Žába na prameni, o.s.: Topolánkův trapas století

„Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž“ - tímto výrokem též zahájil předseda vlády ČR Mirek Topolánek Evropský rok rovných příležitostí 2007.

„Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž“ - tímto výrokem též zahájil předseda vlády ČR Mirek Topolánek Evropský rok rovných příležitostí 2007.

„I naše kouzelná žába, která je mezi námi a ukazuje nám, jak se dají věci měnit, se tentokrát skutečně zapotila, než se zmohla na odezvu. Vybízí nás všechny ke srovnání s jiným výrokem“ říká Tomáš Pavlas z občanského sdružení Žába na prameni: „Žena je prý od přírody určena být matkou, tak zní heslo mnohoženství a mnohomužství; to není pravda, není to víc pravda, nežli že muž od přírody má být otcem. Jméno matka není o nic světější než jméno otce, oba mají úkol bdít nad dušemi svých dětí.“ Jeho autorem je Tomáš Garrigue Masaryk, zazněl v projevu: Moderní názor na ženu, který prezident přednesl před sto lety v Brně v cyklu přednášek pořádaných Dívčí akademií. Porovnejme si výroky, porovnejme si oba přiložené projevy, porovnejme si řečníky.

Ne pane Topolánku, i když se žena ještě na základní škole rozhodne, že děti mít nechce a nikdy mít nebude, k ničemu jí to není. Její příležitosti nebudou rovné s muži. Zaměstnavatelé na ni stále budou hledět jako na matku a dají raději přednost méně schopnému „flexibilnějšímu“ muži. Je to přirozené? Je to logické? Je to zdravé?

Jak je možné, že prezident Masaryk to věděl před sto lety a současný předseda vlády nic netuší? Masarykův projev je analytický, Topolánkův popisný. Topolánek popisuje „přirozenost“. Masaryk analyzuje společnost, vidí proto vztahy žen a mužů v různých souvislostech, odvážně nastavuje sobě a nám všem zrcadlo. Masaryk ví, že toho moc neví a musí se snažit myslet. Topolánek si myslí, že už ví vše a tak nám to sděluje. Proto se ve svém projevu Masaryk velmi věnuje i těm, o jejichž existenci se z projevu premiéra ani nedozvíme: mužům a otcům.

Vraťme se k ženám, v těch má Topolánek trochu zmatek. Jednou jsou velmi slabé: „Opět na to doplácejí ti nejslabší. Romové, ženy, případně zdravotně postižení.“ Na jiném místě si protiřečí, ale zase férově odhaluje, jak skutečně rovné příležitosti žen vnímá: „V případě žen - což není podle mě znevýhodněná menšina, ale obvykle se tak o ní mluví - rovněž nelze mluvit o rovnosti příležitostí.“





Co mu vzkazuje Masaryk?

• „Muž a žena jsou si rovni. Jsou mezi nimi růz¬nosti, ale nikoli takové, že by se smělo mluvit o nerovnosti přirozené. Rozdíl mezi oběma je fysiologický. Říká se, že žena je fysicky slabší — možná; přihlížíme-li však k tomu, jak se právě fysických sil slabší ženy využívá, zdá se, že síla ženy je jiná, než mužova, ale že slabší není.“
• „Ne — žena není lepší, ovšem ani horší než muž; to záleží na individuích. Žena a muž se od počátku vyvíjejí společně, působili všude a stále působí na sebe vzájemně a proto ani není možné, aby mravní a vůbec duchovní stav jednoho nebo druhého byl nižší nebo vyšší.“
• „Moderní česká žena znamená našemu malému národu zdvojení našich sil.“

Proč politici a političky, kteří/ré přetřásali před volbami téma rovných příležitostí v každé debatě, nyní mlčí? Proč až na prosté výjimky vůbec nekomunikují s nevládními organizacemi, které se vůči projevu předsedy vlády ohradily? Proč musíme tak velmi namáhavě obhajovat něco, co před sto lety veřejně přednášel prezident, na kterého často odkazují, rozdávají řády s jeho jménem, kladou mu věnce?
Odpovědi necháváme na Vás, přečtěte si oba projevy a najděte 2007 rozdílů. 15.5.2007 končí veřejná internetová aukce plastiky Kyselé žáby Mirka Topolánka v galerii Vltavín. Jde o ocenění za vítězný nekorektní sexistický výrok politika/čky v roce 2006. Více informací na: http://www.zabanaprameni.cz/aktuality/111/kupte-si-kyselou-zabu-premiera-topolanka-v-internetove-aukci. Premiér si cenu nevyzvedl, nekomunikuje. Ani ostatní poslanci/kyně, europoslanci/kyně se zatím neodvážili do dražby přihodit. A přitom jde o takovou raritu! Podpořte Masaryka a konkrétní projekty podpory rovných příležitostí žen a mužů, více na www.novezeny.eu a www.novimuzi.eu.

