Folkové prázdniny Náměšť nad Oslavou: Další informace o přípravách 22. ročníku festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou

Dovolte mi, prosím, abych Vás informoval o dalších přípravách 22. ročníku festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Rád bych Vám tentokrát více na dalších šesti stranáchpředstavil dvě mimořádné hudební osobnosti a jedno famózní hudební seskupení, které budou skutečnou ozdobou letošního festivalu.

Můžete si přečíst o Mari Boine, úžasné šamance z drsného Severu, která říká „Jsme součásti přírody a ne jejími pány a hlas je zrcadlem naší duše“. To proto, že se Sámijové, obyvatelé Laponska, bez zpěvu – joiku – neobejdou: vítají s ním vycházející slunce, objímají hory, hovoří s mrtvými, řídí sobí stáda; patří k sámijské každodennosti.

Já považuji její poslední album Idjagiedas (V rukou noci) za nejlepší CD world music v loňském roce. Hasna El Becharia, dáma z alžírského Bécharu (tam, kde z pouště vyrůstá pohoří Atlas) s prostou, přesto úchvatnou, emocionálně chvějivou hudbou. Jiří Moravčík o ní píše: Hasna vás sroluje svým transovním rytmem jako perský koberec, loutna guimbri vám rozbuší srdce, tělo se vám začne vlnit jako hadovi a zavřete-li oči jste za chvíli málem mimo.

To seskupení Salsa Celtica ze Skotska je fantastickou srážkou dud, houslí, skotské tradice, kubánského sonu, Latiny, neuvěřitelné energie, drzosti, bujné zábavy a vzrušujícího muzikanství.
Viděl jsem je na loňském WOMEXu a byli pro mě obrovským zážitkem.
Kdybyste na mě měli nějaký dotaz či potřebovali nějakou další informaci, budu rád, když mi napíšete nebo zatelefonujete.

S pozdravem
Michal Schmidt
dramaturg festivalu
Folkové prázdniny Náměšť nad Oslavou
Městské kulturní středisko Náměšť nad Oslavou
Masarykovo nám. 100
675 71 Náměšť nad Oslavou

www.folkoveprazdniny.cz
tel. 724 429 830, e-mail schmidt.michal@tiscali.cz, michal.schmidt@folkoveprazdniny.cz

Informace o Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou 2007 (3)

Profily tří hvězd Folkových prázdnin 2007

Nálehavý hlas severské šamanky
Hvězda world-music nejzářivějšího svitu – sámská zpěvačka Mari Boine
Písně dalekého a drsného Severu znějí jemně a srdečně
Prosluněná hudba skotské Vysočiny
Nefalšované a hodně bláznivé Velké skotsko latinské dobrodružství s názvem Salsa Celtica
Extatický drahokam zářící od totální salsy ke keltskému křepčení, pořádně zalitý skotskou whisky a kubánským rumem

Transovní rytmus jako perský koberec
Posvátná loutna guimbri vám rozbuší srdce, tělo se vám začne vlnit jako hadovi a zavřete-li oči jste za chvíli málem mimo.
Houževnatý hlas Hasny El Becharia ze saharské pouště a podhůří Atlasu

Mari Boine (Norsko)

Bráno tím, co má zpěvačka Mari Boine napsáno v cestovním pase, je Norka. Pouze ale proto, že se narodila v norské části Sámilandu neboli Laponska. Vším, čím jen člověk může být je ovšem Sámijkou. Dnes nejhlasitější mluvčí národa sídlícího na severu Evropy už pět tisíc let před Kristem. Národa sobích kočovníků zrozeného z ledu, roztaveného silou žhavého pohledu bohyně lásky Maddarakky. Národa, jehož šamanské zpěváky křesťanští misionáři ještě v 18. století z obav z čarodějnictví popravovali a jejich hlavy zamrzlé v ledu pro výstrahu ukazovali až ve vzdáleném Stockholmu. Sámijové se ale bez zpěvu – joiku – neobejdou: vítají s ním vycházející slunce, objímají hory, hovoří s mrtvými, řídí sobí stáda; patří k sámijské každodennosti. „Jsme součásti přírody a ne jejími pány a hlas je zrcadlem naší duše“, tvrdí Mari Boine.

