Zahrádkářské osady jsou zásobárnou zemědělské půdy ve městech, říká Stanislav Kozlík

Touha lidí něco pěstovat je lidem dána od pradávna, říká předseda Českého zahrádkářského svazu Stanislav Kozlík. Po zahrádkách v zahrádkářských osadách je ve městě velká poptávka. Naráží ale na nedostatek plochy. Zahrádkářské kolonie jsou často rušeny a městské pozemky prodány developerům. Jaké jsou přínosy i problémy českého zahrádkaření ve 21. století?

V čem jsou zahrádkářské osady ve městě přínosem?

Zahrádky jsou zelené plíce měst, mají významný environmentální přínos. Je to součást městské zeleně, která má ten bonus, že se o ně městské úřady nemusí starat. Kvalitně vyhnojené půdy na zahrádkách slouží k zachytávání dešťové vody. Půda, která je dobře organicky vyhnojená, pojme větší množství vody, než utužená nevyhnojená půda. Z betonových ploch v zastavěném území voda steče do kanalizace a do řek a odteče pryč.

Zahrádkaření má i sociální aspekt.Schází se tu komunita lidí, kteří mají stejné zaměření a většinou stejný věk. A pak je tu zdravotní rozměr, kdy lidé pohybem na čerstvém vzduchu utužují své zdraví. Ale především to je běžná volnočasová aktivita. Tak jako sport.

A kromě té volnočasové aktivity obyvatel, má zahrádkaření pro město nějaké další přínosy?

Určitě. Člověk tam hospodaří většinou na městské půdě, je v nájmu, ale má tam zeleň a stromy, které působí jako klimatizace. Vzrostlé stromy odpařují stovky litrů vody denně a v parných letních dnech tak ochlazují své okolí o několik stupňů.

Město má parky, o které se starají městští zahradníci. A pak jsou zahrádkářské osady, o které se starají soukromí zahrádkáři.Je to zemědělská půda, která v případě nějakých konfliktů nebo přírodních katastrof slouží jako rezerva zemědělské půdy ve městech.

A ač si to třeba neumíme představit, může nastat doba, kdy kamiony přestanou navážet zboží do supermarketů. A z betonové plochy ve městech toho moc nevypěstujete. Určitá potravinová bezpečnost nebo soběstačnost by měla být i ve městech.

A pokud dnes neuváženě zastavíme pozemky, na kterých se dá hospodařit, tak už na nich nikdy nic nevypěstujeme.

S jakými problémy se zahrádkářství ve městěpotýká?

Problémem je především nedostatek vhodných ploch. Současné nebo potenciální plochy pro zahrádkaření ve městě se zmenšují nebo rovnou zanikají a nové nevznikají. Problémy, které mají zahrádkáři v Praze, se týkají všech velkých měst. V Brně byl jednu dobu na stole územní plán, který počítal se zrušením 50 % ploch zahrádkových osad. V Opavě měli zahrádkáři dohodu s předchozím vedením města na výstavbě nové osady pro 300 zahrádkářů. Nové vedení po volbách ten projekt zmrazilo.

Ale myslím si, že osvícené zastupitelstvo by se na to mělo dívat jinak, než že je to plocha, která jim dnes při prodeji přinese zisk do městské pokladny. To je krátkozraké. Pokud jsou na pozemku zahrádkáři, tak má město tržby z nájmu. Nejsou to závratné částky, ale současně má město danou plochu jako rezervu, kdyby tam chtělo časem postavit něco samo. Školu, školku nebo nějakou veřejně prospěšnou stavbu.

Ustupují tedy zahrádkářské osady zahušťující se zástavbě?

Ano, to je velký trend. Někdy osada zanikne, přestože tam město nechce okamžitě stavět. Existují osady zrušené desítky let a na jejich místě pořád nic není. A proč je ta lokalita desítky let nevyužitá? Proč nějaká zahrádková osada musela zmizet?

