Neřešme pohřby, ale hřbitovy. Návrat k jejich spiritualitě může pomoci přírodě i nám

Praxe provozování hřbitovů má ve světě nejrůznější podobu, ale společná jim je atmosféra. Jsou to místa ticha, klidu, rozjímání. Vlastně takové rezervace pro minulé vzpomínky. A pro přírodu rovněž.

Foto | Chris Arthur-Collins / Unsplash

Musíme tam všichni, a až to jednou přijde, bude lépe odbýt si to rychle. V případě svého vlastního skonu zjistíte (tedy, spíše vaši pozůstalí), že i smrt je do jisté míry luxus, na který je třeba vystát si frontu. Každý rok totiž odejdou ze světa z nejrůznějších příčin desítky milionů lidí. Loni 58,39 milionů, v roce 2050 to podle predikcí bude už 92,36 milionů.

A takový živý nárůst zájemců o důstojný pohřeb ve výsledku klade nemalé nároky na systémy globálního pohřebnictví. Přitom od středního paleolitu se toho v pohřebnictví změnilo překvapivě málo, takže stovkám regionálních funerálních variací navzdory dodnes pohřbíváme své blízké na dva hlavní způsoby. Formou pohřbu ostatků do země, nebo jejich spálením, kremací.

Obě v současnosti dominující metody mají svá pro a proti. U kremace je třeba vyzvednout rychlost celého procesu, který končí částečným nebo úplným zpopelněním zesnulého. Zjevnou nevýhodou pak je energie, vyjádřená tu v objemu spotřebovaného dřeva na pohřební hranici (cca 0,5 tuny), potažmo plynu (zhruba 3,0 kubíků), na provoz kremační pece. Pohřby do země ke svému chodu potřebují vložené energie minimum, což je jistě výhoda. A ne každý potřebuje mramorový náhrobek. V optimální provzdušněné suché půdě pak dojde k dekompozici těla za 10-15 let. Tento relativně pomalý proces rozkladu pak můžeme klasifikovat jako první nevýhodu.

Největším globálním problémem pohřebnictví tedy ve finále není narůstající procesní neudržitelnost, nedostatek materiálu, spotřeba energie, emise – ale kritický nedostatek místa pro nové hřbitovy.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | REGINE THOLEN / Unsplash

Kremace nazeleno vám tam nahoře neprojde

Lidem, živým i těm brzy mrtvým, většinou není jedno, jak s jejich tělem bude jednou nakládáno, až budou na věčnosti. Což je aspekt, který při prostých výpočtech emisních bilancí různých typů pohřbů a jejich udržitelnosti ne všem progresivně smýšlejícím osobám dochází. Pohřeb je totiž rituál, nikoliv jen technicky nespecifikovaný proces odstranění kadáveru. Starost o životní prostředí je sice krásná věc, ale v aspektu pohřebnictví se nevyhnutelně dostává do sporu s místní kulturou a náboženstvím. Které jsou mnohem silnějšími motivy našeho konání, než nějaké momentální zelené ideály. Navíc preferovanou formu pohřbu většinou mají věřící doslova „předepsanou“ shora. Někdy vysoce ritualizovanou, jindy rychlou a praktickou.

Země s převahou vyznání římsko-katolického a pravoslavného (2,38 mld. věřících), muslimského (1,9 mld.) o pohřeb žehem příliš nestojí, naopak hinduisté (1,16 mld.) nebo budhisté (0,50 mld.) se bez kremace nebožtíků neobejdou. Z aktuálních 7,79 miliard na Zemi si vlastně jen 15,58 % lidí (ateistů, bez vyznání) může formu vlastního pohřbu volně vybrat, byť zhusta následují místně zavedenou praxi. Ostatní na poslední cestě následují svou víru.

Nejrůznější módní ekovariace resomace (volně přeloženo jako odtělnění), ať už alkalická hydrolýza nebo dekompozice těla pomocí rozkladných hub tak nemají reálný potenciál řešit udržitelnost pohřebnictví skutečně globálně. Skoro 85 % lidské populace planety má podobné eko výstřelky zapovězené.

