Příběh balené vody: vždycky to byl nápad za všechny prachy

Nápad s prodejem balené skutečně vody není z nejnovějších. Uběhlo totiž přinejmenším tisíc let, než se kasta prvních pouličních prodejců, kteří prodávali osvěžující tekutinu v prasečích měších pocestným, překlasifikovala na prodejce vody dávkované, přiměřeně balené. Nebyla to většinou voda ledajaká. Pocházela z nejrůznějších studnic a pramenů, spojených se světci a svatými zjeveními. V roce 1621 byly ve Velké Británii například populární skleněné flakónky s vodou ze Svaté studny v Mavern Hills z francouzských Lurd, a u pověstmi opředených pramenů českých tomu nebylo jinak. Už tehdy také mimochodem platilo, že kvalita této první balené vody nebyla na výši a zdaleka ne pokaždé pocházela z etiketou dedikovaného zdroje. Ale mít někde pro jistotu doma v lahvičce vodu, která je svým složením jiná, lepší, zdravější a kouzelnější, bylo přinejmenším lákavé. A z obchodního hlediska byl prodej takové vody zlatý důl. Vlastně je dodnes.

S postupujícím časem začala být voda „kouzelná“ nahrazována vodou léčivou, minerální. Její prodej a distribuce mohl zprostředkovat blahodárné léčebné účinky i těm, kteří si nemohli dovolit pobyt v soudobých lázních. Ve Spojených státech amerických byl zahájen první komerční prodej lázeňských minerálních vod roku 1767. Byznys stáčíren a lahvoven v Bostonu, které vydělávaly na vodě z Jackson Spa jmění, ale lákal i ostatní podnikatele. Hlavně ty, kteří nedisponovali pravou minerální vodou. Jejich modlitby byly vyslyšeny roku 1809, když Joseph Hawkins dokázal běžnou vodu obohatit oxidem uhličitým – a vznikla první sodovka. Jistě, s podobným nápadem už dřív přišel Joseph Priestley a Jacob Schweppes, ale Hawkins to uměl líp prodat. Proč? Jeho imitace klasické minerální vody se stala naprostým trhákem díky promyšlené reklamě. Stačilo jen investovat pár dolarů do inzerátu v místním tisku (ideálně hned vedle placené zprávy o tom, že místní studny jsou infikovány tyfem) a bylo hotovo.

Průmyslové podniky dokázaly bublinkami sycenou vodu produkovat po hektolitrech a ke konci devatenáctého století už nejznámější producent „pravé americké“ balené vody, Saratoga Springs, vytáčel 7 milionů lahví ročně. To je jedna láhev na deset lidí ve Státech, a zdaleka ne všichni pili jen minerálku od tohoto výrobce. A v Evropě? Tam trhu dominovala „v každé lahvi je 50 milionů bublin, dokážete je spočítat?“ značka Perrier, Évian a italská San Pellegrino. Pokud jde o české a slovenské minerálky (od Bílinské kyselky přes Mattoni až po Idu nebo Vincentku), musí se jim nechat, že ty aspoň v počátcích pocházely z „přírodního“ zdroje a jejich produkce proto zdaleka nedosahovala tak masivního objemu.

V zásadě se ale všude ve světě pořád jednalo o vodu stáčenou do skleněných, tudíž snadno recyklovatelných lahví. Skutečný problém nastal až v roce 1973, kdy inženýr Nathaniel Wyeth, pracující ve společnosti DuPont, přišel s geniálním nápadem plnit sodovkou láhve vyrobené z polyetylen tereftalátu, neboli PET.

Byl to nápad nikoliv za milion, ale miliardy, možná i biliony. A doplácíme na něj dodnes. Snadná výroba, nenáročné plnění, nekomplikovaná přeprava, omračující výdrž obalu. PET láhve jako horká a velmi výnosná novinka zaplavily nejprve trh a později také naše skládky a moře. Voda artézská, pramenitá, stáčená, sycená či minerální, ochucená. Džus anebo jiný osvěžující nápoj? To vše je dnes k dostání v plastu. Co na tom, že ve většině zemí světa, které eufemicky označujeme jako vyspělé, je běžně dostupná pitná voda z vodovodního řadu. Spousta lidí by si snad raději nechalo utrhnout ruku, než by si ji z kohoutku sami natočili. Globální obrat prodeje balené vody je dnes byznys s hodnotou jedné stovky miliard dolarů. Nabízí se tedy otázka, proč vlastně lidé, kteří mají možnost odebírat vodu z vodovodu (za kterou už stejně platí), raději nakupují vodu balenou. Většina „populárních“ zdůvodnění totiž kulhá na obě nohy. Které to jsou?

