Dobrovolná zima: Francouzský experiment ukazuje, že domácnost bez topení komfort neztratí

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Tomu výzkumnému projektu se přezdívalo Confort sobre, což by se asi dalo přeložit jako Úsporný komfort. Navazoval na vize Sobriété énergétique, Úsporné energetiky, a spočíval v testování mezí dobrovolného uskromnění se. U francouzských domácností, které se dobrovolně přes loňskou zimu omezily ve vytápění, byly sledovány reakce, odlišné přístupy, možnosti řešení.

Různé formy adaptace a taky rozmanité projevy ne-spokojenosti.

Prvním překvapením bylo, že přihlášku do projektu si podalo přes 500 domácností. Výzkumníci tedy rozhodně nouzí o testovací subjekty netrpěli. Vybráno bylo čtrnáct rodin. Proč je účast na takovém podniku tolik lákala? Do značné míry je oslovil už název projektu. To, že slovní spojení Úsporný komfort obcházelo představu nepříjemných omezení plynoucích z nucené skromnosti.

Jinak domácnosti, které se do režimu tepelné střídmosti rozhodly zapojit, nebyly podle hodnocení výzkumníku nijak zvlášť „zelené“, expresivně udržitelné nebo extrémně ekologické. „Někteří z nich již dříve podnikali kroky ke snížení nákladů na energii, a vlastně chtěli zjistit, zda je možné jít dál, aniž by ztratili komfort,“ vysvětluje Brisepierre.

Energetický design celého experimentu s francouzskými nebyl vyloženě nový a neotřelý. Vycházel z už dříve realizovaného projektu Metody energetického designu, který se pod taktovkou Pascala Lenormanda ve Francii zkoumal předloni, v administrativních budovách. A v jistých obrysech pak připomínal podobně laděný civilní belgický experiment Slow Heat.

O co tedy šlo?

Hodně zjednodušeně o tom, aby o teplotě v domácnosti nerozhodoval termostat, ale spíše pohoda obyvatel té které domácnosti. A – to je ten rys, který z experimentu úsporně energetického dělal sociální – aby tito své domácnosti dobrovolně nepřetápějící lidé byli v kontaktu s dalšími účastníky projektu. Skrze sociální sítě a aplikace WhatsApp. To aby s nimi mohli sdílet své strasti, radosti a praktické tipy.

To propojení bylo zásadní.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Netopit je normální

Tohle si ale zaslouží malou odbočku, až k nám do Čech. Podle průzkumů a anket z října 2024 platilo, že většina českých domácností nejčastěji topila v rozmezí 20 až 22 °C, a přibližně pětina pak preferovala teplotu lehce „nad“ dvaadvacet stupňů. S tím, že všichni už kvůli vysokým cenám energií trochu utáhli kohoutky přívodů.

Méně než na 19° C hlavní obývanou místnost u nás nevytápěla ani dvě procenta respondentů.

Vstoupit do takového „vyhřátého“ prostředí s informací, že vy sami vytápíte domácnost na osmnáct nebo čtrnáct stupňů, případně, že netopíte vůbec? A že tak činíte dobrovolně? To z vás rázem očích ostatních dělá sociální případ. Energetickou chudobou postiženou osobu, subjekt na samém konci sociální žebříčku a polovičního bezdomovce, který zatím ještě obývá dům. Podivína, se kterým se nikdo nebude chtít vážně ani bavit.

Ale pokud vytvoříte sociální skupinu „uskromněných“, narušíte tím sociální stigma i princip společensky zažité teplotní normy. Seskupení těch, kteří topí výrazně méně, dokáže mezi sebou odbourat tu jinakost a podivínství onoho netopení. Sytý hladovému nevěří, praví staré přísloví. Ale shluk čtrnácti domácností, které topí jen minimálně, si věřit dokáže.

Francouzský experiment to názorně dokládal.

Lidé, kteří i ložnici přes den vytápí na dvacet stupňů Celsia, vám neposkytnou radu ani oporu, pokud sami temperujete na pouhých čtrnáct. Ovšem sociální skupina podobně dobrovolně nevytápějících vám nabídne ráda zkušenosti, rady, podněty. Protože pro ně je netopit normální. Dílem proto těch čtrnáct rodin ve francouzském experimentu, propojených přes sociální sítě, nejenže nezmrzlo, ale z té zimy vyšly posílené.

Otužené, chcete-li.

Jak popisuje Gaëtan Brisepierre, změny do těch domácností přicházely postupně. Ale průběžná měření teploty a spotřeby energie pomohlo účastníkům experimentu uvědomit si vlastní mýty o komfortu. „Například zjistili, že někdy se cítí pohodlně při 17 °C, a jindy se cítili celí zmrzlí při 19 °C.“ Probíhalo to v závislosti na denním čase, zdravotním stavu či aktivitě toho kterého jedince. Který se pak svým pocitům dál přizpůsoboval.

