Pětina domácího ovoce a zeleniny, kterou Češi snědí, vůbec neprošla trhem, říká Jan Vávra o pěstování na zahrádkách

Jsou privatizací veřejného prostoru, nebo naopak místem, které dokazuje, že je možné fungovat i mimo tržní ekonomiku? Zahrádkářské osady jsou v českých městech od 19. století. S rostoucí výstavbou jejich množství ale ubývá. O tom, jestli má smysl usilovat o jejich zachování, nebo by měly být nahrazeny parky, komunitními zahradami a byty, jsme si povídali s environmentálním sociologem Janem Vávrou, který se tématu zahrádkaření dlouhodobě věnuje. Měla by města chtít zahrádkářské osady?

Měla. Ony totiž mají spoustu přínosů. Samozřejmě pro samotné zahrádkáře, kteří na nich pěstují zeleninu, ovoce, což jsou lokální a sezónní produkty, mnohdy v biokvalitě.

Ty výpěstky jsou často sdíleny s dalšími lidmi. Zahrádkáři je darují, vyměňují s příbuznými, se sousedy, s kolegy v práci. A to už přesahuje užitek samotných zahrádkářů.

Z našich výzkumů vyplývá, že zahrádkáři pěstují potraviny především kvůli samotným potravinám: že jsou čerstvé, zdravé, že ví, kde je vypěstovali. Je to koníček. Ale někde mezi těmi motivacemi se objevuje i finanční úspora.

Jsou období, kdy finanční úspory a praktická dostupnost jsou důležitější než jindy. A ve chvíli, kdy se ocitáme ve světě, kde jsou potravinové, ekonomické a finanční krize reálnější, tak je to pojistka, že budeme mít dostatek čerstvých a zdravých potravin. Protože zároveň víme, že většina Čechů by mohla zlepšit svoje stravovací návyky, co se týče ovoce a zeleniny, a s rostoucími cenami se tyto zdravé potraviny stávají stále dražšími.

Na zahrádkách se ale nemusí pěstovat potraviny. Ztrácí tedy zahrádky část svého smyslu, pokud tam nepěstujeme ovoce a zeleninu?

To rozhodně ne. Zahrádky jsou výborný prostor pro setkávání s přáteli a s rodinou, pro trávení volného času dětí, které se tam učí, jak funguje příroda. Pro děti z velkých měst je zahrádkářská osada mnohdy první možností, jak se seznamovat s přírodou.

Co se rozhodně nedá opomenout, jsou přínosy pro širší okolí: ochlazování a čištění vzduchu, absorpce dešťové vody a ochrana proti erozi půdy. Je to prostor pro biodiverzitu. Jsou výzkumy, podle kterých jsou osady vhodným prostředím pro chráněné živočichy.

Ale to vše by se dalo říct o každé zahradě…

Ano, to dalo. Ale v širším centru města, kde je velká bloková zástavba, bývají zahrádkářské osady jedinou možností, jak zahrádku nabídnout lidem, kteří ji u domu nemají. Navíc ve srovnání s jednotlivými zahradami tvoří obvykle zahrádkářské osady rozsáhlejší bloky území, která se zásadně odlišují od zastavěných ploch.

Zahrádkářské osady nabízejí svému širšímu okolí a celému městu zdarma to, čemu se odborně říká ekosystémové služby. Je proto mylné spojovat zahrádkaření v osadách jen s individuálním zájmem.

Jaký je původ zahrádkářských osad, které neleží přímo u domu?

Původ zahrádkářských osad souvisí s urbanizací v 19. století, kdy se obyvatelstvo stěhovalo do měst za prací v průmyslu. Zahrádky se zakládaly proto, aby dělníci, kteří mnohdy žili v nuzných a hygienicky nevyhovujících podmínkách, měli nějaký prostor pro trávení volného času venku, pro zdravou relaxaci.

V Německu byl zakladatelem takových zahrad doktor Moritz Schreber, a tam měly Schrebergarten opravdu silný zdravotní a cvičební motiv, aby lidé trávili čas fyzickou prací venku.

Kromě toho byly zahrádky určitou pojistkou proti nedostatku potravin, aby si dělníci vypěstovali své potraviny, protože jejich příjmy z továren nebyly vysoké. Zároveň se dá říci, že zahrádky představovaly určitou kontinuitu s jejich venkovským způsobem života.

A takhle se od 19. století šíří Evropou a není to vůbec česká nebo východoevropská zvláštnost. Zahrádkářské osady nalézáme v Anglii, v Německu, ve Francii, ve Skandinávii, v Beneluxu.