Pít balenou vodu je bezpečnější

Svým způsobem je to pravda. Zvlášť, pokud jste vyrazili někam do exotické země, kde je zasyčení závěru láhve s balenou vodou obvykle uklidňujícím znamením, že tentokrát dostanete průjem z něčeho jiného než z vody. Ale ve vyspělých západních zemích? Většina zařízení k výrobě balených vod sice podstupuje rigorózní zkoušky a testování, jenže ne v tak pravidelném rytmu, jako voda pitná z vodovodního řadu. Tam se testy kontaminace dějí na denní bázi. Balená voda tedy nutně nemusí být bezpečnější, respektive pitná voda z kohoutku je bezpečnější.

S balenou vodou ušetříte

Jje to přesně naopak. Pokud bychom smíchali balené vody různých značek a cen do jednoho kbelíku, bude mít litr této tekutiny průměrnou cenu 7,50 Kč. Vodné a stočné třeba v Praze sice nepatří k nejlevnějším v ČR, ale pořád vás přijde jeden litr pravé „kohoutkovice“ na 0,085 Kč, a to včetně 15% DPH. V jiných evropských státech je to podobné a cena stáčené vody je pořád 200x až 300x nižší, než cena vody balené. Za sedmičku minerální vody Perrier zaplatíte i 35 korun. To už je možná lepší dvoudecka vína nebo jedno kafe, ne?

Balená voda je jiná

Inu, proti gustu… přibližně 30 % v Evropě prodávané balené vody je natáčeno z kohoutku. A tohle číslo může být ve skutečnosti o dost vyšší, ve Státech dokonce až 50 %, protože se s ním nemají výrobní společnosti osvěžujících nápojů potřebu moc chlubit. V roce 2007 museli tento pro obchod nepříliš dobrý fakt přiznat i zástupci společností Pepsi a Nestlé. Pestré etikety jejich designově balených vod Aquafina a PureLife totiž tento fakt dostatečně neodrážely. Možná tedy pijete vodu balenou, ale máte poloviční šanci, že je to vlastně úplně stejná pitná voda, která číhá kdesi ve vaší vodovodní baterii.

Balená prostě chutná lépe!

To, že obal prodává, platí u balené vody na sto procent. Jenže když si balenou vodu nalijete do skleničky a postavíte vedle ní totožnou skleničku s vodou kohoutkovou? Podobný experiment vyzkoušeli už v roce 2011 na Univerzitě v Bostonu a od té doby se dočkal řady opakování. Se stejným výsledkem. Ve slepém testu, kdy pokusný subjekt netuší, jakou vodu zrovna pije, není drtivá většina lidí schopna rozeznat sebemenší rozdíl. Pokus je také snadno manipulovatelný: pokud například bude mít obyčejná kohoutková teplota o jeden stupeň nižší teplotu, než voda balená, pokusné subjekty s preferencí PET lahví si raději zvolí tu chladnější a označí ji za balenou.

Voda jako voda, ne?

Ve skutečnosti to není tak snadné. Už v roce 2013 připustila v obsáhlé zprávě Mezinárodní asociace producentů balených vod (International Bottled Water Association), že na výrobu jednoho litru balené vody ve skutečnosti spotřebujete 1,39 litru vody. Jak to? Procesní poruchy, netěsnosti, odpad, stáčírenské úpravy. U každé PET láhve balené vody je také započítat i spotřebu jiné tekutiny, ropy. Jen v roce 2007 bylo ve Státech spotřebováno 40 milionů barelů ropy, která posloužila k výrobě plastových obalů.

Vždyť se láhve od balené vody dají recyklovat, ne?

Jistě. A také umíme doletět na Měsíc a víme, že se nemá mluvit sprostě. Ale to, že něco dovedeme nebo víme, nutně neznamená, že to tak skutečně děláme. Z každých šesti PET lahví od balené vody to jen jedna po svém vyprázdnění dotáhne až do koše na tříděný odpad. A z nich jen každá šestá až sedmá projde recyklací, po které by se znovu stala PET lahví.

---

reklama

---