Zahrádky mohou sloužit i jako pojistka proti nevyzpytatelnému vnějšímu světu

Zahrádkaření zůstává doménou českých domácností. Pandemie a růst cen potravin tyto tendence jen posílily. Této činnosti, která je hluboce zakořeněná už v několika generacích, se věnuje zhruba polovina všech českých domácností, což je o něco málo více než před covidem. "Spíše než potravinová soběstačnost je ale motivací potravinová suverenita, která klade důraz na možnost vybrat si své zdroje potravin," říká sociolog Jan Vávra, který pracuje pro Národní institut pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik – krátce SYRI. „Vlastní výpěstky jsou velmi často sdíleny s rodinou či přáteli a pěstování má tím pádem dosah i mezi lidi, kteří sami zahrádkáři nejsou,“ uvedl Vávra s tím, že samotná možnost mít vlastní čerstvé a zdravé potraviny je pro Čechy důležitější než finanční motivace, a to i v době ekonomické recese. „V tom je krása zahrádkaření, jde o mnohovrstevnou činnost, která v sobě spojuje práci a odpočinek, koníček i určitou povinnost o zahrádku pečovat, radost i užitek a snoubí se v ní najednou různé motivace,“ uvedl Vávra.

V českém prostředí zahrádkaření rozhodně není jen záležitostí důchodců z venkova nebo postsocialistickým přežitkem. „Jde o samozřejmou součást života podstatné části společnosti. O aktivitu, jež přináší jednotlivcům i celku užitek, a zaslouží si své místo na slunci,“ říká Vávra, který kromě SYRI působí v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR.

O svůj prostor, zejména ve velkých městech, ale musí zahrádky bojovat. „Například dva roky trvající debaty o novém brněnském územním plánu ukázaly, že pokud zahrádkářské osady leží na zajímavých a lukrativních pozemcích v širším centru velkého města, místní politici bez uzardění opráší staré narativy o zahrádkách jako reliktech minulosti, které do města nepatří, jsou neudržované a poskytují útočiště bezdomovcům,“ upozorňuje sociolog.

Zahrádky, a zejména zahrádkářské osady a komunitní zahrady, jsou zelenými oázami měst, kterým poskytují různé ekosystémové služby, absorbují srážky, chladí vzduch a při vhodném způsobu údržby také rozšiřují biodiverzitu. To vše posiluje sociální i environmentální odolnost moderní společnosti, což se může hodit při jakýchkoliv budoucích krizích včetně té klimatické. Jsou k tomu potřeba vlastně jen dvě důležité věci: know-how a prostor. „Základní zahrádkářské know-how se v české společnosti stále udržuje a předává z generace na generaci,“ říká Vávra.

Oblibu zahrádkaření lze doložit i čísly. Organizovaných členů Českého zahrádkářského svazu je přibližně 130 tisíc, což je nejspíš více, než jaký je souhrnný počet členů všech českých politických stran. Číslo je řádově srovnatelné s počtem členů Fotbalové asociace, Sokola nebo dobrovolných hasičů. „V nejrizikovějších covidových obdobích byly zahrádky nejen venkovním prostorem, ve kterém může člověk legálně a bezpečně trávit svůj volný čas, ale možná i psychologickou pojistkou proti nevyzpytatelnému vnějšímu světu a obavám o nejisté zásobování potravinami. Takového prostoru, bychom si měli vážit,“ dodal Vávra.

---

reklama

---