jsme u ohně, pili čaj, oni zpívali písně, my zpívali písně, chodili jsme pouští, jednou zastřelili klokana, tak jsme jedli klokaní maso atd. Většinu času jsme strávili v oblasti západně a jižně od skály Uluru. Navštívili jsme i univerzity v Sydney a Melbourne, dohromady jsme byli v Austrálii skoro měsíc.

Australská poušť tedy byla inspirací například pro verš "Dost široká, abys viděl před sebe"?

Jistě, na místě, jako je australská poušť, to můžete cítit. Ale to můžete i na mnoha jiných místech, třeba na západě Spojených států, ve střední Asii, je mnoho míst i v Africe - prostě tam, kde je otevřený prostor.

gary snyder
Gary Snyder při krátkém čtení v jeskyni svatého Ivana ve Svatém Janu pod Skalou; vpravo stojí jeho překladatel Luboš Snížek.
Foto: Jan Stejskal/Ekolist

Tématem, o němž často píšete, je divočina. Je možné nějak jednoduše vysvětlit, co divočinou myslíte?

Nejdřív musíme odlišit dva termíny: "wild" a "wilderness", divoký a divočina. Jsou to zajímavá anglická slova, která se občas do jiných jazyků špatně překládají. S lidmi, kteří překládali mou knihu The Practice of the Wild (v češtině vyšlo jako Praxe divočiny - pozn. aut.), jsme o tom hodně hovořili. Ve francouzštině je například blízký výraz "sauvage", ale asociace spojené s tímto slovem jsou blíž anglickému slovu "savage", což znamená brutální, násilný, nevzdělaný - vážou se k němu tedy samé negativní představy. Divokost se ale s takovými asociacemi nepojí. Je to vlastně pojmenování pro proces. Co znamená divoké zvíře? Je to zvíře, které nebylo domestikováno, samo si hledá potravu, rozmnožuje se bez lidské péče, nepotřebuje léky a může si jít, kam chce - je svobodné. Mohli bychom říct, že jde o jakési sebe-obstarávání. Divoké rostliny jsou rostliny, které nesázíme, nekropíme vodou, nehnojíme, rostou samy od sebe. Mohli bychom říct, že jsou sebe-utvářející - a to je skutečně základní význam slova "wild". Divokost se může projevovat na jakékoli úrovni, například malý růžek ve městě může být divoký. Cokoli, co se děje přirozeným procesem, třeba i na mikroskopické úrovni, je divoké.

Divočina je pak prostor, v němž je hlavním probíhajícím procesem divokost. Nemusí to nutně znamenat, že jde o oblast zcela nedotčenou. Jde ale o území, které je z nějakých 80 nebo 90 % divoké. Lidé tam můžou chodit, sbírat houby, sem tam porazit nějaký strom nebo i ulovit zvíře, ale neusměrňují jeho procesy. V divočině může být dokonce i nějaká malá zahrada - mnohem větší část celku si ale musí jít svou cestou. Úplná divočina je pak místo, které není pod žádným lidským vlivem, v současnosti snad s výjimkou globálního oteplování.

V knize Back on the Fire citujete svého přítele Toma Birche, který říká: "Divočina se mnou jedná jako s lidskou bytostí … Mám tím na mysli, že se ke mně chová jako k dospělému. Nesnaží se mě chránit, rozmazlovat, stavět kvůli mně zábradlí, zaopatřit mě policajtem a sociálním pracovníkem, nastavit mi topení, nebo dokonce připravit polštář na spaní. A nikdo neví, kde jsem." Vy k tomu připojujete, že jde o jeden z nejjasnějších argumentů, proč chránit divočinu.

Ano, ale v současnosti už nás chce vláda chránit i v divočině. Když se dnes ztratíte v divočině, půjdou a budou vás hledat. Tom Birch mluvil o časech, ve kterých, když jste se vydal do divočiny, byl jste závislý jen sám na sobě. Miluje to a já taky. Když jsme v minulosti šli do hor, neměli jsme žádné mobily nebo vysílačky. Vůbec jsme nepřemýšleli o tom, že by nás někdo zachraňoval.