Co se v průběhu času mění, je jejich důležitost.

Kdy byly zahrádky zvlášť důležité?

Třeba za první a druhé světové války.

V Anglii byly významnou součástí takzvaných „victory gardens“. Pěstovalo se všude, kde se dalo. I městské parky se proměnily na zahrádky. Jednak aby si lidi vypěstovali to, co nebylo, jednak aby podpořili stát tím, že si sami zajistí ovoce a zeleninu a potraviny z velkoformátového zemědělství mohou jít na frontu pro vojáky.

Se zahrádkami se docela dost obchoduje. Pod takzvaným „prodejem zahrádky“ se dnes prodává právo pronajímat si místo v zahrádkářské osadě. Myslíte si, že zahrádky jsou dnes ještě dostupné chudším obyvatelům?

Jak kde. Když se zaměříte na Prahu a Brno, tak pro chudší lidi moc dostupné nejsou. Protože těch zahrádkářských osad nepřibývá. Mezi lety 1997 a 2014 klesl počet zahrádkářských osad asi na polovinu.

Jejich pokles už se zbrzdil, ale na webu Českého zahrádkářského svazu v Praze a v Brně bylo již před covidem deset zájemců na jednu nabídku přenechání nájemní smlouvy zahrádky. Řekl bych, že teď je to ještě víc.

Když se podíváte na menší města, tak tam osady dostupné ještě jsou. Jsou i města, která zakládají nové zahrádkářské osady. Ale není jich moc.

Znáte nějaký příklad měst, která vytvářejí nové zahrádkářské osady?

Třeba Ostrov v Karlovarském kraji. To je město, které je velmi vstřícné k zahrádkářům bez ohledu na to, jaká politická strana vládne. Zahrádkářské osady se rozšiřují i pod současným vedením města se starostou z ODS, připravuje se i komunitní zahrada.

Je nějaké období, kdy se tvořilo nejvíc zahrádkových osad?

Asi poválečné období za socialismu. Někdy od konce 70. let se zahrádky budovaly dokonce na základě usnesení vlády. V něm stálo, že půda, která není dostatečně kvalitní na zemědělskou produkci, se má prioritně dávat k dispozici zahrádkářských osadám a Českému zahrádkářskému svazu. Lidé dostali většinou k dispozici holou zem, kde nic nebylo, a museli si ji sami vyčistit a upravit.

Zahrádkáři mají od minulého roku svůj zákon. Mohl by zákon tedy přispět k tomu, aby se nerušily další zahrádkářské osady?

Trochu ano. Ale když bude majitel pozemku pevně rozhodnut, že tam zahrádky nechce, tak mu v tom nikdo nezabrání. Vypoví smlouvu, nechá ji doběhnout. S novým zahrádkářským zákonem třeba bude smlouva delší, majitel bude muset vyplatit nějaké kompenzace jako náhradu za zvelebení pozemku – za ovocné stromy, které tam rostou, za domky, které si tam zahrádkáři postavili, ale stejně osadu zrušit může.

V závěru zákona se nicméně říká, že obce a úřady veřejné správy by měly zahrádkaření podporovat.

Nic se nezmění ze dne na den, ale je to věc, která může pomoci zahrádkám, jež byly v ohrožení nebo měly trochu nejasnou pozici.

Majitelem pozemků je nejčastěji obec. Na místě zahrádek by se daly postavit domy, z čehož by obec měla značný příjem. Mají města zájem na rušení zahrádkářských osad?

Jak kde. Ten argument je zajímavý tím, že z čistě krátkodobého finančního pohledu je pro město samozřejmě výhodnější zahrádkářskou osadu zrušit a prodat pozemek developerům.

Ale když začnete hodnotit nepeněžní ekonomiku a všechny služby, které zahrádky přináší občanům, a zároveň i přírodní a ekologické aspekty a dlouhodobý horizont, tak už se zahrádky vyplatí ponechat.

Kde je velký tlak a ceny pozemků jsou vysoké nebo má radnice nějaké jiné zájmy, tam se zahrádky ve velkém ruší. Je to vidět v Brně. Brno už asi dva roky řeší nový územní plán, v němž se šmahem na zahrádky podívalo jako na něco, co do města vlastně nepatří.

Je to zajímavé proto, že jiné velké město – Praha – už o naprostou většinu osad v širším centru přišlo.

A v Brně je to jinak?

