Česká televize: Česká televize uvádí cyklus "Zpět k pramenům"

Česká televize - Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání uvádí dokumentární cyklus "Zpět k pramenům aneb putování k neznámým pramenům známých řek". Cyklem provází Luděk Munzar.

Dramaturgie: Milan Vacek
Vedoucí výroby: Ivana Průšová
Kamera: Josef Nekvasil
Námět, scénář, ústřední píseň a režie: Bedřich Ludvík

Cyklem Zpět k pramenům se uzavírá trilogie: Rozhlédni se, člověče, Paměť stromů a Zpět k pramenům.

Česká televize zahájí vysílání cyklu v neděli 9.1. 2005 v 17,30 na ČT2

Motto:
Pojďte s námi prodírat se houštinami, brodit se potoky, zdolávat bažiny. Vydejme se tou pradávnou cestou člověka, který, když osídloval zemi, postupoval proti toku řek. Začněme u soutoku, kde řeka ztrácí své jméno a zaniká a vystoupejme až tam, kde se řeka rodí. Pojďte s námi k místům, která byla odpradávna opatrována a uctívána a podívejme se, jaká jsou dnes. Pojďte s námi zpět k pramenům.


Zpráva o natáčení

Začátek roku 2004 byl ve znamení psaní scénářů. V březnu bylo odevzdáno všech třináct dílů a já mohl vyrazit na obhlídky. Jednou se mnou vyjel i dramaturg celého cyklu, Milan Vacek. Mezi tím odborní poradci z České geologické služby lektorovali scénáře.

Obhlídky představovaly objet o víkendech 108 lokací po celém území ČR, ale i Rakouska,
Německa a Polska. Při tom se mi jednou "podařilo" nevědomky poobědvat vedle ředitelem ČT Jiřího Janečka a jednou u pramene Doubravy tak zapadnout, že jsem prorazil olejovou vanu a do Prahy se vrátil na plošině odtahového vozu.

V květnu se sešla naše "stará parta". Vedle řidiče Miloše Sklenáře přibyla nová asistentka produkce Martina Kabelková. Bylo před námi na 50 soutoků a 44 pramenů. Patnáct natáčecích dnů obnášelo 7 až 8 lokací a 500 až 800 km denně.

Čtyři dny proseděl kameraman Josef Nekvasil ve vrtulníčku Robinson a pořídil přes 20 hodin leteckých záběrů soutoků a toků řek. Vystřídali se s ním tři piloti.

Původně měl mít cyklus Zpět k pramenům 24 dílů a v nich mělo být 64 řek. Nakonec byl dán do výroby jako třináctidílný s prameny 44 řek. Tak se v praxi projevuje parlamentní lhostejnost k financování ČT, nechuť navýšit koncesionářský poplatek o 20 Kč.

Soupis řek:
1.díl- Labe,Morava,Odra
2.díl- Vltava,Bílina,Kamenice,Ploučnice
3.díl - Berounka, Radbuza, Mže, Úslava, Úhlava
4.díl - Otava, Blanice, Volyňka
5.díl - Lužnice, Sázava, Ohře
6.díl - Želivka, Svitava, Punkva
7.díl - Jizera, Kamenice, Bílá Desná, Nisa
8.díl - Cidlina, Doubrava, Chrudimka
9.díl - Loučná, T. Orlice, D. Orlice, Metuje, Úpa
10.díl - Dyje, Svratka, Jevišovka
11.díl - Jihlava, Oslava, Rokytná
12.díl - Bečva, Haná, Desná
13.díl - Opava, Moravice, Ostravice
14. díl – film o cyklu

Jednotlivé díly

1. NA STŘEŠE EVROPY
Úvodní díl seznámí diváky s principem seriálu. Vždy půjde o putování proti proudu řek, od soutoku k prameni. V krátkosti představí prameny tří základních řek, podle kterých se území České republiky dělí do tří úmoří: Labe, Moravy a Odry. Zamyslí se nad přítomností pramenů v lidském životě a rozloučí se u pramene Odry.

2. ZE STŘECHY POD OKAP
Od globálních údajů a množství vody na Zemi se rychle přesuneme k detailu a představíme si čtyři řeky: Vltavu, Hřenskou Kamenici, Ploučnice a Bílinu. Největší pozornost budeme věnovat řece Bílině - řece mučednici, jejíž pramen jsme museli vůbec nejdřív najít. Označíme ho a rozloučíme se u něj s druhým dílem.