Sámiland patří k nejkrásnějším místům planety. Rozkládá se v nejsevernější a nejdrsnější části Evropy na území dnešního Švédska, Norska, kousku Finska a ruského poloostrova Kola. Sámiové sem přišli dávno před tisíci lety jako první, údajně na popud samotného Boha. Germáni s Finy Sámije postupně vytlačili k polárnímu kruhu v domnění, že tu v extrémních, s normálním životem neslučitelných podmínkách postupně vymřou. Nepovažovali je za lidi, degradovali je na úroveň zvířat a posměšně jim říkali Lopaři – hadrníci. A jejich novému arktickému domovu Lapland, Hadrákov – česky Laponsko. “Odjakživa jsme se nazývali Samiové. Za Laponce nás označují ostatní lidé. Vždy to znamenalo, že jsme lidé druhé kategorie, mělo to pro nás urážlivý nádech. I o tom zpívám. Hudba se stala mou terapií, způsobem, jak být hrdá na svůj jazyk a kulturu“, říká Mari Boine, pravděpodobně nejvýraznější reprezentantka sámijské kultury současnosti.

V současnosti v Sámilandu roztroušeně žije něco málo před šedesát tisíc obyvatel, převážně rybářů, lovců a chovatelů sobů. Bez nároků na statut vlastní země a donedávna i na jazyk, národnostní sebeurčení, kulturní svrchovanost, vlajku, hymnu a parlament. Kolonizátoři severu Evropy stojí také za tím, že každý Sámijec ovládá tři jazyky: švédštinu, aby se domluvil s vrchností, finštinu, pro komunikaci s Bohem a sámijštinu, jíž jediné rozumějí sobi.

Sámijové za svou existenci, přiznání statutu národa, vlastní parlament a vlajku museli tvrdě bojovat až do poloviny 90. let minulého století. Jisté ale nemají pořád nic. Protože jim například Evropská Unie nedala záruky, že se vstupem Norska, Finska a Švédska nebude mít chov sobů a svobodné nomádství na kahánku, výraznou měrou přispěli k tomu, že se Norsko v referendu postavilo k Unii nekompromisně zády.

Jiní by za to na její místě dali bůhví co. Mari Boine ovšem nabídku norské vlády ztělesnit na slavnostním otevření olympiády v Lillehammeru nejvyšší sámijskou bohyni Maddarakku okamžitě odmítla: „Uvědomila jsem si, že národům žijícím nadále mimo civilizační centra je neustále vnucováno přesvědčení, aby se smířily s faktem, že jsou primitivní a bezcenné. Takovým bludným názorům nebudu nikdy dělat jakoukoliv etnostafáž. Nejsem pouhou ozdobou politiků“.
Okem sněžné sovy tehdy vzhlížela z obalu čtyři roky starého alba Gula Gula, jenž z ní učinilo něco víc než bohyni – hlasitou, názorově nekompromisní, s křivdami nesrovnanou mluvčí Sámijů. Na koncertech tloukla paličkou ze sobího parohu do starodávného šamanského bubínku, ale víc než s mrtvými mluvila k živým:“Proč jste nechali Zemi znečistit, otrávit a vyčerpat? Chci vám připomenout, že Země je naše matka a jestliže jí vezmeme život, zemřeme s ní“.
Přirovnání k novodobé šamance se neubránila a ani nebrání. Význam takového poslání nicméně vnímá jinak. V její hudbě sice nalezneme prvky spirituality tradičního extatického joikování, dědictví sámijských šamanů nicméně chápe především ve smyslu vzájemného duchovního propojení s přírodou.

„Možná to bude tím, že mám starou duši. Vzpomínám si, jak mě v mládí učarovali zpěváci dostávající za čas do transu, na jejich tance, kdy se dokázali odpoutat od země. Takový joik je cestou a pokud po ní jdete a dostane se vám nové energie“.

Mari Boine (ročník 1956) se narodila v malém rybářském městečku, coby Mari Boine Persen. Hudbě se věnuje od šestnácti let a nikdy neplánovala, že by se z ní v budoucnu mohla stát umělkyně. Než v 70. letech nastoupila na střední pedagogickou školu nepřišla ani nijak zvlášť do styku se sámijskou kulturou. Nevedli ji k ní ani rodiče, pravověrní a striktní laestadiáni (nadále důležitá severská verze křesťanství, s níž se Sámijové, podobně jako Norové a Finové hluboce ztotožnili), natož norští učitelé, považující ji za podřadnou. Tehdy se prý Mari za svůj jazyk i původ styděla, přistoupila na do hlaví ji vtloukané Norství. Svíravé sžíravosti proč to muselo dojít tak daleko, kým vlastně je a odkud pochází se zbavila až vlastním očistným textem na Lenonnovu skladbu Working Class Hero. Byl o tom, jak norští učitelé učí Samijce nenávisti k sobě samým.