My si myslíme, že je to ze spekulativních důvodů, že ty pozemky jsou připravené na změnu územního plánu.Čeká se, kdy tu zelenou plochu bude možné zastavět.Tím se okamžitě změní hodnota té půdy.

Máte nějaký příklad, kdy se to takto odehrálo?

Velký problém má osada Pod Majerovic, což je na hranici Prokopského údolí v Praze.Ten pozemek byl před desítkami let prodán developerům, kteří ho chtěli zřejmě zastavět. Část té osady srovnali buldozery se zemí. Majitelé chatek se bránili, i u soudu. Bourání chatek se zastavilo.Jenže pak tam došlo k nějakým požárům, které způsobili neznámí pachatelé. Došlo i k úmrtí, uhoření v chatce. Pak to utichlo.Tlak na zahrádkáře, aby to opustili, přestal. Teď je to zarostlé, roky se tam nic neděje. Je to úplně nevyužitá půda.

Ještě se vrátím k problémům, se kterými se zahrádkářství potýká. Je častý fenomén, že si lidé z chatek v zahrádkách budují obytné domy?

Neřekl bych, že je to fenomén. Děje se to. Někdy tím lidé řeší svou nenadálou životní situaci. Určitě to není tak, že by lidé houfně odcházeli bydlet do zahrádkových osad. Většinou se to děje nuceně z rodinných důvodů, kdy nemají žádné jiné vyhnutí, než jít bydlet na zahradu.

Jsou i případy, kdy si lidé přebudují chatku cíleně, aby se tam dalo bydlet. Já bych úplně neřekl, že je to špatně. Samozřejmě se tím ztratí pojetí zahrádkové osady tak, jak ji známe. Ale nemuselo by to být úplně špatné. Ale chtělo by to nějaká pravidla, která by zamezila divokému rozvoji bydlení v osadách.

Na pronajatých pozemcích to ani nejde. Ale jsou osady, které jsou rozprodány do soukromého vlastnictví, a v takovém případě už si člověk může na své parcele v podstatě dělat, co se mu zlíbí. Pokud dodrží stavební předpisy a neporuší bezpečnost, tak si chatku může předělat na trvalé bydlení a nikdo mu v tom nemůže zabránit. I když stavební úřad dostane nějaké podněty a vyšetří to, končí to většinou tím, že to vyšumí do ztracena.

Pomohl by v tom zahrádkářský zákon?

Ano, je to jeden z důvodů, proč Český zahrádkářský svaz o přijetí zahrádkářského zákona usiluje. Pomohl by tuto oblast regulovat. Stavební zákon pojem zahrádková osada vůbec nezná.

Jeho kritici říkají, že pěstitelé kedluben nepotřebují svůj zákon, že to by svůj zákon za chvíli chtěli i sběratelé známek. Ale tady se jedná o hospodaření na půdě, o ochranu zemědělského půdního fondu.

Zatím v zahrádkářských osadách žádná pravidla neplatí?

Dneska tam platí osadní řády.Ale to je jen dohoda zúčastněných lidí. A pokud je někdo nebude chtít dodržovat, tak je velmi složité dodržování osadního řádu vynucovat.

Zahrádkářský zákon není v žádném případě náš výmysl. Má ho převážná většina evropských států. Z našich sousedů ho mají úplně všichni. V Německu má svůj zákon každý spolkový stát. V Rakousku platí zahrádkářský zákon pro celé Rakousko a město Vídeň má ještě svůj vlastní. V něm je dokonce umožněno bydlení v osadách. Město tím řeší nedostatek bytů. Ale protože tam platí zahrádkářský zákon, tak domy v nich podléhají určitým regulím.

Rozdíl je tedy jen v existenci zahrádkářského zákona?

