Asociace soukromého zemědělství ČR: Jak ministr zemědělství obhajuje neobhajitelné

Téměř mediální hysterie, která se ze strany ministra zemědělství a představitelů Agrární komory a Zemědělského svazu ČR strhla po srpnové tiskové konferenci Asociace soukromého zemědělství (ASZ ČR), upozorňující na jen těžko pochopitelný postoj ministerstva zemědělství (MZe) k budoucí podobě Společné zemědělské politice EU po roce 2020 (SZP), by se jindy možná dala nazvat úsměvnou. Ne však v případě, kdy zcela reálně hrozí, že tvrdošíjný přístup ministra, který namísto ochrany veřejného zájmu obhajuje pokračování bezuzdného dotování podniků s výměrou desítek tisíc hektarů, povede k ještě větší devastaci krajiny a ekonomicky negativnímu dopadu na celý český venkov.

Současný ministr zemědělství obhajuje velké korporace

Vliv velké agrární lobby na zachování současné nevyhovující struktury českého zemědělství, stále pevně postavené na „výdobytcích“ násilné komunistické kolektivizace venkova, je jasně znatelný i z mnoha různých reakcí ministra Jurečky, přestože jsou svou podstatou založené na nesmyslné argumentaci. Třeba té, že zastropováním (krácením dotací pro extrémně velké podniky) by došlo ke ztrátě pracovních míst a snížení potravinové soběstačnosti. Je to ale přesně obráceně - jsou to především menší zemědělci, kteří vytvářejí pracovní příležitosti přímo v místě svého podnikání. Mimo jiné proto, že se obvykle nesoustředí jen na prvovýrobu, ale snaží se svou produkci také zpracovat a nabízet na venkově různé typy služeb, čímž automaticky vytvářejí nejen pestrost a kvalitu neanonymní produkce, kterou zákazník v regálech supermarketů stále postrádá, ale tvoří také potřebné ekonomické i sociální vazby na regionální úrovni. Takové hospodaření na bázi zpravidla fyzických osob, rodinných farem vykazuje vyšší míru odolnosti vůči ekonomickým výkyvům, než například velké akciovky, které se stále častěji objevují v nákupní tašce silných finančních (nadnárodních) skupin, čímž je právě nejvíce ohrožena ona potravinová bezpečnost v naší zemi.

Obří podniky, které mnohdy v lokalitě, kde provozují svou činnost, vůbec nesídlí a nemají z podstaty věci přirozený zájem o její specifika a potřeby, se naproti tomu snaží minimalizovat své náklady na pracovní sílu a pracovní místa tak redukují. Současné statistiky jasně ukazují, že více lidí v zemědělství pracuje v malých a středních podnicích, a to navzdory menší obhospodařované výměře. Kromě toho jsou případy, kdy jsou průmysloví zemědělci ve svém portfoliu také dovozci významné části zemědělských komodit k výrobě potravin ze zahraničí, a právě tím se také podílejí na poklesu oné potravinové soběstačnosti. Je zřejmé, že takové praktiky nemá smysl podporovat veřejnými prostředky.

Zastropování plateb = lepší stav naší krajiny

Důsledkem faktu, že rozhodujícími příjemci zemědělských dotací jsou u nás velké korporace, které symbolizují velkoplošné a průmyslové zemědělství, využívající monstrózní zemědělskou techniku utužující zemědělskou půdu a používající velké množství chemie, je pokračující devastace krajiny. Rozlehlé lány monokultur bez krajinných prvků nedokáží v potřebné míře zadržovat vodu a výsledkem je mimo jiné rostoucí riziko vodní eroze a následných negativních projevů sucha a povodní.

Stanovení „dotačního stropu“ u přímých plateb by tedy bylo klíčovým nástrojem k lepšímu způsobu zachování zdrojů i kvality pitné vody a úrodnosti půdy jako nepostradatelných potřeb pro život nás všech. Klesla by současně potřeba celé řady dalších dotačních titulů na náhradu škod, které nejsou ničím jiným, než látáním děr bez řešení samotných příčin problémů, jak se v posledních několika letech bohužel stále častěji děje.