3. ŘEKA BEZ PRAMENE
Tou řekou bez pramene je Berounka. Představíme si ji, seznámíme se s historií jejího vzniku a vydáme se k pramenům jejich čtyř (!) zdrojnic: Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy. Za pramenem řeky Mže budeme muset putovat až do Německa. Zbývající tři prameny jsou na našem území. A pramen Berounky? Berounka vzniká soutokem Mže a Radbuzy a ten označíme. Co do počtu řek, je tento díl nejobsažnější.

4. ZLATONOSNÉ PRAMENY
Dnes už ta slova o zlatonosnosti neplatí, ale jak Otava, tak Blanice, tak říčka Volyňka byly za zlatonosné a perlorodé považovány. Při hledání pramene Otavy narazíme na problém: tradičně vzniká Otava na Čeňkově Pile soutokem Vydry a Křemelné. My však budeme postupovat podle Základní vodohospodářské mapy a jako první podle ní dojdeme až pod vrch Luzný, kde Otava pramení v podobě Luzného potoka. Předpokládáme, že tento náš čin vyvolá v turistických kruzích velkou odezvu a obáváme se, že nebude jediná. O prameny našich řek totiž až doposud nikdo nedbal.

5. PRAMENY VODÁCKÝCH ŘEK
Vodácky využitelných řek jsou u nás desítky, za všechny jsme vybrali tři: Sázavu, Lužnici a Ohři. Zajímalo nás, jak vypadají prameny těchto, na dolním toku tak zalidněných, řek. Zjistili jsem, že platí jakási nepřímá úměra - čím vodácky využívanější řeka, tím zapomenutější pramen. Naštěstí Lužnice a Ohře pramení v Rakousku a v Německu a tamní turisté jsou pověstní svou pečlivostí. Za pramen Sázavy je tradičně považován rybník Velké Dářko a s tím jsme se nehodlali smířit - vždyť Velké Dářko má své přítoky. Jeden z nich, pramenící malebně v kořenech stromu, jsme vybrali za možný pramen Sázavy. Ale rozhodnutí o opravdovém prameni bychom rádi nechali na odbornících.

6. PITNÉ ŘEKY
Řeky odjakživa sloužily i jako zdroje pitné vody a slouží tak dodnes. Vybrali jsme dvě takové "pitné řeky" - Želivku a Svitavu a ke Svitavě připojili Punkvu, která sice není "pitná řeka", ale ke Svitavě neodmyslitelně patří. Soutok Želivky se Sázavou patří k nejromantičtějším soutokům celého cyklu. Švihovská přehrada a zejména pak jezero pitné vody rozlévající se nad ní, je obdivuhodný vodohospodářský komplex nemající u nás obdoby. Jiným typem získávání pitné vody je podzemní jímání vody pro Brno v Březové nad Svitavou. Tady uvidíme fortelnou práci našich předků. No a Punkva? Říčka Punkva nám připravila jedno úžasné překvapení, však uvidíte... Jedině řeka Svitava má označený a udržovaný pramen. Pramen Punkvy a Želivky jsme museli označit sami.

7. SEVERNÍ PRAMENY
Cesta za pramene řeky Jizery nás dovede do Jizerských hor. Dřív než doputujeme k prameni Jizery, čeká nás Jizerská Kamenice a její přítok Bílá Desná. Právě na ní se roku 1916 stala největší přehradní havárie u nás. Najdeme jak pramen Bílé Desné, tak Kamenice a asi poprvé představíme veřejnosti nově a snad definitivně označený pramen Jizery. Nakonec se vydáme od soutoku Odry a Lužické Nisy k prameni Nisy. Ten je sice už od 30. let označen, ale poněkud zapomenut.