V Brně jsou zahrádkářské osady stále k nalezení v podstatě v centru. Brněnský územní plán navrhuje tato místa zčásti zastavět, zčásti přetvořit na parky. A politici i úředníci říkali: „Ale to nevadí. My vám postavíme komunitní zahrady.“ Jenže to bude v úplně jiné čtvrti, mnohem dále od centra. Z výzkumů v zahraničí vyplývá, že lidé, kteří žijí v centru, se z praktických důvodů po ztrátě možnosti zahrádkařit v místě bydliště většinou nepřesunou se svým koníčkem na periferii. Zahrádka v jiné čtvrti určitě není plnohodnotnou náhradou za zrušenou zahradu. V centru měst jsou navíc osady z hlediska ekosystémových služeb a veřejné prospěšnosti cennější než na periferii.

Za snahou rušit osady je jednak tlak developerů, jednak poměrně logická představa, že město se má zahušťovat, aby se nerozrůstalo do volné krajiny. Brněnští politici se tím pádem dívali na zahrádky jako na rozvojové plochy, takřka jako na brownfield. To je podle nás chybný pohled.

Takže zahrádkářské osady z centra Brna zmizí?

Zdá se, že za dva roky diskuzí se situace trochu změnila. V únoru letošního roku podepsalo Brno memorandum o spolupráci s Českým zahrádkářským svazem. V něm vedení města deklaruje ochotu zakládat nové komunitní zahrady i zahrádkářské osady a uznává jejich přínosy pro přírodu i společnost. To je velký posun, ke kterému myslím hodně přispěl tlak občanské společnosti a možná i nás vědců. Svou roli mohl sehrát i nový zahrádkářský zákon.

Rozdíl v přístupu ke komunitním zahradám a zahrádkářským osadám má ještě jednu rovinu. Zahrádkářské osady jsou často vnímány jako relikt socialismu, jako něco, co do města nepatří. Zatímco komunitní zahrada je něco nového, západního, moderního, a to mají lidi rádi. Trik je ale v tom, že komunitní zahrada bude nejspíš mnohem dál od centra a pro úplně jiné lidi. V osadě máte zahrádku, která má třeba 200 m2, v komunitní zahradě budete mít dvoumetrový záhon. Takže obsloužíte mnohem větší počet lidí na mnohem menší ploše, což městu vyhovuje, protože ušetří plochu. Ale pro zahrádkáře je to něco úplně jiného.

Proč jsou komunitní zahrady více v kurzu?

Podle mě je to proto, že k nám přichází ze západu a to už je samo o sobě mnohdy vnímáno jako plus. Když před vás postavím dvě krabičky od sirek, tak si prostě vyberete tu americkou. Kdyby komunitní zahrady vymysleli v Rusku nebo Bělorusku, nevím, jestli by byly tak „in“.

A druhá věc je, že je s nimi spojená jiná sociální skupina. Mladí vzdělaní lidé ve větších městech. To jsou lidé, kteří mají větší sociální kapitál a dokážou ho mnohem líp prodat. A pak tady máte zahrádkářskou osadu, se kterou si spojíte buď práci z dětství, Přemka Podlahu, Rady ptáka Loskutáka nebo velký rozvoj za socialismu, který je spojován s tím, že šlo o řešení nedostatku nebo nouzovou rekreaci, protože se nemohlo víc cestovat.

Jenže když pak vyjedete do zahraničí, zjistíte, že i tam zahrádkářské osady jsou, i ty klasické, velké, staré. Zakládají se nové a velmi si jich cení.

Nehraje v tom svou roli i společenství, komunita?

V některých osadách to žije komunitním životem, mají společnou klubovnu nebo moštárnu, pořádají brigády na společných pozemcích. A jsou zahrady, kdy se už těžko dá říci, jestli jsou komunitní nebo v osadách.

Zahrádkářská organizace v Boskovicích má svou prodejnu, což je místo, kam nosí zahrádkáři přebytky ze zahrad, protože cukety a rajčata se urodí všem najednou. Tak je prodávají za dostupné ceny, chodívají tam nakupovat lidé, kteří zahrádky nemají, a chodí tam nakupovat restaurace. Ze zisku rozvíjejí svou činnost, třeba zahrádkářskou poradnu nebo klub mladých zahrádkářů a snaží se pracovat i s dětmi a mládeží.

Jsou zahrádky, jež vznikají na opuštěných územích, třeba podél tratí, v území, které nikdo moc nekontroluje, ale ani se o něj moc nestará, pronájem může mít různou dočasnou formu, ale takhle dočasně se třeba drží desítky let. Protože je to skvělé využití prostoru, který by se jinak obtížně oficiálně řešil. Jakou roli hraje Český zahrádkářský svaz pro image zahrádkaření?

