Vědci rozluštili záhadu. Viry a bakterie padají z nebe
Bakterie a viry jsou všude kolem. Ne, bát se jich nemusíme, své místo v životním prostředí mají a svět jak jej známe funguje z velké části jen díky nim. Přesto nedala kanadským mikrobiologům z Univerzity v Britské Kolumbii a jejich americkým kolegům ze San Diega spát otázka: proč se napříč rozmanitými ekosystémy neustále (respektive posledních dvacet let, kdy si toho vědci všímají) setkáváme s geneticky shodnými bakteriemi a viry. Pokud pochází „z jednoho zdroje“, musely by na místo svého nynějšího výskytu urazit často zatraceně dlouhou cestu. Jak se může oceánská bakterie dostat z Atlantiku na zasněžené svahy Sierra Nevady? Odpověď překvapí svou jednoduchostí.
Lidským okem neviditelné bakterie a viry totiž do cílových destinací putují unášeny vzdušnými masami, atmosférou. Zásadní je přitom efekt tzv. aerosolizace půdního prachu a organických agregátů v mikroskopických kapičkách mořské vody. Jich se totiž bakterie a viry drží a spolu s nimi se dostávají „do povětří“. Pak už je jen dílem náhody a pravidelných vzdušných proudů, kam vlastně doputují. V tomto transportním mechanismu je pochopitelně spousta neznámých, široce ovlivněných řadou abiotických faktorů. Bakterie a viry netuší a nemohou ovlivnit, kde se nakonec prach usadí, případně vyprší.
Unášet atmosférou se mohou i delší dobu a proto také tyto bakteriální/virové depozice mohou nabývat různých koncentrací. „Většina konkrétních mechanismů odpovědných za šíření mikroorganismů v globálním měřítku je pro nás stále prakticky neznámá,“ říká Isabel Recheová, ekoložka z Univerzity v Granadě. Právě její univerzita učinila „pionýrský výzkum“ v dosud neprobádané oblasti šíření bakterií a virů a inspirovala kanadské a americké kolegy.
Díky Recheové se pak podařilo „identifikovat“ dva velké transportní mechanismy dálkových cest mikroorganismů: Atlantský oceán a poušť Sahara. Z nich totiž pocházely bakterie, které se dařilo nalézt na svazích Sierra Nevada ve výšce 2500-3000 metrů nad mořem. Každý den tu na jednom metru čtverečním „nedotčené“ půdy končí okolo 20 milionů bakterií a jedné miliardy virů, které sem přivál vítr z tisíce kilometrů vzdálených míst. O jejich depozici se tu postarala gravitace, respektive postupné sesedání prachu, potažmo atmosférické srážky.
Mezi další zajímavá zjištění patří, že míra depozice virů je 9x až 461x vyšší, než u bakterií. „Zdá se, že deštěm se vyprší méně virů, než bakterií. Ale dává to smysl, vzhledem k tomu, na jakých částicích jaké velikosti se drží viry a na jakých bakterie,“ vysvětluje Recheová. „Námi zaznamenané viry jsou především oceánského původu a obvykle se přichytávají na organické částice, jež se stanou součástí aerosolu. Jsou menší než minerální prach, který preferují bakterie. Z toho vychází, že viry dokáží v atmosféře přetrvat delší dobu a mohou být zaneseny i na vzdálenější lokality.“
reklama