8. STŘEDNÍ PRAMENY
Cestou proti proudu Labe, mezi Mělníkem a Pardubicemi, nás čeká pátrání po pramenech dalších tří řek: Cidliny, Doubravky a Chrudimky. Původně k nim měla patřit ještě říčka Mrlina, která se vlévá do Labe v Nymburku, ale nakonec se její soutok a její pramen ocitne jen v plánované knize Zpět k pramenům, do televizního cyklu se už nevešel. Cidlina a Chrudimka mají pramen označen, ale při našem pátrání jsme objevili i jiné možnosti. Doubrava až doposud pramenila v rybníku Doubravníku. My se vydali hledat do lesů nad rybníkem jeho hlavní přítok a ten jsme označili za počátek řeky Doubravy.

9. VÝCHODNÍ PRAMENY
Pod "Východní prameny" jsme zařadili východní přítoky Labe. Jsou jimi řeky: Loučná, Orlice, Metuje a Úpa. Protože se Orlice větví na Tichou a Divokou, je v tomto dílu, podobně jako ve třetím dílu, opět pět pramenů. Až na Úpu, jejíž pramen je vůbec nejvýše položený říční pramen u nás, byl u všech ostatních pramenů nějaký problém. Pramen Loučné se během roku stěhuje, Tichá Orlice pramenila za deště ve svahu hory Jeřáb všude, pramen Metuje nebyl pramen, ale louže a tak jsme hledali jiný, opravdu pramenící, a pramen Divoké Orlice jsme v Polsku nejdřív vůbec nenašli a je to jediný pramen, který neoznačil Luděk Munzar, ale autor a režisér celého cyklu Bedřich Ludvík.

10. JIŽNÍ PRAMENY
Každý ví, že jižní hranici Moravy tvoří řeka Dyje. Není to tak dávno, kdy tato hranice byla neprodyšně uzavřená, a místo, kde Dyje zaniká v toku Moravy, bylo absolutně nepřístupné. My jsme soutok Moravy a Dyje točili z rakouské strany, protože odtud je nejlépe vidět. Doba se změnila a na řekách je to znát. Letecké pohledy na kaňon Dyje nad Znojmem bychom ještě před pár lety nenatočili. Ale ještě před tím než dorazíme k prameni Dyje, musíme vyrazit za jejími přítoky: Svratkou a Jevišovkou. Pramen řeky Svratky je slavný a označený, pramen řeky Jevišovky je taky označený, ale počítáme, že u něj před námi dlouho nikdo nebyl. A pramen řeky Dyje? Dyje se v Rakousku pod hradem Raab dělí na rakouskou a moravskou. Obě větve mají pramen označen. Jak? To uvidíte na konci tohoto dílu.

11. ZAPOMENUTÉ PRAMENY
V každém dílu je alespoň jedna řeka s označeným pramenem. Tak je tomu i tentokrát: tím označeným pramenem je pramen řeky Jihlavy. Najdete ho kousek za vsí Jihlávka, v louce u lesa v podobě malého jezírka. Ostatní dvě řeky tohoto dílu, Rokytná a Oslava pramen označený neměly. Oslava počíná svůj tok v jedné odvodňovací rýze v lese za vsí Česká Mez. V lese, v němž náš mikrobus tak zapadl do bláta, až nás musel vyprošťovat traktor. Pramen Rokytné je podobný. Tentokrát je to drenážní rýha v poli. Oslava a Rokytná jsou poměrně nedotčené řeky - na obou je chráněná krajinná oblast. Zato na řece Jihlavě stojí naše nejvyšší sypaná hráz. Je to hráz Dalešické přečerpávací elektrárny. Pod ní je betonová hráz přehrady Mohelno, která svou vodou zásobuje jadernou elektrárnu Dukovany. Záběry těchto nádrží a záběry zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou patří k nejkrásnějším v tomto cyklu.

12. PRAMENY PŘÍTOKŮ MORAVY
Postupujeme-li proti proudu Moravy, narazíme na řadu přítoků. Pro nás byla zajímavá řeka Haná, která dává celému tomuto kraji jméno, řeka Bečva, která odvodňuje Beskydy, a řeka Divoká Desná pro svůj unikátní osud. Původně jsme počítali ještě s Olomouckou Bystřičkou a Moravskou Sázavou, ale nakonec se do seriálu nevešly. Řeka Haná se ve Vyškově rozděluje na Malou a Velkou Hanou. Navštívili jsme oba prameny, ale do cyklu se dostal jen pramen Velké Hané. Podobně se ve Valašském Meziříčí dělí řeka Bečva na Rožnovskou a Vsetínskou. Naštěstí obě větve pramení na svazích stejného kopce. Vsetínská Bečva měla krásně označený pramen, pramen Rožnovské Bečvy.. .no, však uvidíte. A Divoká Desná? To byl jeden z nejkrásnějších zážitků, když nás pracovník CHKO Jeseníky, Michal Ulrych, vyvezl k jejímu prameni!