Je to organizace s pevnou strukturou, kterou drží většinou starší lidí v důchodu…

Obvykle je to starší generace, ale znám i předsedy místních organizací, kteří jsou čtyřicátníci. Činovníci svazu si mnohdy sami i stěžují, že se mladší zahrádkáři nechtějí moc organizovat a i když mají zahrádku, tak nechtějí být činní ve spolku.

Kdo jsou čeští zahrádkáři?

Nám se ve výzkumech ukazuje, že zahrádkaří všechny sociální skupiny s ohledem na příjmy, věk, vzdělání. Jedna skupina se vymyká, a to jsou lidé vyššího věku, kteří zahrádkaří opravdu víc. My to interpretujeme tak, že mají více času věnovat se zahrádkaření než lidi v produktivním věku, kteří pracují, nebo mladí lidé, kteří často více cestují.

Zahrádkaří se na chatě, u prarodičů, u souseda. V roce 2021 jsme se v průzkumu poprvé ptali i na pěstování na balkóně. Když jsme zahrnuli i tyto balkónáře, vyšlo nám, že zahrádkaří 51 % lidí.

A někteří lidé jsou schopní toho na balkóně vypěstovat opravdu hodně.

Jsou zahrádkářské osady lepší pro biodiverzitu než parky? Mají mnoho výhod: méně hluku, méně světla, méně lidí, nepobíhají tam psi…

Tady hrozně záleží na tom, jaký je management území. Park může být přírodě blízký nebo mít podobu na krátko sekaného trávníku. Stejně tak zahrádky se dají dělat jako vyloženě produkční i s použitím pesticidů a umělých hnojiv, anebo přírodně.

Z našich výzkumů vyplývá, že víc než polovina zahrádkářů nepoužívá umělá hnojiva ani pesticidy. V Brně se dělal i monitoring hmyzu, a zahrádky z toho vyšly docela dobře, žijí tam i různé druhy chráněných živočichů. Těm asi vyhovuje rozmanitost, kdy jsou například na zahrádkách tu hromady listí, tu dřevo na spálení, skalky a podobně.

Kritici zahrádkářů mnohdy argumentují, jak se zahrádky postřikují a že zahrádkáře nikdo nekontroluje. Samotní zahrádkáři nám říkají, že chemii moc nepoužívají. A i v hloubkových rozhovorech uvádějí, že pokud postřikují, tak to nedělají bezhlavě.

V jihočeských Vodňanech zkoumali kolegové množství pesticidů, které v sobě mají samotářské včely. Výzkum provedli na zahrádkách u rodinných domů a v nedalekých komerčních sadech. V sadech se monitoruje použití pesticidů, zatímco na zahrádkách ne. Ve včelách na zahrádkách, které nemohou doletět do sadů, bylo méně pesticidů než ve včelách v sadech. Je to jen jeden z prvních výzkumů, a musí se ještě různě ověřovat, ale je to potvrzení toho, že s chemií se na zahrádkách zachází opravdu úsporně.

Dá se podle vás o zahrádkářských osadách říct, že se jedná o veřejný prostor? Přestože jsou oplocené a nejsou přístupné?

To je dobrá otázka. Já si myslím, že jedná.

Když budeme k veřejnému prostoru přistupovat tak, že jde jen o místo, které je přístupné všem bez jakýchkoli podmínek, tak ho omezíme na parky, ulice a podobně.

Ale i dálnice nebo různé veřejné instituce mají vstup omezený: po zaplacení dálničního poplatku, za určitých podmínek. Jsou městské parky, které se na noc zavírají. Takže je to specifický veřejný prostor, jiný než třeba ulice, ale je veřejný.

Zároveň ale chápu, že jsou místa, kde se ze zahrádkářské osady udělá park. Když si široká veřejnost rozhodne, že park jako přístupnější veřejný prostor je pro obec důležitější než zahrádky, je to relevantní. Ale nedá se a priori říct, že zahrádky jsou vždy nejméně vhodné využití místa, a proto je na místě je nahradit.

V některých osadách je možné pozorovat přestavbu chatek na regulérní domy, a jejich využívání k bydlení. Je to trend zahrádkových osad? Stanou se z nich postupně rezidenční čtvrti?

To se děje tam, kde jsou pozemky a chaty v osobním vlastnictví. Částečně se tím řeší krize bydlení.