S hudbou předstoupila na veřejnost ke konci 70. let. Považovala ji za terapii, za způsob, jak se zbavit nesmyslných předsudků.

Snoubí se v ní joik s křesťanskými chorály, jazzem, rockem, taneční elektronikou a osobitým, z hněvu, zoufalství, vášnivé lásky a životní radosti zrozeného básnictví. „Inspirací je pro mne příroda, setkání s moudrými lidmi a povídání si se vším, co je živé“.

Důležitá je pro ní rovněž improvizace a fantazijní průniky nejrůznějších vlivů. „Nikdy jsem nepřemýšlela ve smyslu, tohle je tento styl a jiný tamten. Nechci si být vědoma toho odkud přicházejí. Má to hodně společného s pocitem v žaludku – když zamířím do slepé uličky, hned to ve mně křičí:Ne!Ne!“.

Mari Boine k nám přijíždí s novým a zdařilým albem Idjagiedas, možná tím nejkrásnějším co kdy natočila. Už není tolik rozhněvaná, ale ani smířená s tím, jak se věci kolem Sámijů mají. „Nemůžete být stále rozzlobený a agresivní. Má první alba možná byla, ale teď je pro mne důležité ukázat, co je uvnitř kultury. Chci vyprávět příběhy, a nechci být stále mezi rozhněvanými umělci. Ale pořád jsou tu věci, pro které stojí za to bojovat. Například v otázce zdrojů a jak jsou používány. Je to věc diskuse, ale jsou tu dnes viditelné změny, dnes je více legální hovořit o právech Sámiů v Norsku a jsou způsoby jejich prosazení“.

Polský sociolog Zygmunt Bauman napsal:”Budoucnost neexistuje. Vychází z toho, co lidé udělají”. Budoucnost národa Sámiů je s Mari Boine určitě na dobré cestě. A zažít ji s vynikající kapelou, kterou vede dlouholetý peruánský spolupracovník, kytarista Zamata Quispe na koncertě, patří k slastným okamžikům dneška.

www.myspace.com/boine

Salsa Celtica (Skotsko)

„Nejsme kapelou pro puritány, na to jsme moc velcí anarchisté“, říkají bývalí punkeři, rockeři, tradicionalisté a jazzmani z multikulturní klubové scény skotského Edinburghu, zodpovědní za nefalšované a hodně bláznivé Velké skotsko latinské dobrodružství, dostávající název Salsa Celtica.
Nad touhle srážkou dud, houslí, skotské tradice, kubánského sonu, Latiny, neuvěřitelné energie, drzosti, bujné zábavy a vzrušujícího muzikanství s rytmy, po jejichž prožití vás čeká už snad pouze šílenství, se chce při osobním setkání jen zoufale vykřiknout: proboha, přestaňte!

Mnohonárodnostní Salsa Celtica – Skotové, Irové, Venezuelci, Angličané, Kubánci, Kolumbijci, Chilane - čítající ve studiu při natáčení fantastických alb až dvaadvacet hráčů, do jednoho virtuózů, bez debat vyslanců z pekla, si i na koncertech počíná nevázaně jakoby snědla vagon feferonek. Salsa Celtica vybrousila jedinečný extatický drahokam zářící od totální salsy ke keltskému křepčení, pořádně zalitý skotskou whisky a kubánským rumem.

Původně se prý trumpetista Tobby „El León“ Shippey s kamarády chtěli pouze zahřát: "Ve Skotsku je totiž pořád zima a větrno. Zahráli jsme si salsu, zatancovali si a hned se cítili dobře. Pořídili jsme si kousek slunce“. V edinburghských klubech spolu s avantgardním jazzovým trumpetistou Steve Kettleyem kolem sebe soustředili partu nadšenců jamujících po večerech jen tak ze samé radosti s udanými tématy: tradiční skotská hudba, kubánská salsa, navrch s latinskoamerickým jazzem. "Každou neděli jsme se scházeli v Café Graffiti a byla to legrace. Bavili jsme se tím, kdo tentokrát přijde. Zvlášť na muzikanty, kteří salsu nikdy předtím neslyšeli ani nehráli. Punkeři, rockeři, folkaři, jazzmani, všichni se zamilovali do salsy a tak vznikla ztřeštěná Salsa Celtica". Jádro tvořené samými Skoty se brzy rozrostlo o Jihoameričany, především o hvězdu koncertů, venezuelského zpěváka Carlose Peňu.