13. POSLEDNÍ PRAMENY
Poslední tři řeky našeho seriálu: Opava, Moravice a Ostravice. Zbytek Jeseníků a zbytek Beskyd. Na Moravici naše nejmladší přehrada Slezská Harta a pramen v nejpřísněji chráněné krajinné oblasti, takže jsme ho ani nemohli označit. Jsou prameny, které je lepší nechat v utajení. Z Opavy jsme si vybrali pramen Bílé Opavy - jednak je nejblíž a jednak je nejzřetelnější. Ostravice a přehrada Šance - zase jedno pokoukáníčko. Ani pramen Bílé Ostravice ani pramen Černé Ostravice není označen. Nejsou to kdovíjaká místa, ale třeba budou. Naše putování za prameny českých řek končí jen formálně, v televizi. Jsou ještě desítky pramenů, které je potřeba najít. Ale to už musí každý sám.

SLOVO DRAMATURGA

Co si dramaturg vybaví, když se řekne „Rozhledny“, „Památné stromy“ a „Prameny“?

První setkání s krásně zapáleným autorem a režisérem Bedřichem Ludvíkem. Ten nápad tehdy nebyl nic moc – natočit všechny naše rozhledny. Jak to chcete točit? Shora je to tečka zespodu kužel, stojí na stovkách kopců, je tam mlha a déšť a spousta je jich přerostlá lesem. Jenže on měl hned na první stránce námětu větu : „…rozhledna je něco, co si člověk postaví, až když se chce v klidu podívat, co udělal, pokochat se pohledem.“ To rozhodlo. A pak ty písničky! Bedřich (dlouho jsem nevěděl, co je jméno a co příjmení) přinesl takový nahozený námět na pár řádek, jenže k tomu už měl složenou titulní píseň. Co složenou, měl ji nahranou a nebo ji přišel zazpívat s kytarou do redakce. Tak vznikal nový televizní formát – vlastivědné, populárně naučné vyprávění s písničkou.

První záběry s Luďkem Munzarem zlomily všechny pochybnosti. Bylo jasné, že takový pořad bude mít u diváků úspěch. Stalo se. Nikdo z nás netušil, že seriál bude mít osm repríz. Nepředpokládali jsme tak velký dopisový ohlas. Diváci nás vyzývali k dalšímu pokračování „Rozhleden“.

Při natáčení cyklu o památných stromech už jsme se poučili. Už jsme věděli, že pořad nebudeme vysílat pouze jednou, zmizely tedy aktuální vsuvky. Věděli jsme, že bez leteckých, vrtulníkových záběrů se neobejdeme. Titulní písnička se objevila v neuvěřitelném orchestrálním aranžmá. Téma bylo velmi blízké i panu Munzarovi. Ale hůř se vybírala konkrétní natáčecí místa, mnoho památných stromů se nám zkrátka do seriálu nevešlo. Odvysílání cyklu mělo opět jeden nepředpokládaný efekt. Řada diváků se na nás začala obracet se žádostí o pomoc při záchraně ohrožených krásných starých stromů. Na to jsme nebyli připraveni, ale snažili jsme se pomáhat, kde se dalo

Putování k pramenům našich řek předcházela pečlivá příprava. Na rozdíl od rozhleden či stromů neměl autor spolupracovníka, který by ho k prameni přivedl a řekl mu k němu veškeré údaje. Co si tedy dramaturg vybaví? Jízdu televizní škodovkou kamsi do horských lesů, prodírání sotva průchodným křovím a pak – „Bedřichu, tady je to!“. Připadáte si jako Humboldt, když stojíte u prokazatelně jediného pramene Punkvy a je vám jasné, že tady pár let nikdo nebyl. Jedete dál a víte, že za den těch pramenů musíte objevit sedm.