Tunelování venkova prostřednictvím agrokomplexů

Dalším důležitým argumentem na vytvoření horní hranice vyplácení těchto veřejných peněz je nutnost zajistit jejich rovnoměrnější distribuci a zejména použití v regionu. Situace, kdy se nezanedbatelná část přímých plateb koncentruje u velkých subjektů a tedy končí často ve městech nebo se vrací jen na malou část venkovského prostoru, není rozhodně žádoucí a dala by se nazvat tunelováním venkova. Takové podniky navíc často využívají těchto dotací k dalšímu zvětšování své výměry nebo dokonce ke skupování konkurenčních firem, čímž se negativní stav našeho venkova konzervuje či přímo prohlubuje.

Zastánci neomezeného vyplácení dotací velmi často argumentují nutností zajistit větší konkurenceschopnost ČR. Neustálé nářky o dotace a hrozby zástupců Zemědělského svazu přitom samy mimoděk jasně potvrzuji, že ve srovnání s tradičním modelem rodinných farem v Evropě jde spíše jen o přání, než o skutečnost. Velké podniky by se spíše měly zaměřit na lepší využívání „komparativních výhod“ ze své velikosti a vlivu na trhu a přijmout nezvratný fakt, že bude muset dojít k omezení evropského zemědělského rozpočtu v důsledku ztráty příjmů po odchodu Velké Británie z EU. Je přitom zapotřebí hledat veřejné úspory právě například omezením dotací u velkých subjektů, kde jejich výsledný přínos nebo naopak negativní dopad nebude tak zásadní, jako u ostatních zemědělců.

Velké české lány proti zbytku Evropy

Je třeba podotknout, že snad vyjma Slovenska nemá tento extrémní a jen těžko do budoucna udržitelný model zemědělského podnikání nikde v Evropě obdobu. Je tedy třeba pomýšlet na to, jak jej změnit a ne jak jej za každou cenu (za cenu devastace krajiny a venkova) udržovat. Číselně vzato, kvůli necelé tisícovce velkých zemědělských korporací je v sázce budoucí přístup k základním zdrojům v naší republice. Ostatních zemědělských podnikatelů je přitom v ČR několik desítek tisíc, kteří by si zasloužili větší podporu - například formou zavedení platby preferující všem spravedlivě pouze tzv. „první“ hektary v každém podniku.

Tento model podpory tzv. redistributivní platby, který funguje například v sousedním Německu, stejně jako tzv. schéma pro malého farmáře, které mají jinak již všechny státy EU, plně a dlouhodobě podporují sedláci z Asociace soukromého zemědělství ČR. O těchto požadavcích zemědělské veřejnosti ministerstvo zemědělství ví, přesto nekoná. Požadavek na zavedení horního stropu vyplácených přímých plateb je přitom ze strany ASZ ČR navržen na velmi kompromisní úrovni 150 tisíc EUR za rok na jeden zemědělský podnik při nezbytném sledování majetkové propojenosti těchto podniků. Pokračování v současné struktuře našeho zemědělství přitom rozhodně není v souladu s prioritami Evropské komise, vyjádřenými v mnoha koncepčních materiálech k Společné zemědělské politiky EU.

České ministerstvo zemědělství bohužel zatím nenabídlo žádnou alternativu své vyjednávací pozice. Pakliže k zastropování plateb v Evropě dojde a hlavní požadavek ČR tak bude oslyšen, což je velmi pravděpodobné, může se stát, že česká krajina přijde o další prostředky. Nebude totiž existovat další plán, jak nejefektivněji využít evropské peníze, které jsou a budou nadále orientovány na model rodinného podnikání na „evropských“ výměrách v zemědělství. Drtivá většina zemědělství v EU a potažmo na celém světě totiž stojí jednoznačně na rodinných farmách, jak dokazují například statistiky OSN. Česká republika se však nyní rozhodla dál ubírat jinou cestou. Obhajobou průmyslového zemědělství, neslučitelného s uchováním přírodního bohatství pro další generace, se ministr Jurečka dopouští fatální chyby. A na tuto chybu dříve či později doplatíme úplně všichni.