Odcestovali za zkušenostmi na Kubu, projeli celou Evropu, účinkovali na snad všech prestižních festivalech a všude posluchače rozpálili doslova do běla. Naposled vloni na festivale WOMEX ve španělské Seville, kde někteří přítomní tanečníci ke konci už doslova padali k zemi jako mouchy.

Salsa Celtica vládne neuvěřitelnou sehraností, výbušností a doslova spalujícím drajvem : sóla dechařů, houslistů, dudáků, akordeónisty a pianisty se opírají o vibrující stěnu početné armády perkusistů. Vedle charismatického Rochy zpívá také polovina kapely, neschopná se přitom obejít bez důležité součástí všeho toho muzikantského cirkusu : sebeshazovačného humoru.

Často se jich také ptají, zda-li věří na fůze. Odpověď je pro ně jasná: "Vím, že se o tom dnes všude diskutuje, ale já si myslím, že vlastně každá hudba představuje fůzi. Salsa byla přeci na samém začátku také fůze. Když přišla v padesátém sedmém poprvé do New Yorku, šlo o kombinaci afrokubánské hudby a jazzu. Pak se teprve postupně posilovala kubánská složka. A co argentinské tango? Takže veškeré druhy novodobé hudby vznikly na bázi fůzí. Myslím, že je to vpořádku. Někdy se to nedá poslouchat, vlastně je to přímo hrozné, ale většinou taková spojení někam míří. Mnozí lidé věří v čistou hudbu, ovšem taková dnes už neexistuje. Snad australští aboriginci na didgeridou něco takového dosud hrají. Celá skotská tradiční hudba se skládá z velké části z irské a třeba housle k nám dorazily až z Itálie. Vše se vyvíjí a lidé by se toho neměli obávat, nejlepší je to prostě zkusit a pak se uvidí."

A jak vás vlastně napadla kubánská hudba?
"Ve Skotsku je pořád zima a větrno. Zahráli jsme si salsu, zatancovali si a hned se cítili dobře. Pořídili jsme si kousek slunce".

A to jen tak zničehonic?
"No vlastně také trochu díky náhodě. Hrávali jsme latinskoamerickou hudbu po svatbách a nejrůznějších oslavách a na jedné z nich nás střídala skotská tradiční kapela s dudami a houslemi. Skončilo to mnohahodinových jamem, kdy jsme všichni úplně zapomněli na to, že máme především bavit svatebčany a ne sebe."

Za novými poznatky jste se dokonce vydali na Kubu.
"Mysleli jsme si, že se nám budou posmívat a říkat cosi jako, kde máte dudy, ale všechno bylo jinak. Přijali nás strašně přátelsky, poctění tím, že se zajímáme o jejich hudbu. Pro mne osobně šlo o nepopsatelnou zkušenost".

S venezuelským zpěvákem Lino Rochou to Salsa Celtica vyhrála nebo ne?
"Jasně že jo. Žije svůj život naplno a to se nám hodí".

www.salsaceltica.com

Hasna El Becharia (Alžír)

Existuje rčení, že všechny cesty vedou do Říma; stejně tak v hudbě ať se vrtnete kam se vrtnete, co chvíli jste v Západní Africe. To se například řekne marocká hudba a vy s překvapením zjistíte, že ten nejmystičtější z tamních stylů - trance music bratrstva Gnawů - má svůj dávný původ v západoafrickém Mali. Vysvětlení je prosté : arabští otrokáři, jimiž se později inspirovali evropští dobyvatelé Ameriky, odsud násilím odváželi tisíce černochů, které prodávali na proslulém marrákešském tržišti. Ze střetu původní malijské hudby s arabským světem se pak vyvinula tajemstvím opředená hudba marockých černochů, Berbery nazývaných Gnawové, tedy ‘černí muži’. Hudba stojící na chrastění kovových kastanět karkabus, basové loutně guimbri a sborovém zpěvu, schopných vás pozvolna přivézt do léčivého tranzu, fascinovala od 60. let jak rockery tak jazzmany. Inspirovala Jimiho Hendrixe, německou kapelu Dissidenten a Robert Plant s Jimmi Pagem na svém album No Quarter použili živé nahrávky pořízené uprostřed Marrakeše. Evropští potomci marockých emigrantů se od poloviny 90. let mezitím pokoušeli širšímu publiku zprostředkovat hudbu Gnawů skrze moderní elektro fůze : od El Houssaine Kiliho, Hassama Hakmouna či skupin Gnawa Diffusion pak vede cesta k Hasne El Becharia, dnes sedmapadesátileté rodačce z pouštního městečka Bécharu, ležícím na alžírsko-marockých hranicích.

