Psí roky? Lepší je spoléhat se na vývojové fáze, jeden lidský za sedm psích neplatí

Pes je přítel člověka. Proto lidi pochopitelně zajímá, jak dlouho takové přátelství může vydržet. Obecně rozšířené zjednodušení, že jeden lidský rok je jako sedm psích, totiž v praxi moc neplatí. I proto americká Asociace veterinárních klinik (AAHA) teď přichází s odlišným přístupem, který věk našich zvířecích oblíbenců lépe vystihuje. Píše o tom ScienceAlert.

Ono poměrné srovnání, že rok lidského života vydá za sedm psích, nevycházelo z vyloženě špatných kořenů. Už dávno si lidé všimli, průměrný pes – tedy zvíře střední velikosti, s dostatečnou péčí a bez zvláštních zdravotních komplikací – se dožije asi sedminy doby života svého majitele. Problém je tu v čase, kdy toto srovnání vznikalo. A je pravda, že od časů středověku se doba lidského života nápadně prodloužila, čímž postupně zneplatnila měřítko 1:7. Není to ale jediný problém.

Velká plemena žijí kratší dobu

Čím větší je odchylka velikosti psa od průměru, tím výrazněji se proměňuje délka jeho dožití. Ano, větší psi, například dánské dogy, se nakonec dožijí méně let, než třeba jezevčíci. Nejde ale jen o obecný průměr. Stejně zásadní je i rodokmen. Každý pes je tak trochu originál, a najdou se tací, kteří mají dlouhověkost vepsanou ve svých genech. Důležitá je i péče. To dohromady v nějakém skutečném nebo domnělém počítání let vytváří solidní zmatek. Přesto je informace o stáří psa pro veterináře důležitá.

Na základě tohoto údaje stanovuje optimální péči, léčbu, výživová doporučení. Jak si tedy počínají američtí veterináři? Místo let se zajímají o to, v jaké vývojové či životní fázi se pes nachází. Rozlišují štěňata; „juniory“, tedy jedince pohlavně již vyspělé ale stále dorůstající, dospělce s ukončeným fyzickým vývojem, a jedince dospělé a po všech stránkách plně vyzrálé. Ti už prakticky mají jen kratší polovinu života před sebou. Následují ještě kategorie seniorů a geriatrických „důchodových“ psů, kteří se svým věkem vyhýbají průměrné délce dožití.

Ve třinácti do důchodu

Pokud bychom o psů průměrné velikosti chtěli doplnit pro dané vývojové fáze nějaký věk, je štěnětem pes do prvního pololetí života a juniorem se stává po přibližně v sedmém měsíci. Dospělost pak může trvat dalších šest let, a ona vyzrálost jej může dovést k devátému roku. Senioři se blíží třinácti letům věku, nad kterým začíná opravdové důchodové stáří. Šest zmíněných vývojových fází v konečném důsledku lépe odráží reálné požadavky na chov psa, optimální péči, léčbu a výživová doporučení. Je to prostě praktičtější.

Koncept vývojových fází psů totiž umožňuje veterinářům nastavit lepší přístup k prevenci onemocnění, podobně jako by tomu bylo u lidí. Kojenec nepotřebuje kolonoskopii, stejně jako se štěně obejde bez vyšetření štítné žlázy. Ne, patnáctileté lidské slečny opravdu nemusí pravidelně chodit na mamogram, ale po čtyřicítce by se mu rozhodně vyhýbat neměly, a podobně by se tak psi v dospělosti neměli vyhýbat vyšetření na střevní parazity. Nevhodná vyšetření, nepřiměřená vývojové fázi psa, pak mohou udělat více škody než užitku.

U koček to funguje podobně (vzhledem k jejich podobné velikosti je odchylka menší): je tu kotě, junior, mládí, dospělost, seniorská fáze a stáří. V případě průměrné hranice dožití však kočky strčí psi do kapsy. Do důchodu nastupují kočky ve čtrnácti letech, a dokáží si jej užívat do dvaadvaceti let. Zdroj: ScieneAlert.com

---

reklama

---