Ve Spojených státech je dnes spousta oficiálně deklarované divočiny, třeba v národních parcích. Lidé tam ale jezdí bez toho, že by měli nějaké zkušenosti, dostanou se do problémů, někam zavolají, přiletí pro ně helikoptéra a napočítá si za to 30 000 dolarů nebo kolik. Vláda se snaží o lidi starat, problém je, že neví, kdy s tím přestat.

Přemýšlel jste někdy o tom, jak divocí jsou lidé?

Jsme stále divocí mnohem víc, než si uvědomujeme. Naše těla jsou divoká, své dýchání nebo tep srdce vědomě neřídíme - děje se to samo od sebe. Je to zvířecí tělo, vlastně žijeme v těle divokého zvířete. Naše ego, civilizované vědomí, divoké není. Ale skrytá část mysli, kterou sníme, divoká je.


Štětování

Položte tato slova
Před svou mysl jako kameny
       napevno, vlastníma rukama
na vybrané místo, dejte je
před tělo i mysl
       v prostoru a čase:
pevnost kůry, listu nebo stěny
       věci ke štětování:
valouny mléčné dráhy
       bloudící planety
tyto básně, lidé
       ztracení ponící
s tažnými sáněmi
       a kamenité spolehlivé stezky.
světy jako nekonečná
       čtyřrozměrná
hra Go.
       mravenci a oblázky
v tenké vrstvě jílu, co kámen to slovo
       omletý balvan v potoce
žula: zbarvená
       v mukách ohně a tíhy
krystal a sediment stmelený v žáru
       všechno se mění, v myšlenkách
stejně jako věci.

Riprap

Lay down these words
Before your mind like rocks.
       placed solid, by hands
In choice of place, set
Before the body of the mind
       in space and time:
Solidity of bark, leaf, or wall
       riprap of things:
Cobble of milky way,
       straying planets,
These poems, people,
       lost ponies with
Dragging saddles -
       and rocky suroe-foot trails.
The worlds like an endless
       four dimensional
Game of Go.
       ants and pebbles
In the thin loam, each rock a word
       a creek-washed stone
Granite: ingrained
       with torment of fire and weight
Crystal and sediment linked hot
       all change, in thoughts,
As well as things.


tahle báseň je pro medvěda

"Pokud jde o mne, jsem dítě boha hor."

Medvědice dole pod útesem.
Cpe se borůvkami.
Dozrály právě teď.
Brzy bude sníh a ona,
nebo možná on, se zahrabe do díry
a bude spát. Můžeš najít
borůvky v medvědím lejně, když se
pořádně podíváš, touhle roční dobou
když se připlížím k medvědovi
zamručí a uteče.

Ostatní už vyšli
z ostružiní, jen jedno děvče
převrhlo svůj košík a začalo sbírat
ostružiny ve tmě.
Vysoký muž ukrytý ve stínu ji vzal za ruku
a odvedl k sobě domů. Byl to medvěd.
V chatě pod horou
pak dala život krásným tmavým dětem
s ostrými zoubky, a tak žili v horské
jeskyni mnoho let.
       chyť medvěda: volej na něj:
medožroute
lesní chlape
lehkonožko
Dědo v kožichu. Medvěde! Vylez!
Vyber si svou smrt!
Ty starej mlsoune!
          tahle holka se provdala za medvěda
Kdo vládne v horách, Medvěde!
          už moc bobulí jsi spolykal
          už moc ryb jsi nachytal
          už moc lidí jsi vylekal

Dvanáct druhů severně od Mexika
si cumlá tlapy za dlouhé zimy
bourá svá dusná doupata
kňučí, brečí, onanuje
(Odysseus byl medvěd)

Medvíďata dumlají měkké cecíky
zaťaté zuby, křečovitě zavřené oči
                    ale ona je nechá
Dokud bratři nevypátrali to místo
nezahnali jejího muže nahoru do rokle
neobklíčili ho ve skalách
Píseň chyceného medvěda:
       "Vraťte mi můj kraj
       "Blíží se má smrt
       "Přišel jsem z horských jeskyní
       "Na horních tocích
       "Malé potůčky tam
       "Všechny vyschly

- Myslím, že půjdu lovit medvědy
                    "Lovit medvědy?
Prdy, Snydere
netrefil bys medvěda do zadku
               ani hrstí rejže!"