Nejenom. Například půda v zahrádkové osadě ve Vídni patří zahrádkářské organizaci. U nás v minulosti nešla státní půda převést na právnické osoby, zahrádkové osady tedy nemohly pozemky koupit. Mohly je vykupovat pouze fyzické osoby, aby se zamezilo spekulacím.

Zahrádkové organizace na to doplatily. Došlo k rozprodeji pozemků do soukromého vlastnictví.Ve Vídni je v soukromém vlastnictví dům, ale pozemek patří zahrádkářům. Takže když majitelé chtějí dům prodat, musí to být se souhlasem zahrádkové organizace.

Není možné to, co se děje u nás, že je zahrada v osobním vlastnictví prodaná, a správce osady ani neví, že se tam změnil majitel.U nás není žádná povinnost to oznámit.

Proč by to měla zahrádkářská organizace vědět?

Aby nedocházelo k problémům a nedorozuměním. Nový majitel zahrady třeba neví, jak je to na zahrádce s elektřinou. Mnohdy je v osadě společný rozvod elektřiny, organizace vybírá peníze od jednotlivých zahrádkářů a účet se platí hromadně. A když dojde k prodeji, tak ten nový člověk vlastně ani neví, že musí platit za elektřinu organizaci. Ve většině osad se vybírají účelové příspěvky do fondu oprav společných zařízení apod. Z neznalosti těchto věcí tam dochází k různým třenicím.

Což mají v okolních státech díky zahrádkářskému zákonu ošetřeno mnohem lépe. A zahrádkářství tam má daleko větší prestiž a ochranu. U nás se na to pořád hledí jako na soukromou aktivitu, a ještě s puncem přežitku z dob komunismu.

V souvislosti s tím jsem si o Českém zahrádkářském svazu přečetla na Wikipedii toto: „Velkým problémem, se kterým se Český zahrádkářský svaz potýká, je fakt, že organizace vznikla před více než 50 lety a do tržní atmosféry došla bez větších změn v organizační struktuře. I proto v současnosti klesá počet členů a svaz nemá respekt orgánů státní správy, ani samotných zahrádkářů.“Je to tak? Jak byste to okomentoval?

Respekt státní správy určitě postrádáme. Jak bychom ho měli získat? Čím bychom si ten respekt měli vydobýt? Tady v Praze je pod našimi organizacemi 135 osad. To už je poměrně velká plocha. Ale jak si ti lidé mají získat respekt města nebo městské části? Určitou cestou je pořádání akcí pro veřejnost: odborné přednášky, poradenství, výstavy květin či ovoce a zeleniny. Péče o zeleň nejen v osadách, ale třeba i v okolí. Jsou zahrádkářské organizace, které se v obci starají o veřejnou zeleň. Pořádají akce nejen pro dospělé, ale i pro děti.

Všeobecně je na nás ve společnosti nahlíženo s puncem pěstitelů kedluben, kteří pro společnost nic moc nedělají. Přitom to není pravda. Děláme celostátní výstavy v Olomouci, v Lysé nad Labem, v Litoměřicích.

Máme soutěže pro děti.Naší celostátní soutěží Mladý zahrádkář projde od základních kol 6 000 dětí, z nichž 100 se dostane do celostátního finále. Letos je 32. ročník.

Různými akcemi pro děti projde kolem 28 000 dětí ročně. V dubnu v Praze pořádáme ke Dni země velkou akci s Prahou 3 na Havlíčkově náměstí, kde si děti mohou osahat zahrádkaření, dokonce si tam můžou vysadit vlastní rostlinku. Loni si tam děti vysadili muškáty. Mohli si je odnést s sebou a měli obrovskou radost. Je tam vidět obrovská radost dětí, když něco vytvoří.

Zahrádkářská činnost je bezesporu činnost veřejně prospěšná.

Jsou zahrádkářské kolonie hlavně pro důchodce?

