Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i.: Příručka k určování druhů olší je praktickou pomůckou pro lesníky

Metodika vznikla, stejně jako ty předešlé, na základě poptávky lesních hospodářů státního podniku LČR, kterým (a nejen jim) podobná jednoduchá, praktická, srozumitelná a názorná příručka tohoto typu dosud chyběla. Autory jsou vědečtí pracovníci Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i.
„Novost postupů předložené metodiky spočívá ve zjednodušeném určování našich domácích olší ve srovnání s profesionálními botanickými klíči. Je určena přednostně jako metodická terénní pomůcka pro praktické lesníky, kteří jsou při výkonu svého povolání často konfrontováni s potřebou rychlého a správného určování lesních dřevin. Zařizovatelům Lesních hospodářských plánů a Lesních hospodářských osnov v případě potřeby metodika umožňuje získat přesnější údaje o zastoupení olší v zájmových porostech,“ uvádějí autoři z útvaru biologie a šlechtění lesních dřevin.

Metodické postupy k determinaci olší, pro které je připojen přehledný zjednodušený rozlišovací klíč, jsou pro úplnost doplněny i o popis a rozlišovací znaky introdukované olše svraskalé.

Rod olše (Alnus Mill.) zahrnuje dřeviny (stromy nebo keře) patřící do čeledi břízovitých (Betulaceae S. F. Gray). Květy jsou podobně jako u břízy jednopohlavné a vytvářejí oddělená samčí a samičí květenství – jehnědy. Na každém jedinci rostou oba typy jehněd, takže jde o rostliny jednodomé. Samičí jehnědy se během vegetační sezóny přeměňují v plodní šištice, které postupně dřevnatí a vytrvávají na stromech až do následujícího roku. Celosvětově je dnes uznáváno kolem 33 druhů olší rostoucích většinou v mírném pásmu severní polokoule. Pouze několik druhů zasahuje do hor Střední a Jižní Ameriky, přičemž v horách Peru rod přesahuje až na jižní polokouli. V rámci Evropy ani v celosvětovém měřítku není rod Alnus považován za taxonomicky obtížný.

V Česku se jako původní vyskytují pouze tři druhy olší. Vedle široce rozšířené a z lesnického hlediska nejvýznamnější olše lepkavé (Alnus glutinosa) a podhorského druhu olše šedé (Alnus incana) se za původní druh považuje ještě olše zelená (Alnus alnobetula), která jako alpský migrant zasahuje do jižních Čech a jihozápadního cípu Moravy. Aktuální zastoupení olše v druhové skladbě lesů v Česku dosahuje 1,6 % (Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství 2014), kdy zdaleka největší podíl připadá na olši lepkavou. V největší míře je rod olše zastoupen v přírodních lesních oblastech Polabí, Hornomoravský úval a Jihomoravské úvaly. Řada porostů olšin je součástí maloplošných i velkoplošných chráněných území.

Olše sice patří spíše mezi okrajové dřeviny, avšak na specifických zamokřených stanovištích, jakými jsou lužní lesy, bažiny, prameniště a lemy vodotečí, mají nezastupitelný význam.

Všechny naše olše, včetně keřovité olše zelené, mají dále ekonomicky jen obtížně zhodnotitelný význam při plnění protierozních a melioračních funkcí lesa. Patří také mezi důležité přípravné a pomocné dřeviny při pěstování lesů.
Správné určování olší je potřebné také proto, aby mohly být naplňovány požadavky Směrnice Rady 1999/105/ES ze dne 22. prosince 1999, o uvádění reprodukčního materiálu lesních dřevin na trh, podle jejíž přílohy VII (část A) smí být do oběhu uváděno pouze osivo s minimálně 99% druhovou čistotou. Význam rozlišování olší zvyšuje i odumírání jasanu vyvolávané patogenem Hymenoscyphus fraxineus. Od roku 2001 se však v Česku začal šířit nepůvodní agresivnější typ plísně rodu Phytophthora, který napadá olši lepkavou i olši šedou a působí jejich plošně významné odumírání. Podle současných znalostí se bohužel zdá, že mezi mírou postižení obou druhů olší není rozdíl. Určitý příslib řešení do budoucna by jako již v jiných obdobných případech mohl spočívat v selektivním výběru odolných genotypů v postižených porostech.

Oba naše hlavní druhy - olše lepkavá i šedá – mají obdobné stanovištní ekologické nároky, takže při případné záměně nevznikají tak velké škody, jako např. v případě nerozlišování dubu letního od zimního nebo břízy bělokoré od pýřité a karpatské. Správné rozlišování olší je však důležité, neboť olše lepkavá může dosáhnout výšky až 35 metrů a ve srovnání s olší šedou tedy většího výnosu dřevní hmoty.

V Česku i v evropském měřítku je olším, jakožto okrajových a ekonomicky méně významným dřevinám, věnována v lesnické praxi i výzkumu menší pozornost. Zdaleka největší prioritu má ekonomicky významnější olše lepkavá. Domácí geneticko-šlechtitelský výzkum proměnlivosti lesních dřevin se zaměřil např. na růst a charakter fenotypu různých proveniencí olše lepkavé, studium ekologické plasticity, morfologické variability listů, aktuálně pak na hodnocení proměnlivosti potomstev semenných sadů. V poslední době se lesnický výzkum v Česku zaměřuje především na problematiku chřadnutí a odumírání olší v důsledku šíření houbových chorob.
Pozornost je věnována i možnostem melioračního a biotechnického využití olše zelené. V evropském měřítku byla v rámci mezinárodního programu na ochranu genetických zdrojů lesních dřevin (EUFORGEN) zpracována dlouhodobá evropská strategie ochrany genetických zdrojů olší. Současně byl zdůrazněn význam tohoto druhu pro lesnictví i ochranu životního prostředí.

Příručka je volně ke stažení na webových stránkách VÚLHM:
http://www.vulhm.cz/sites/files/Informatika/LP_4_2015.pdf
Informace o plísni olšové v letáku Lesní ochranné služby:
http://www.silvarium.cz/images/letaky-los/2013/2013_plisen_olsova.pdf

Kontakt na autory metodiky:
RNDr. Václav Buriánek; Ing. et Ing. Petr Novotný, Ph.D.; Ing. Josef Frýdl, CSc.
Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i.
Strnady 136, 252 02 Jíloviště
http://www.vulhm.cz
e-mail: burianek@vulhm.cz, pnovotny@vulhm.cz, frydl@vulhm.cz