Svět se o ní poprvé dozvěděl v devětadevadesátém Paříži, kam ji stejně jako dnes slavnou písničkářku Souad Massi pozval na festival Femmes D’Alger producent Aziz Smati. Ve Francii pak zůstala žít natrvalo a brzy přijala pozvání Christiana Mousseta na festival Musiques Métises v Angouleme i jeho nabídku natočit první album svého života. Tehdy se zrodila unikátní rarita: hráčka na ženám přísně zapovězenou posvátnou loutnu guimbri.

Otec, marocký Gnawa, sice považoval za naprosto nevhodné, aby dcera vystupovala na veřejnosti, i tak ji na guimbri naučil hrát. Hasna El Becharia se ovšem coby žena nemohla ke guimbri ani přiblížit, stejně tak k arabské loutně oud, takže vzala za vděk akustickou kytarou, pro kterou si, jak se traduje, šla pěšky přes celou poušť. "Je to pravda?", zeptali jsme se jí po koncertě ve slovinské Lublani. "Ano, bylo mi tehdy osmnáct let a ušla jsem skoro dvě stě kilometrů", odpověděla nám.

K vysněné kytaře si hned vymyslela originální ladění a když zavřete oči, málem nepoznáte, že nejde o oud.
Proč nesmějí ženy hrát na gumbri? "Protože jsem žena. To byste museli žít v Alžíru, abyste to pochopili. Guimbri je pro naše muže posvátný nástroj a ženám do rukou nepatří. Doma jsem se ale na guimbri potají učila, ovšem na svatbách, kde jsem si dlouhá léta vydělávala jako muzikantka jsem se musela spokojit s kytarou". A jak jste vlastně přišla na to unikátní ladění? "A víte, že náhodou, prostě jsem to jednoho dne zkusila."

Když otec opustil rodinu a na ni spadlo břímě uživit sourozence, vzala kytaru a vydala se navzdory veřejnému mínění na svatby a do ulic; s guimbri se toho ovšem nikdy neodvážila. Následujících třicet let pak patřila k nejžádanějším hudebníkům v Bécharu.

Na dosud jediném albu Djazair Johara (nové právě v Alžíru dokončuje) i na koncertě ji doprovází pětice ve Francii žijících marockých perkusistů a zároveň sboristů, pouze občas zazní flétna peul. Cyklické, rituálním oparem obestřené melodie, v nichž čas plyne ve zcela odlišných dimenzích, stojí na akustické ‘oud’ kytaře a Hasnině „houževnatém, suchém pouštním hlase“.

Jedná se o prostou, přesto úchvatnou, emocionálně chvějivou hudbu, jejíž vyznění podtrhuje rovněž fakt, že ji hraje žena; v kontextu Gnawů stále věc dost nevídaná. Do klasického rytmického náboje tak proniká ženská jemnost s lyrikou a vše uplývá.

Najít klíč k Hasně El Becharia chvíli trvá. Zatímco nahrávka navozuje neprostupitelnou atmosféru arabského tajemna, pod pódiem vám to už ani nepřijde. Hasna vás sice sroluje svým transovním rytmem jako perský koberec, guimbri vám rozbuší srdce, tělo se vám začne vlnit jako hadovi a zavřete-li oči jste za chvíli málem mimo, přesto, když se na ní pozorně zadíváte dojde vám, že se v podstatě jedná o novodobou alžírskou písničkářku, s tím, že na rozdíl od vás se narodila ‘ve stínu padišáha’, zatímco vás rodiče doma učili polku. Nehraje si na nějakou tajemnou Sirael, úsměvy rozdává na všechny strany, klátí nohama a když hrábne do elektrické kytary má to říz. A kdyby ji viděl nebožtík táta, jak ve stoje s guimbri na krku rozvášňuje publikum, zakloněná u mikrofonu jako rockerka, asi by ho omývali.

www.africanmusiciansprofiles.com/Hasna.htm