Ne. To vůbec není pravda. Myslím, že kolonie je taková, jakou si ji lidé vytvoří. Je samozřejmě problém, když je tam 80 % seniorů a přijdou tam mladé rodiny s dětmi nebo se psy.Děti tam přirozeně dělají nějaký hluk. Je to pak narušení stereotypu.

Když je vzájemná chuť a snaha se tolerovat, tak k dohodě dojde. A můžou z toho vytěžit obě strany. Problém nejen zahrádkářů, ale obecně společnosti je, že lidé spolu přestávají mluvit, nejsou ochotni ke kompromisům.

To, co se dříve v osadách řešilo sousedskou dohodou přes plot a panáčkem něčeho dobrého, si dneska lidi nejsou schopní říct do očí. Namísto toho kontaktují své právníky a mluví spolu právníci. To mi přijde smutné.

Vytváří se tedy v osadách komunita? A podporujete to nějak vy, Český zahrádkářský svaz?

To mi trošku vadí, že se tady vytváří dojem, že zahrádková osada není komunita, oproti komunitní zahradě. Jaký je rozdíl v tom, že je zahrádková osada, kde je 50 lidí vedle sebe, mají společnou organizaci a dělají společné akce... Kde se vzal ten názor, že to není komunita lidí?

Já nevím. Já se ptám, zda komunitou jsou. Kde tedy vidíte rozdíl mezi komunitní zahradou a zahrádkářskou osadou?

Ten hlavní rozdíl je v tom, že zahrádková osada bude vždycky uzavřenější. V našem pohledu jde víc o zahrádkaření, a až na druhém místě se tvoří komunita. Trend komunitních zahrad je dnes často o tom, že se nejdřív vytvoří komunita lidí, a zahrádkaření je až na druhém místě.

Ale pořád je to komunita lidí. Uzavřenost v osadách je dána tím, že lidé mají historické zkušenosti s krádežemi, ničením a vandalstvím v zahradách, a proto mají jakousi vnitřní bariéru otvírat se světu.

Pořád v nich převládá touha zahrádku vlastnit, přestože jsou na pronajatém pozemku.Mohou se potkávat někde v centru, ale zahrádka je jejich oáza klidu, kterou chtějí mít sami pro sebe. Kdežto komunitní zahrádkaření to pojímá jinak.

Já v zahrádkaření vnímám právě napětí mezi touhou po vlastním prostoru a mezi fyzickou blízkostí sousedů. Zahrádky spolu těsně sousedí a nejsou mezi nimi žádné tlusté hradby.Proto mě zajímá, jestli lidé v osadách chtějí něco dělat dohromady. Všimla jsem si, že v osadních řádech je stále zapsáno, že se pořádají společné brigády. Je to tak?

Pořádají se brigády a pořádají se i společné akce. Jsou i osady, kde brigády nedělají a vybírají tam poplatky, aby si mohli najmout brigádníka, který za ně trávu na společných prostorech poseče nebo opraví plot.Aby to zahrádkáři nemuseli dělat sami.

Někde brigádu berou jako společenskou událost, někde si radši zaplatí peníze.

Vybavuje se vám nějaký dobrý příklad zahrádkářské osady, která by byla i dobrým společenstvím lidí?

Na Praze 10 na Skalce je osada, kde mají velkou klubovou místnost, kde dělají i přednášky pro veřejnost. Díky tomu, že tam mají velkou klubovnu, to tam celkem dobře funguje. Libeňský ostrov je taková oáza, nejstarší osada v Praze. Tam dělají spoustu akcí, v zimě maškarní ples, v létě olympiádu. Uprostřed osady mají sportoviště a tenisový kurt.

Vy jste zmínil, že není dostatek ploch. Je hodně zájemců o zahrádku?

Je jich opravdu hodně. Každá osada si eviduje seznam čekatelů na uvolnění zahrádek.

Má to nějaká pravidla? Pokud třeba bydlím na Praze 6 a chtěla bych mít zahrádku tady na Žižkově, je to možné?