Chápu lidi, kteří to dělají a možná by mě to samotného také lákalo, ale je na úřadech, jestli se to v zahrádkářské osadě může dít, zda přidělí číslo popisné, jestli je tam vyřešený odpad, voda, elektřina a dopravní dostupnost. Pokud se takto promění jedna chatka ze sta, vlastně se nic neděje, ale pokud to udělá většina, tak najednou vznikají různé komplikace.

Dá se tedy říct, že to, co drží charakter zahrádkářských osad, je veřejné vlastnictví pozemků?

Určitě to má svůj vliv a jsou případy, kdy v jednom městě vidíme na zahrádkách v soukromém vlastnictví více domů a bazénů, zatímco na pronajatých zahrádkách stále chatky, záhony a ovocné stromy. Ale neplatí to automaticky. I ve spoustě osad, které jsou vlastněny soukromě, se nebydlí a fungují stále jako zahrádkářské osady.

Veřejné vlastnictví pozemků ale může být i nevýhodou. Například v Karlových Varech jsou naproti sobě přes silnici dvě osady. Ta, ve které jsou soukromé pozemky, stále funguje. V té druhé, městské, město asi před 20 lety vypovědělo nájemní smlouvy s vidinou toho, že se místo osady budou stavět byty. Pak se ale ukázaly technické problémy, 20 let se nestaví a zahrádky pustnou.

Jsou nějaké jiné trendy v zahrádkových osadách? Jakým směrem se vyvíjí?

Celkový počet lidí, kteří zahrádkaří, je za posledních 15 let stabilní, je to asi 40 %, z toho asi desetina zahrádkaří v osadách. Zároveň ale došlo k poklesu množství vypěstovaných potravin.

Za covidu se nicméně začalo pěstovat zase o trochu víc. I mnozí zahrádkáři říkali, že zvětšili záhony nebo místo okrasných květin zaseli zeleninu. Pokud se potraviny budou příštích pár let jen zdražovat, tak si myslím, že se bude zahrádkařit ještě víc.

Ta představa z 90. let, že když na trhu budou všechny potraviny a bude se smět cestovat, nikdo nebude jezdit na chaty a nikdo nebude zahrádkařit, byla rozhodně přehnaná. V poslední době naopak roste zájem i o chaty a chalupy.

Na zahrádkaření se někdy nahlíží i jako na rozmanitost v přístupu ke světu. Souhlasíte s tím?

Rozhodně. Zahrádkaření představuje příklad různorodé ekonomiky, což je přístup, který nezužuje ekonomiku jen na finance. Sdílení potravin, směna potravin, možnost si vypěstovat potraviny. To je velmi důležitá a mnohdy jakoby neviditelná záležitost. Když vezmeme v úvahu i lidi, kteří nezahrádkaří, ale dostávají nějaké potraviny, tak přibližně pětina ovoce a zeleniny mírného pásu v Česku, která se zkonzumuje v domácnostech, vůbec neprošla trhem. To je ohromné číslo. Asi tři čtvrtiny Čechů sbírají houby a lesní plody. Čím více máte způsobů získávání potravy, tím víc jste odolnější, když jeden z nich vypadne. Můžete věci nahrazovat. A zároveň jsou zahrádky prostor mimo převládající ekonomicko-politický systém.

Mají zahrádkářské osady politický rozměr?

Žádný explicitní. Když do Česka přijedou kolegové ze zahraničí, kteří se zaměřují na výzkum politických nebo aktivistických aspektů, jsou z toho skoro až zklamaní. Ale on tam nějakým skrytým způsobem je. Zahrádky jsou místem, které nefunguje podle mechanismů trhu. Podle nich funguje to, že vám zahrádku někdo přenechá k pronájmu. Ale když už ji máte, tak otázka, s kým si vyměníte sazenice, kdo vám dá jídlo a podobně, to už vůbec neběží podle pravidel tržní ekonomiky.

Kdyby si člověk započítal i svůj čas, tak se pěstování potravin mnohdy finančně asi nevyplatí. Ale čas strávený na zahrádce není ekvivalent času stráveného v práci.

Je důležité mít prostor, který může existovat mimo dominantní ideologii, ať je socialistická nebo tržní. Může to rozšiřovat pohledy i tím, že je to nějaká žitá alternativa. Lidé mají zkušenost se sdílením jídla, což je jiné, než když jenom nakupujete či prodáváte.

České zahrádkaření je fenomén i v tom, kolik českých vědců a vědkyň se věnuje jeho výzkumu. V poměru k velikosti státu máme možná nejprozkoumanější zahrádky na světě.

---

reklama

---