I výstup čistého procesu potřebuje místo

Alternativy sice obvykle produkují méně emisí než třeba kremace (což zase úplně neplatí pro pohřby do korálových útesů), ale tyhle novinky už prakticky neřeší, co bude s ostatky dál. Což je situace, na kterou naráží jak tradiční pohřby do země tak i různé formy kremace. Pozůstalí, kteří napříč různými kulturami pohřeb vnímají jako rozloučení a odpoutání, se totiž většinou úplně definitivně se svými drahými zesnulými rozloučit nechtějí.

Starost o životní prostředí je sice krásná věc, ale v aspektu pohřebnictví se nevyhnutelně dostává do sporu s místní kulturou a náboženstvím.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | DocChewbacca / Flickr

S výjimkou hinduistů, i ostatky těch, kteří ukázněně prošli žehem, tedy popel o průměrné váze 2,4 kilogramů na zpopelněnou osobu, bývají často skladovány a deponovány. V urnách, kolumbáriích, na hřbitovech, v domácnostech, v památnících, mauzoleích a chrámech. A zabírají tu místo, podobně (byť prostorem méně) jako stálé rovy, hroby a hrobky.

Největším globálním problémem pohřebnictví tedy ve finále není narůstající procesní neudržitelnost, nedostatek materiálu, spotřeba energie, emise – ale kritický nedostatek místa pro nové hřbitovy. Protože za posledních 8000 let existence lidstva jsme kromě civilizace „vyprodukovali“ i 101 miliard mrtvých, kteří teď leží, kam se jen podíváte. Nebo spíš nepodíváte. Protože se většinou nachází někde stranou, na okraji, za hřbitovní zdí. Snad kvůli tomu, že nám tak vytrvale připomínají naši vlastní pomíjivost.

Hřbitov? Místo pro život

Praxe provozování hřbitovů má ve světě nejrůznější podobu, ale společná jim je atmosféra. Chcete-li, aura pietního místa. Jednotliví zástupci majoritních kultur a světových náboženství se velmi pravděpodobně vzájemně ostře neshodnou na věroučných otázkách, ale vnější podoba jejich hřbitovů se překvapivě příliš neliší. Jsou to místa ticha, klidu, rozjímání. Vlastně takové rezervace pro minulé vzpomínky. A pro přírodu rovněž. Protože hřbitovy, ty udržované a pečlivě vedené k estetice i ty skoro opuštěné a divoce zarostlé, představují unikátní sérii biotopů a fragmenty netknuté zeleně, často v těsném sousedství nebo uvnitř plošného lidského osídlení.

I když se to na první pohled nezdá jako dobrý příměr, hřbitovy jsou oázy života. Patří k biodiverzitou nejpestřejším plochám v územních plánech měst. Po celém světe. Hravě trumfnou klasickou městskou uliční zeleň, sestříhávané trávníky i městské parky, mají hodně blízko k letitým přírodním zahradám. Potenciál pohřebních areálů pro zachování fauny a flóry důsledně rozebrala maďarská studie z roku 2019, uveřejněná v žurnálu Global Ecology and Conservation. Co z ní plyne? Třeba to, že nejpestřejší přehlídka vzácných orchidejí v Turecku je k vidění právě na hřbitovech, stejně jako nejlepší hnízdní příležitosti pro drobné ptactvo nebo na dřevo vázaný hmyz v Evropě. Hřbitovy tu vytváří zázemí pro nejméně 140 ohrožených druhů rostlin a živočichů. Rostlé stromy na hřbitovech patří k nejmohutnějším a nejstarším v lidmi osídlené krajině.