Nemá to pravidla. Spádovost se neřeší. Někteří jsou rádi, když zahrádku někde v Praze seženou, a jezdí na ni přes celou Prahu. Jsou lidi, kteří jsou ochotni dát za odstupné z pronájmu statisícové částky.

Jakou budoucnost byste si pro české zahrádkářství přál?

Určitě bych si přál, aby byl jednou schválen zahrádkářský zákon. On by nebyl všelék. Ale už to, že by existoval, by pomohlo zvýšit prestiž našeho hnutí. A zahrádkáři by měli lepší postavení při jednání s městskými částmi a samosprávnými orgány a mohli by mít lepší postavení při získávání ploch pro zahrádkaření.

Asi se neubráníme tomu, že počet členů bude klesat. Ale mým cílem je, aby se to dělo pomaleji.

Je samozřejmě potřeba svaz víc otevřít lidem. Jakákoli zmínka v médiích pomůže k tomu, abychom nebyli vnímáni jako sekta, do které zvenku není vidět. Což je případ mnoha osad. Někdy je to tak, že jim musíte natvrdo říct: Buď budete se starostou spolupracovat a budete existovat, nebo vám osadu zruší. Protože když je osada uzavřená a zastupitelstvo nebo starosta nemá s kým komunikovat a neví, co se za plotem děje, pak je to špatný.

A co bych ještě přál všem našim organizacím: aby našli lidi, kteří je povedou. To je další společenský problém. Lidé dnes mají zájem o zahrádkaření. Ale už menší zájem mají o to být sdruženi v nějaké organizaci. A když už do té organizace vstoupí, tak v žádném případě nechtějí žádnou funkci. Protože je to dobrovolné, zadarmo, na úkor volného času nebo rodiny. A pak když něco udělají, tak se to často obrátí proti nim, a ti, co nedělají nic, pak nejvíce kritizují.

Máte představu, jak je to se zahrádkařením v dalších evropských zemích? Zahrádkaří se všude v Evropě?

Ano. Nenapadá mě evropská země, kde by nebyla zahrádkářská organizace. Možná Chorvatsko. Tam zahrádkáři, jak je známe, nejsou. Ale v Německu, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Rakousku, veFrancii, všude jsou. Existuje Evropská liga zahrádkářů, která má sídlo v Lucembursku a sdružuje zahrádkáře z evropských zemí.

A cestujete do dalších států? Navštěvujete se?

Jsme v kontaktu s těmi okolními. Samozřejmě nejvíc se Slovenskem, ale velmi dobré vztahy máme i s bavorskými zahrádkáři. Ostravsko pak dělá společné akce s Poláky. Přibližně do roku 2009 jsme byli i členy Evropské ligy zahrádkářů. Jenže členský poplatek byl nad naše možnosti. Pár let po nás vystoupili Slováci, a tuším, že dnes už tam nejsou ani Poláci. Západní pojetí zahrádkaření je úplně jiné než u nás.

V čem se liší?

U nás se pořád na zahrádkaření hledí jako na přežitek socialismu, kdežto na západě je to úplně běžná volnočasová aktivita.Díky tomu, že se stará o přírodu a dělá práci s mládeží, se na ně hledí jako na veřejně prospěšnou aktivitu.

Oni nechápali problémy, jaké u nás máme. Že tady byla snaha o odprodej pozemků, že jsme usilovali o zahrádkářský zákon, který nám nechtěli politici schválit.

V Německu jsou osady, kde sice jsou soukromé parcely, ale přes osadu třeba vede cyklostezka. A nikoho nenapadne, aby slezl z kola, chodil po zahradách, něco tam trhal nebo něco poškodil. Dovedete si to představit u nás?

Vlastnické právo je tam v myšlení lidí daleko víc zakořeněno než u nás. Rádi bychom udělali takové osady, jaké jsou v Německu, ale bohužel to nejde.

---

reklama

---