Těch 19 °C bylo předpokládaným horním limitem pro všechny účastníky experimentu. Většina z nich ale, po většinu času, fungovala v rozmezí mezi čtrnácti až sedmnácti stupni. A někteří pak přestali topit úplně.

Do značné míry to celé bylo o principiálním vnímání tepla a tom, co pro nás umí vlastně termostat s topením udělat. Kde leží hranice výkonu našich kotlů? Nejspíš někde u skleníkové třicítky, nebo ještě o trochu víc. Ale do takových extrémů zpravidla nejdeme. Držíme se střídmě pod hranicemi toho výkonu, protože to by už bylo přeci jen trochu moc.

Pokud ale přijmete za své, že devatenáct stupňů je horní hranice výkonu, a vsugerujete si, že víc váš kotel prostě nevytáhne? Tak se prostě devatenáct stupňů stane vaší realitou, kterou akceptujete. A budete žít dál, s vytápěním pod hranicí extrému devatenácti stupňů. Svět se nezboří. Chlad, zima? Tu pak budete regulovat jinými prostředky.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Ve francouzském projektu si lidé rychle osvojili jiné alternativní řešení.

Nebylo to nic nečekaného, například teplé domácí oblečení se ukázalo jako velmi účinné. Sedí u počítače nebo televize? Není nic snazšího, než si přes kolena přehodit teplou deku. Místo děravých kroksů se začaly nosit uzavřené pantofle. S teplými vlněnými ponožkami. Pocit chladu vizuálně i funkčně redukovalo přidání koberce do místnosti. Srolovaná deka přihrnutá na škvíru pode dveřmi utěsnila teplo uvnitř.

Chvilka fyzické aktivity nebo cvičení zvýší činnost metabolismu, pohybem se člověk zahřeje. Studený den vám zpříjemní horký čaj. Do studené ložnice se dá jít spát s huňatou dekou navíc. A večerní chlad odbourá teplá večeře, jejíž příprava koneckonců trochu prohřeje domácnost před spaním. Ty nápady a postřehy rodin účastnících se projektu nejsou kdovíjak objevné nebo nové, protože „to všechno už tu někdy bylo“.

Pro krize i lepší budoucnost

Jak ten nápad s dobrovolným uskrovněním se, omezením teploty vytápění domácnosti, hodnotily jednotlivé rodiny s odstupem času? I to je na projektu École Nationale des Ponts et Chaussées vlastně pozoruhodné. Žádná z těch čtrnácti domácností se už nechce vrátit ke stavu „před projektem“.

Ty jimi nově objevené schopnosti překonávat chlad je totiž oslovily.

Za největší přínos pochopitelně považovaly to, že zásadním způsobem snížily svůj účet za energie. Ale nebyl to jediný benefit. Účastníci si pochvalovali lepší pocit pohody díky chladnější atmosféře v domácnosti. Výrazně lepší (hlubší a nepřerušovaný) spánek. Výrazně menší pocit únavy v průběhu dne. U dětí a starších osob také výrazně ubylo zimních nemocí nachlazení. Všichni si pochvalovali větší nezávislost, soběstačnost. Protože byli méně závislí na topení. A cítili se sebevědoměji, lépe připraveni na případné budoucí krize.

Všech těch čtrnáct rodin hodlá v dobrovolně úsporném režimu pokračovat i letošní zimu, protože se jim to vyplatilo. Ani jedna z těch domácností přitom nekonstatovala nějakou zásadní „nepohodu“. Zpočátku to byl nezvyk, a ne úplně příjemný. Ale pak se z toho stal zvyk a nepřišlo jim to zvláštní a nepřirozené. Fungovali dál tak, jak byli zvyklí, aniž by měli pocit, že se nějak omezují, tísní, škrtí.

Neztratili nic ze svého komfortu.

Jediným kolizním bodem byla „výzva“ o studeném sprchování. Spotřeba teplé vody totiž patřila k hodně diskutovaným bodům, a část domácností navrhovala i rychlé koupání ve studené vodě. To vyvolalo nesoulad. Za tuto hranici sociální normy už většina do projektu zařazených domácností zacházet nechtěla.

Ale jinak se cítili svým úsporným přístupem k vytápění neochuzeni.

Francouzský projekt Confort sobre by měl v dohledné době „vyplout“ do světa, ve formě dokumentárního snímku a dost možná i nějaké souhrnné studie. Obojí bude docela zajímavé sledovat. Jako zdroj inspirace a studijní materiál. Protože v podmínkách ne nepodobných Česku dokládá, že přežít zimu s utaženým topením, potažmo úplně bez topení, možné je.

A že kdyby bylo 19 °C maximem výkonu otopné soustavy, lidé by doma nezmrzli. Jen by se té teplotě přizpůsobili, aniž by něco ztratili ze svého komfortu.