Když se odvysílal první seriál, vznikly a byly u nás opraveny desítky rozhleden. Po druhé sérii diváci zachránili a vysadili stovky stromů. Třetí možná trochu přispěje k vyčištění pramenů - a vztahů.
Milan Vacek - dramaturg

SLOVO AUTORA

Čtrnáctidílný cyklus ZPĚT K PRAMENŮM, který dnes prezentujeme, je završením pomyslné trilogie o českých, moravských a slezských rozhlednách, památných stromech a pramenech řek. Jako autor nápadu a spoluautor a autor a scénářů, jako režisér všech tří cyklů mám opravdu o čem vyprávět, na co vzpomínat.

Nápad vydat se proti proudu řek Zpět k pramenům mě napadl už někdy v roce 1999. Sepsal jsem ho do dvoustránkového námětu a dramaturg Milan Vacek o něj projevil zájem. Pak se, jak už to v České televizi bývá, nic nedělo. Nakonec “prameny” předběhly “památné stromy”. V době čekání jsem dvoustránkový námět rozšířil na osmdesát stran podrobného popisu s řadou nejrůznějších odkazů a zajímavostí vyčtených z knih či časopisu Turista, který jsem v Klubu českých turistů prolistoval od jeho prvního čísla z roku 1896. Za to patří mé poděkování předsedovi KČT, ing. Janu Havelkovi a redaktorce časopisu Turista paní Pátkové. V tomto námětu už byla podrobně popsána struktura scénáře i s tím úvodním slovem a textem písně. Úvodní slovo jsem později pokrátil, text písně zůstal neměnný.

No a pak jsem upadl do “zajetí” dr. Marie Hruškové a jejích památných stromů! Česká krajina se mi zabydlela živými tisíciletými velikány a já na prameny prakticky zapomněl.

Psát se spoluautorem je mnohem snazší než psát sám. Spoluautor vám telefonuje, přináší nápady, znalosti, kontakty. Když jste sám, je to opravdu peklo. A já byl na psaní “Pramenů” poprvé v životě úplně sám.
Radou a znalostmi mi samozřejmě pomáhala řada lidí (pan Václav Forchtner objel a zakreslil vybrané prameny, pan Müller mě zasvětil do vodohospodářských struktur naší republiky, dr. Čurda a tým “jeho” hydrogeologů z České geologické služby se stal odborným poradcem cyklu), ale před počítač jsem v noci usedal sám. Za půl roku víkendového objíždění a nočního psaní vzniklo třináct 25 stránkových scénářů, tedy víc jak 300 stran textu.

Přesto když jsme na konci května vyráželi na natáčení, byla ve mně malá dušička. Byl se mnou sice tým mých stálých spolupracovníků (řidič Miloš Sklenář, kameraman Josef Nekvasil, průvodce pořadem Luděk Munzar a obětavá “asistentka všeho” Martina), ale o tom kde je ten který pramen a kudy se k němu dá dojet autem, o tom jsem věděl jen já sám. A nevěřili byste, jak je cesta k prameni jiná v březnu, kdy stromy nemají listy a krajina je průsvitná, průhledná, a jak jiná je cesta k prameni v květnu, kdy se stromy olistí a všechno vypadá úplně jinak.

Nejkrásnější bylo, když se nás v chráněných krajinných oblastech ujali odborníci. To byly jediné chvíle, kdy ze mě spadla navigační povinnost a já mohl na chvíli vypnout. Takže mé poděkování patří všem lidem z národních parků a CHKO, zejména pak panu Ulrychovi z Jeseníků, bez kterého bychom byli úplně ztracení.

Kapitola sama pro sebe bylo létání vrtulníkem. Jednak se proti nám spiklo počasí a my museli vrtulníkové lety neustále posunovat, a jednak na všechny záběry, které jsem potřeboval, nebyly peníze. Na tomto místě bych tedy rád poděkoval ministerstvu životního prostředí za prostředky, které nám na poslední chvíli poskytlo a které mi pomohly naplnit mou vizi.

O čtyřech dnech zavěšení pod vrtulníkem by nejlépe mohl vyprávět kameraman Josef Nekvasil sám - kdyby ovšem na projekci přišel a ne zase někde něco točil. Já svou vděčnosti kameramanovi Pepovi Nekvasilovi nedokážu vůbec slovy vyjádřit. Vím, že Pepa je především “ženský kameraman”, tzn. pracují s ním převážně ženy-režisérky a beru jako velkou poctu, že mě k nim přiřadil!