Túra

Neděle je jediný den, kdy nepracujeme:
Mezci pšoukají na louce
               Murphy rybaří
Stan pleská v teplém
ranním slunci: dosnídal jsem a vyrážím
               na túru
k Bensonovu jezeru. Oběd mám s sebou.
Naschle. Skáču z balvanu na balvan
tři míle vzhůru skalnatým korytem
               Piutského potoka -
strmou úžlabinou, po kluzkém ledovci, územím chřestýšů
Hop, jsem u tůně, pstruzi rejdí pod hladinou
jasná obloha. Jelení stezky.
U vodopádů je to zlé, balvany jako dům
S obědem uvázaným u opasku
jsem se prodíral spárou a málem spadl
ale vytáhl jsem se na převis
               a pokračoval dál.
Křepelčata barvy kamení mi strnou u nohou
a pak frrnk!, když si máma křepelice dělá starosti.
Rozeklaná západní strana Bensonova jezera - za hřebenem
nad temnými tůňkami na dlouhém bílém svahu -
Pohlédl jsem dolů na ledově černé jezero
               lemované útesem
z obrovské výšky: temný třpyt pstruhů.
Osamělý mužik v úzkém průsmyku
               prudký sráz po straně
proklouzal jsem se osikami a sutí na východní stranu
dolů do trávy a přebrodil široký klidný proud
do tábora. Konečně.
       U rezavé, už tři roky
opuštěné plotny
po posledních dřevařích
jsem se zastavil, zaplaval si a snědl oběd.


gary snyder
Gary Snyder
Foto: Matouš Mihaliček/Ekolist

Čeření na hladině

"Čeření na hladině -
když je pod ní losos - je jiné
než když vodu čeří vánek"

Mlžný chochol na vlně
velryba
se dere na vzduch
a polyká sledě
       - Příroda není kniha, ale představení
moudrá stará kultura

Vždy čerstvé události
vyškrábané, vydrhnuté a použité znova a znova -
spletené šňůrky řek
skrytých pod plochami trav -

Nezměrná divočina
       dům, samota
Domek v divočině
       divočina v domě
Obojí zapomenuto.

                   Žádná přirozenost

       Obojí dohromady, jeden velký prázdný dům.


Verše o Zemi

Dost široká, abys viděl před sebe
Dost otevřená, abys měl kam jít
Dost suchá, aby sis čest zachoval
Dost pichlavá, abys vytrval
Dost zelená, abys mohl žít
Dost stará, aby ti dala sny

To stačí

Zem pro nohy
Sekyra pro ruce
Květ pro oči
Pták pro uši
Houby pro nos
Úsměv pro ústa
Píseň pro plíce
Pot pro kůži
Vítr pro mysl

Autorem překladů básní Garyho Snydera je Luboš Snížek. Báseň Nanaa Sakakiho To stačí přeložil Jiří Wein. Všechny české překlady básní Garyho Snydera z výjimkou básně Verše o Zemi vyšly v knize Tahle báseň je pro medvěda (Argo, Praha 1997). Verše o Zemi jsou z knihy Hory a řeky bez konce (Maťa, Praha 2007). Originál básně Riprap vyšel poprvé v roce 1959 ve stejnojmenné sbírce. Překlad básně Nanaa Sakakiho To stačí pochází z knihy Nanao (Jitro, Praha 2002).

Do Prahy Gary Snyder přicestoval na pozvání Festivalu spisovatelů Praha.

Web Matouše Mihalička, autora většiny fotografií na této stránce, najdete tady.

Rozhovor původně vyšel v tištěném Ekolistu 07/2007.


reklama

Jan Stejskal
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist