Tiskové zprávy
Studentský výbor: Studenti v otevřeném dopise kritizují Václava Havla
13. listopadu 2007 | Studentský výbor
Autor: Petr Glivický, tel: 723 838 220
Autor: Petr Glivický, tel: 723 838 220
Studenti českých středních a vysokých škol, kteří spolupořádají demonstraci za referendum a skutečnou demokracii 17. listopadu na Václavském náměstí, napsali otevřený dopis Václavu Havlovi. „Upozorňujeme v něm pana Havla na rozpory mezi jeho vyjádřeními z let 1989 až 1990 a jeho pozdějším jednáním.“ uvedl Lukáš Kantor, jeden z autorů dopisu.
„Pan Havel je pro nás symbolem nenaplnění ideálů takzvané ‚sametové revoluce‘. Symbolem toho, jak jednotliví listopadoví vůdci postupně měnili své názory v okamžiku, kdy se začali usazovat ve vysokých státních funkcích. Stejnou zradu vlastních myšlenek, kterou kritizujeme u pana Havla, vidíme u dalších osobností roku 1989, jako jsou například Martin Mejstřík nebo Saša Vondra.“ prohlásil další z autorů, Petr Glivický.
Autoři dopisu:
Petr Glivický, 723 838 220, glivik@seznam.cz, MFF UK
Lukáš Kantor, 723 977 111, lukaskantor@centrum.cz, FSV UK
Petr Pick, 728 224 750, uteri@seznam.cz, ČVUT
Jana Glivická, 721 829 641, glivicka@seznam.cz, FF UK
Otevřený dopis Václavu Havlovi: Pane Havle Vás na demonstraci nechceme. Chceme tam Václava Havla.
Pane Havle,
v době, kdy jste se před osmnácti lety postavil do čela boje za svobodu a demokracii v Československu, žádný z autorů tohoto dopisu ještě nedosáhl školního věku. Nenaslouchali jsme na náměstích ani u televizních obrazovek Vaším projevům plným lidskosti a naléhavého volání po svobodě a demokracii. Václava Havla z roku 1989 známe jen z archivních televizních záběrů a učebnic dějepisu. V době, kdy jsme se začínali zajímat o vnější svět, jsme však už viděli jiného Václava Havla. Václava Havla, který několikrát odmítl přiznat lidem právo rozhodovat o podstatných otázkách v referendu. Václava Havla, jenž v roce 1999 podpořil bombardování Srbska, které si vyžádalo 2500 obětí, a v roce 2003 okupaci Iráku s počtem obětí blížícím se jednomu milionu. Václava Havla, který prosazuje, aby byla v České republice postavena vojenská základna cizí země i přes odpor dvou třetin obyvatel.
Pane Havle, v závěru svého vystoupení v americkém Kongresu 21. února 1990 jste citoval Thomase Jeffersona: „Vlády států odvozují svou spravedlivou moc ze souhlasu občanů.“ Připomněl jste též, že smysl tohoto výroku je dán tím, že jeho autor ho zaručil také svým životem. Nebylo to jen slovo, byl to rovněž čin. Tento ideál souladu slov a pozdějších činů jste však Vy podle našeho názoru ve svém životě nenaplnil. Dovolte, abychom zmínili několik skutečností, které nás k takovému názoru vedou.
Když začalo být v prosinci 1989 zřejmé, že se stanete novým československým prezidentem, řekl jste, že se této funkce ujmete pouze na jedno volební období a že sám odstoupíte, pokud se během této doby nezlepší životní úroveň obyvatel Československa. Nakonec jste prezidentem zůstal na období tři. Během nich prošlo Československo a později Česká republika roky vysoké nezaměstnanosti, inflace a hospodářské krize. Ve svém prvním prezidentském novoročním projevu jste řekl: „Žádné lepší potraviny či nemocnice už nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.“ Čím jiným než „výsadou mocného“ se dá však nazvat vysoký nadstandard úrovně léčby během Vašich několika vážných onemocnění. V tomtéž projevu jste rovněž slíbil, že budete prezidentem, který „(…) bude trvale přítomen mezi svými spoluobčany a dobře jim naslouchat.“ Během let se Vaše sliby utopily v záplavě přebírání mezinárodních ocenění, čestných doktorátů a vystoupení na desítkách konferencí po celém světě. Na spoluobčany již jaksi nezbýval čas.
V rozhovoru pro americkou stanici ABC 3. února 1990 jste řekl: „Československo by se mělo podle mých představ stát součástí Evropy, společenství svobodných, demokratických států. Podle této vize by měly zmizet z Evropy také všechny bloky a pakty a také obě supervelmoci by se měly nějakým důstojným způsobem z Evropy stáhnout.“ Již několik let po té, jste se zasazoval o vstup České republiky do jednoho z evropských vojenských paktů – Severoatlantické aliance. Nyní o dalších několik let později svou podporou výstavbě americké radarové základny dokonce prosazujete rozšiřování přítomnosti vojsk USA v Evropě. Rádi bychom věděli, jaké máte k podpoře výstavby americké základny důvody. Jistě to není vděčnost Spojeným státům za pomoc Československu a České republice v minulosti. Vždyť ve svém novoročním projevu z roku 1990 jste vyjádřil naději, že „(…) napříště už nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat.“ Nemůže to být dáno ani Vaším přesvědčením o nutnosti obrany republiky před případným nebezpečím. V již zmíněném projevu jste totiž rovněž řekl: „Jako vrchní velitel branných sil chci být zárukou, že obranyschopnost našeho státu nebude nikomu už záminkou k tomu, aby mařil odvážné mírové iniciativy.“
24. listopadu 1989 jste prohlásil: „Olaf Palme, (…) , řekl krásnou větu: ‚ Demokracie znamená, že vláda spravuje zemi podle svobodně vyjádřených přání obyvatel.‘ Přesně to chceme my.“ Již v roce 1995 jste však vystoupil proti pořádání referenda o vstupu do NATO, později totéž opakoval u plebiscitu o Evropské ústavě a nejpozději v otázce americké radarové základny. Pane Havle, připomeňte si citáty Jeffersona a Palmeho, s nimiž jste se kdysi ztotožnil. Má snad vláda pro přijetí radaru na naše území souhlas občanů? Umožní odmítnutí referenda svobodné vyjádření přání obyvatel? 25. února 1990 jste na Staroměstském náměstí řekl: „Občanské fórum a Veřejnost proti násilí netouží po tom, aby zdědily po komunistické straně vedoucí roli. Usilují pouze o to, aby vedoucí roli měl skutečně, nikoli tedy jen na papíře, pouze ten, kdo ji v demokracii má mít, totiž lid.“ O osmnáct let později i my žádáme totéž. Nechceme, aby o nás opět rozhodovali jiní. A máme-li znovu připomenout Vaše slova, tak: „Chceme jen, abychom konečně měli vliv na osud své vlasti.“
Pane Havle, zrada Vašich ideálů z roku 1989 jen symbolizuje pocit, který máme z celé takzvané „sametové revoluce“. Naděje mnoha lidí na nastolení skutečně svobodného a demokratického režimu, které skýtala, byly naplněny jen zpola. 17. listopad se stal falešným symbolem konečného vítězství demokracie u nás. Boj za ni však ještě zdaleka neskončil. Proto my studenti opět půjdeme v tento den demonstrovat na Václavské náměstí. Demonstrovat za referendum, za skutečnou demokracii, neboli, Vašimi slovy, za to, aby „vedoucí roli měl skutečně, nikoli tedy jen na papíře, pouze ten, kdo ji v demokracii má mít, totiž lid“.
Pane Havle, přáli bychom si, abychom náš dopis mohli adresovat nikoli Vám, ale Václavu Havlovi z roku 1989. Věříme, že on by naši demonstraci podpořit přišel.
Za studentský výbor
Petr Glivický, MFF UK
Lukáš Kantor, FSV UK
Petr Pick, ČVUT
Jana Glivická, FF UK
„Pan Havel je pro nás symbolem nenaplnění ideálů takzvané ‚sametové revoluce‘. Symbolem toho, jak jednotliví listopadoví vůdci postupně měnili své názory v okamžiku, kdy se začali usazovat ve vysokých státních funkcích. Stejnou zradu vlastních myšlenek, kterou kritizujeme u pana Havla, vidíme u dalších osobností roku 1989, jako jsou například Martin Mejstřík nebo Saša Vondra.“ prohlásil další z autorů, Petr Glivický.
Autoři dopisu:
Petr Glivický, 723 838 220, glivik@seznam.cz, MFF UK
Lukáš Kantor, 723 977 111, lukaskantor@centrum.cz, FSV UK
Petr Pick, 728 224 750, uteri@seznam.cz, ČVUT
Jana Glivická, 721 829 641, glivicka@seznam.cz, FF UK
Otevřený dopis Václavu Havlovi: Pane Havle Vás na demonstraci nechceme. Chceme tam Václava Havla.
Pane Havle,
v době, kdy jste se před osmnácti lety postavil do čela boje za svobodu a demokracii v Československu, žádný z autorů tohoto dopisu ještě nedosáhl školního věku. Nenaslouchali jsme na náměstích ani u televizních obrazovek Vaším projevům plným lidskosti a naléhavého volání po svobodě a demokracii. Václava Havla z roku 1989 známe jen z archivních televizních záběrů a učebnic dějepisu. V době, kdy jsme se začínali zajímat o vnější svět, jsme však už viděli jiného Václava Havla. Václava Havla, který několikrát odmítl přiznat lidem právo rozhodovat o podstatných otázkách v referendu. Václava Havla, jenž v roce 1999 podpořil bombardování Srbska, které si vyžádalo 2500 obětí, a v roce 2003 okupaci Iráku s počtem obětí blížícím se jednomu milionu. Václava Havla, který prosazuje, aby byla v České republice postavena vojenská základna cizí země i přes odpor dvou třetin obyvatel.
Pane Havle, v závěru svého vystoupení v americkém Kongresu 21. února 1990 jste citoval Thomase Jeffersona: „Vlády států odvozují svou spravedlivou moc ze souhlasu občanů.“ Připomněl jste též, že smysl tohoto výroku je dán tím, že jeho autor ho zaručil také svým životem. Nebylo to jen slovo, byl to rovněž čin. Tento ideál souladu slov a pozdějších činů jste však Vy podle našeho názoru ve svém životě nenaplnil. Dovolte, abychom zmínili několik skutečností, které nás k takovému názoru vedou.
Když začalo být v prosinci 1989 zřejmé, že se stanete novým československým prezidentem, řekl jste, že se této funkce ujmete pouze na jedno volební období a že sám odstoupíte, pokud se během této doby nezlepší životní úroveň obyvatel Československa. Nakonec jste prezidentem zůstal na období tři. Během nich prošlo Československo a později Česká republika roky vysoké nezaměstnanosti, inflace a hospodářské krize. Ve svém prvním prezidentském novoročním projevu jste řekl: „Žádné lepší potraviny či nemocnice už nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.“ Čím jiným než „výsadou mocného“ se dá však nazvat vysoký nadstandard úrovně léčby během Vašich několika vážných onemocnění. V tomtéž projevu jste rovněž slíbil, že budete prezidentem, který „(…) bude trvale přítomen mezi svými spoluobčany a dobře jim naslouchat.“ Během let se Vaše sliby utopily v záplavě přebírání mezinárodních ocenění, čestných doktorátů a vystoupení na desítkách konferencí po celém světě. Na spoluobčany již jaksi nezbýval čas.
V rozhovoru pro americkou stanici ABC 3. února 1990 jste řekl: „Československo by se mělo podle mých představ stát součástí Evropy, společenství svobodných, demokratických států. Podle této vize by měly zmizet z Evropy také všechny bloky a pakty a také obě supervelmoci by se měly nějakým důstojným způsobem z Evropy stáhnout.“ Již několik let po té, jste se zasazoval o vstup České republiky do jednoho z evropských vojenských paktů – Severoatlantické aliance. Nyní o dalších několik let později svou podporou výstavbě americké radarové základny dokonce prosazujete rozšiřování přítomnosti vojsk USA v Evropě. Rádi bychom věděli, jaké máte k podpoře výstavby americké základny důvody. Jistě to není vděčnost Spojeným státům za pomoc Československu a České republice v minulosti. Vždyť ve svém novoročním projevu z roku 1990 jste vyjádřil naději, že „(…) napříště už nebudeme trpět komplexem těch, kteří musí trvale někomu za něco děkovat.“ Nemůže to být dáno ani Vaším přesvědčením o nutnosti obrany republiky před případným nebezpečím. V již zmíněném projevu jste totiž rovněž řekl: „Jako vrchní velitel branných sil chci být zárukou, že obranyschopnost našeho státu nebude nikomu už záminkou k tomu, aby mařil odvážné mírové iniciativy.“
24. listopadu 1989 jste prohlásil: „Olaf Palme, (…) , řekl krásnou větu: ‚ Demokracie znamená, že vláda spravuje zemi podle svobodně vyjádřených přání obyvatel.‘ Přesně to chceme my.“ Již v roce 1995 jste však vystoupil proti pořádání referenda o vstupu do NATO, později totéž opakoval u plebiscitu o Evropské ústavě a nejpozději v otázce americké radarové základny. Pane Havle, připomeňte si citáty Jeffersona a Palmeho, s nimiž jste se kdysi ztotožnil. Má snad vláda pro přijetí radaru na naše území souhlas občanů? Umožní odmítnutí referenda svobodné vyjádření přání obyvatel? 25. února 1990 jste na Staroměstském náměstí řekl: „Občanské fórum a Veřejnost proti násilí netouží po tom, aby zdědily po komunistické straně vedoucí roli. Usilují pouze o to, aby vedoucí roli měl skutečně, nikoli tedy jen na papíře, pouze ten, kdo ji v demokracii má mít, totiž lid.“ O osmnáct let později i my žádáme totéž. Nechceme, aby o nás opět rozhodovali jiní. A máme-li znovu připomenout Vaše slova, tak: „Chceme jen, abychom konečně měli vliv na osud své vlasti.“
Pane Havle, zrada Vašich ideálů z roku 1989 jen symbolizuje pocit, který máme z celé takzvané „sametové revoluce“. Naděje mnoha lidí na nastolení skutečně svobodného a demokratického režimu, které skýtala, byly naplněny jen zpola. 17. listopad se stal falešným symbolem konečného vítězství demokracie u nás. Boj za ni však ještě zdaleka neskončil. Proto my studenti opět půjdeme v tento den demonstrovat na Václavské náměstí. Demonstrovat za referendum, za skutečnou demokracii, neboli, Vašimi slovy, za to, aby „vedoucí roli měl skutečně, nikoli tedy jen na papíře, pouze ten, kdo ji v demokracii má mít, totiž lid“.
Pane Havle, přáli bychom si, abychom náš dopis mohli adresovat nikoli Vám, ale Václavu Havlovi z roku 1989. Věříme, že on by naši demonstraci podpořit přišel.
Za studentský výbor
Petr Glivický, MFF UK
Lukáš Kantor, FSV UK
Petr Pick, ČVUT
Jana Glivická, FF UK
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
loučení se studenty na UK Jinonice - 14. 11. 2007 - jeníčekhttp://uk.youtube.com/watch?v=pXDonUxBxig...Mé milované lásky..., včera dal palec dolu vedoucí směny důchodce,uvědomělý komunista Ján Šturm,abych zmizel z recepce. ten den byl pro mě dlouhý,ale zároveň kraťoučký... S vašim posledním pohledem odešlo moje srdce... A můj rozum,můj úsměv i můj dech... Vaš přítomnost v recepci s vášimi otázky s úsměvy se mi ukládají do náruče smutku... Mé milované lásky, budu vás mít rád i když jste mě asi nenáviděli... Co to se mnou provedli...? Komunistům dali šanci, nadechli se, tady je výsledek, mám výpověď... Stýská se mi po vás... V hlavě mám jedinou myšlenku, zabít se..., jsem jak zmlácený pes, tělo bez duše, jako bych něco tušil... Neodmítejte mě a nezapomeňte, že jste pro mě to nejdražší na světě... Vraťte mi mé srdce, úsměv, ať mohu dýchat a s vámi se usmívat. Příjdu-li na univerzitu, vždycky ztichnete a hledíte,ale já si nedovolím již odhalit svojí tvář, přesto vnímám váši přítomnost a vaše letmé pohledy... Moje duše je tak děravá,že nerozpoznám kdo je vinen, zda jeníček z nalezince nebo šílený primitivní bolševik v holinkách, který mi neumožnil poznat studentský život na který jsem neměl právo díky emigraci matky. Jak mi moc záleželo na svém poslání v recepci, která byla na úrovní sekretariátu s kompetencí úspory elektrické energie a proudu vody... Snažil jsem se mít k vám šlechetné chování a tak rád bych se k vám vrátil na univerzitu... Nemůžu vás chtít jen pro sebe, ale žít bez vás to také nejde... Jezulátko je mi svědkem, že po vás nic nežádám, jsem ochotný objetovat cokoliv i mládí a jestli nás Šturmové, Jelínkové a Rzounkové rozdělí, což se již stalo a vy umřete daleko ode mně, bude jedno jestli mě milujete, protože, já, já umřu také, s vůní chanelem... Váš oddaný vrátný Jeníček Quinti |