Posledním mužem tohoto “tažení za prameny” je střihač Vilém Šrail. Vydržel to se mnou dva měsíce a pracovalo se mi s ním skvěle. Byl to on, kdo objevil, že ta přehrada, kterou jsme natočili, nemůže být ta, o které je řeč ve scénáři. Pohledem do mapy poznal, že tvar přehradního jezera na mapě je jiný, než vidí na monitoru před sebou. Díky, Viléme, zachránil jsi mě tak před nebetyčnou ostudou.

A nakonec pan Luděk Munzar. Herec, letec, režisér, spisovatel, “tvář” těchto cyklů. Měl to se mnou opravdu těžké. Nejdřív jsem ho nutil šlapat stovky ba tisíce schodů na rozhledny, pak šplhat do korun památných stromů a nakonec jsem ho vláčel do hor, kde jsem ho nutil hledat prameny našich řek. Pravda, taky mě za to párkrát poslal “někam”. Ale nakonec se vždy pochlapil, zaťal zuby a udělal, co bylo třeba. Já vím, chyba byla na mé straně, hnal jsem tu naši výpravu od soutoků k pramenům a úplně jsem zapomněl, že panu Munzarovi je dvaasedmdesát let. A to nemluvím o tom, že mezi “Rozhlednami” a “Prameny” prodělal pan Munzar těžkou operaci a léčbu! Ale možná to byla i práce na “Památných stromech” a na “Pramenech” (hned po milované vnučce Aničce), co mu dávalo potřebnou sílu bojovat a žít.

Cyklem Zpět k pramenům se tedy loučíme. Někdo si možná oddychne (samozřejmě, že mě zabolel ironický článek v časopise Nedělní svět) někdo možná zalituje. Tak už to chodí. Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.

Ale litovat netřeba. Člověk odchází a dílo zůstává. Je za námi 45 dvacetiminutových dílů tří cyklů. Dohromady 15 hodin vysílacího času. Dvě bezmála zlidovělé písničky. Snad se to povede i té třetí. Z toho, že cyklus Rozhlédni se, člověče byl už sedmkrát opakován, soudím, že se nám podařilo těmito cykly oslovit miliony českých diváků a doufám, že jsme tak nejen pohladili po duši spousty lidí, ale i přispěli k poslání České televize jako televize veřejné služby.

A moje další plány? Mám jich tolik, že kdyby mě kolegové dramaturgové nesráželi, mohla by Česká televize vysílat jenom mé pořady J. Ale vážně: nejdřív musím dopsat knihu Zpět k pramenům. Měla by vyjít někdy v průběhu vysílání cyklu, tj. od ledna do půli dubna. Pak mám v šuplíku cyklus Praha, město věží, cyklus Poselství větrných mlýnů, cyklus Dřevěná víra, cyklus Tajemství zámeckých zahrad, cyklus Příběhy hájenek, cyklu Tvář člověka, cyklus Na větvi, cyklus Panu učiteli s vráskou, hraný seriál Čert domácí a Život v krajkoví, hraný film Dějinná nespravedlnost, nové vydání mé knihy povídek Pohádky pro otce a matky, rád bych vydal unikátní jediné CD mého života ODŽITO. A pak je tu to, co mi dělá největší radost, ježdění a hraní (někdy sám, jindy se spisovatelkou Terezou Boučkovou) po republice! Stačí?
Bedřich Ludvík - písničkář, dramaturg hrané tvorby, spisovatel, scenárista a režisér

SLOVO KAMERAMANA

Do svých patnácti let jsem byl přesvědčen, že budu pilotem. Lepil jsem si modely letadel a těšil se, až zasednu do kokpitu jednoho z nich. To se však změnilo, když jsem zjistil, že existuje Filmová průmyslovka v Čimelicích. Hned jsem se chtěl stát kameramanem. To se mi kupodivu podařilo. Netušil jsem, že propojím své zaměstnání kameramana s létáním, které miluji. Během 20 let co koukám do kamery, jsem tu a tam natáčel letecké záběry, ale byly to jen paběrky. To hlavní létání přišlo až s projekty režiséra Bedřicha Ludvíka.

První byly „Rozhledny“ a následovaly „Památné stromy“. Denně jsem létal asi 12 hodin po celé republice. Překrásné oblety rozhleden a stromů, díky obrovské zkušenosti pilotů. I pro ně to byla velká letecká škola. Rozhledny jsem létal s Bedřichem, ale stromy jsem už hledal sám s pilotem. Měli jsme pouze dvoumístný vrtulník Robinson. Bedřich mi strašně záviděl a já se mu nedivím. To létání kolem stromů bylo úžasné. Ale to hlavní teprve přišlo.

Objevil se nový projekt „Zpět k pramenům“. Zdánlivě velmi jednoduchá práce. Obletět soutok řek a vydat se proti proudu k prameni. Ale těch řek bylo hodně a tak bylo potřeba létat 5 dní po 10 hodinách. Když si uvědomíte, že chyběly dveře, a celou tu dobu na mne foukal ledový vichr – nic moc. Bylo to opravdu mé nejdelší létaní – zatím . A hlavně to bylo nejkrásnější létaní. Soutoky řek byly nádherné – škoda, že lidé nemohou tyto krásy vidět také. Více by si vážili přírody a neničili by ji. Všechny soutoky jsem spolu s piloty bez problému vždy našel. Ale horší to bylo sledovat řeku proti proudu. Mnohokrát se nám řeka ztratila v lese, ve stromořadí, v kaňonech, ve skalách. Ani mapa nepomohla. Museli jsme vždy vystoupat do větší výšky a hledat.Několikrát se stalo, že jsme řeku ztratili a napojili se na jinou, kterou jsme nechtěli. To jsme třeba zjistili až po 10 minutách natočení a museli se vrátit- tady mapa pomohla. Někde jsme se spletli a nepoznali to. A tak pan režisér s údivem sledoval ve střižně řeku, kterou nepotřeboval, naopak mu chyběla ta pravá. Také jsem natočil několik přehrad, které vůbec neměly být filmovány, a já s pilotem jsme byli přesvědčeni, že točíme tu správnou. No alespoň se naplnil koš. Všechny řeky byly z vrtulníku opravdu nádherné a myslím, že se divák bude divit, jaké máme v republice krásy.

Na „Pramenech“ jsem vystřídal tři piloty a všichni toho měli dost. To věčné koukání na GPS a do mapy a z okna ven a hledání a hledání. To ještě museli hlídat vedení elektrického proudu a občas nějakého ptáka, který se velmi nebezpečně mihnul vedle listu rotoru. Ale vrtulník létá asi jen tři hodiny a pak musí natankovat. A tak jsem poznal velké množství Aeroklubů po celé republice od Plzně až po Ostravu. Tankování vždy bylo propočítáno na vteřiny. Většinou jsme přistávali jak já říkám „na výpary“. Jen tak tak. Ale jednou nám to nevyšlo. Blížili jsme se na přistání a tankování v Hradci Králové. Vše probíhalo v pořádku, ale najednou začal foukat silný protivítr a naše rychlost se viditelně zmenšila. Pět minut od letiště nám došlo palivo a mi jsme museli přistát v pšenici. Vůbec jsme nevěděli kde jsme a tak nás asi hodinu hledal technik s kanystry. Natankovali jsme v poli a letěli na Orlici. Jen ta hodina zdržení nám pak velice chyběla.

A nejvyšší bod natáčení? Přehrada Dlouhé stráně v Jeseníkách. Byl velký vítr a pilot bojoval do posledního dechu. Vrtulník kvílel na plný plyn, ale příroda zvítězila nad strojem a mi museli klesnout a dál natáčet řeku Desnou. Pilotovi však bylo líto toto velmi zajímavé místo nenatočit a tak se pokusil další den o to samé. Tentokrát zvítězil. Průlety vrtulníku nad přehradou jsou velmi efektní a bylo dobře že jsme se nevzdali.
A co mi dalo létání na „Pramenech“? Chuť do života, že to opravdu stojí za to žít na tomto světě a obdivovat tu překrásnou přírodu, která nás obklopuje. Bohužel civilizace nás ničí, ale mi se nesmíme dát. Stojí to za to.
Josef Nekvasil – kameraman

Další informace a foto najdete na http://bedrich.ludviku.cz a na http://www. czech-tv.cz