Hřbitovy jsou ve skutečnosti oázy života. Ty udržované a pečlivě vedené k estetice i ty skoro opuštěné a divoce zarostlé, představují unikátní sérii biotopů a fragmenty netknuté zeleně.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Gord Webster / Flickr

Na rozdíl od jiných polopřírodních lokalit jsou navíc hřbitovy vystaveny jen minimu rušivých zásahů. Místně je ohrožuje jen šíření nepůvodních zavlečených druhů rostlin. Strojové sekání, aplikace postřiků nebo přeložky silnic a jiné velkolepé developerské záměry se jim utěšeně vyhýbají. Hřbitovy jsou prostě stabilními ostrůvky přírody. Což je dnes vzácné zboží. A zatímco lidem musíte neustále dokola (a často neúspěšně) vysvětlovat, jak se mají chovat v přírodní rezervaci, u hřbitovů to problém nepředstavuje. Jsou to místa, kam když zajdete, nechcete za sebou zanechat víc, než musíte. A takové důstojné, pietní, pojetí hřbitovů, je vlastní většině světa. A na tomhle globálně společném přírodním jmenovateli se dá z environmentálního hlediska stavět asi víc, než na rozmanitých módních variacích pohřbů, které jsou kulturně neprůchozí.

Není třeba pohřby modernizovat, ale vrátit je k minulosti

Háček, a podstatný, je v aktuálně nastavených trendech, které jdou obecně proti zakládání nových a rozšiřování starých hřbitovů. V dnešní uspěchané době, orientované na výkon a existenci živých, to totiž není považováno za žádoucí. Napříč světem je nyní patrná tendence ke zmenšení hrobových míst, k maximálnímu navýšení kapacity stávajících hřbitovů. Z místa rozjímání se tím skutečně stává vytížený sklad, kde si na místo musíte počkat. Tímto nahloučením se pak stírá část biologických kvalit (stejně jako se například neoptimálně zvyšuje tlecí doba). Společným win-win východiskem z této situace, z hlediska ekologie, udržitelnosti, kulturní a náboženské různorodosti a dostupnosti, přitom může být – nikoliv inovace pohřební praxe – ale cílené rozšiřování hřbitovů do volné krajiny.

Průměrné hrobové místo dnes „zabírá“ 76 x 245 centimetrů. Není to moc, 1,8 metru čtverečního na osobu. Když tuto plochu roznásobíte 60 miliony zesnulých ročně, získáte okolo 10 800 hektarů. Zhruba šestinu rozlohy Šumavy. Rozděleno na jednotlivé hřbitovy to představuje sice nepatrný, ale zato každoroční kontinuální přírůstek plochy, která mimo jiné slouží jako univerzální útočiště přírodě. Fauně i flóře. Plochu, která má potenciál k tomu, aby se za pár desetiletí překryla korunami stromů, které si nikdo netroufne kácet. Bez ohledu na své hodnotové, náboženské nebo kulturní pojetí totiž nepůjdete pořezat strom, pod kterým leží vaše babička.

Na tom, zda je lepší, praktičtější nebo ekologičtější pohřeb do země nebo žehem, se věřící a ateisté neshodnou. Ale to, že by rostlé pietní pohřební háje měly zůstat netknuté, je vlastní všem, napříč názorovým spektrem nejrůznějších kultur. Takové zvolna expandující hřbitovy by se globálně mohly stát oním stabilním přírůstkem tolik žádané zeleně, které by – na rozdíl od v současnosti vysazované tyčkoviny - po dvaceti letech nikdo nechtěl kácet jako energeticky zhodnotitelnou biomasu. Pohřební háje by zůstaly netknuté, po staletí. Na dohled lidí, v dotyku s civilizací, a přitom blíž přírodě. Pohřby sice v budoucnosti ekologičtější být mohou, ale hřbitovy už „eko“ víceméně jsou.

Nepotřebujeme ani tak udržitelnější pohřby, jako lepší hřbitovy. Ne modernější, ale původnější. Když jim totiž navrátíme jejich někdejší spiritualitu, a necháme je volně „růst“, my živí na tom neproděláme.