Za občanské sdružení Žába na prameni Tomáš Pavlas a Dana Radová

Celé znění projevu TGM
Prof. T. G. Masaryk: Moderní názor na ženu
Názorů o ženě t. zv. moderních je dnes už hodně mnoho. Přehled a kritika jejich byly by poučny a zajímavy, ale to není mým úkolem ten¬tokrát; chci positivně zformulovat, co se mi zdá názorem o ženě opravdově moderním, pokro¬kovým.
Moderním je úsilí, posilnit a povznést energii člověka a pocit osobní odpovědnosti, vypěstovat harmonicky všecky jeho mohutnosti, každé indi¬viduum společnosti postavit na roveň. Rovnost není totožností: každému individuu má být dána příležitost vyvíjet se normálně a všech jeho pěk¬ných a dobrých sil má být využito pro celek. Moderním je úsilí zrušit výsady některých tříd a individuí v těch třídách — silnější má pomáhat slabšímu, toť přikázání nejlepších a nejpokroči¬lejších duchů nové doby.
S tohoto hlediska posuzován starý názor o ženě byl, že žena je pro muže; Eva byla stvo¬řena pro Adama, to je ve vší stručnosti starý názor, názor, že žena je pro mužovo pohodlí, v nejlepším případě pro odchování jeho dětí.
Tento starý názor posud nejsilněji drží a po¬svěcuje oficielní náboženství. Zákon Starý i Nový (zde hlavně Pavel); literatura, literatura dekadentní všech směrů (»novoromantism« a t. p.). Prakticky jej podporuje a provádí poli¬tika, vojenství a kapitalism. Avšak věda tento názor ještě hájí, zejména medicína a psycholo¬gie. Také umění.
A přece tento starý názor je docela pochybe¬ný, je nepěkný, je nemravný.
Muž a žena jsou si rovni. Jsou mezi nimi růz¬nosti, ale nikoli takové, že by se smělo mluvit o nerovnosti přirozené. Rozdíl mezi oběma je fysiologický. Říká se, že žena je fysicky slabší — možná; přihlížíme-li však k tomu, jak se právě fysických sil slabší ženy využívá, zdá se, že síla ženy je jiná, než mužova, ale že slabší není. Myslím, že odchovám několika dětí, zejména v menších a dokonce stísněných poměrech ho¬spodářských, vyžaduje mnohem více nervní síly než učení mužovo na školách a služba úřednická a kterákoli jiná.
Duchovně jsou si muž a žena rovni, a také mravně. Muž není silnější rozumem. Neměříme-li rozum učeností a stoletími vycepovanou rutinou různých zaměstnání t. zv. inteligentních, musíme uznat, že naše matky a ženy co do ka¬pacity, hloubky a pronikavosti, nemyslí méně a hůře než my. Slušné opatřování chudší domác¬nosti a všecka s tím spojená starost vyžaduje většího rozumového napětí než činnost v něja¬kém úřadě nebo na katedře a kazatelně.
Žena a muž jsou také rovni mravně. Tím če¬lím proti starému chytráckému vychvalování vyšší prý mravnosti ženské, její jemnějších a slabších citů a její ideálnosti — to jsou fráse, aby muž všecky ty ideály a city směl důsledně šlapat, anebo, aby si ve svém zhýraleckém vysí¬lení směl pohodlně a lacině opatřit ošetřovatel¬ku. Ne — žena není lepší, ovšem ani horší než muž; to záleží na individuích. Žena a muž se od počátku vyvíjejí společně, působili všude a stále působí na sebe vzájemně a proto ani není možné, aby mravní a vůbec duchovní stav jednoho nebo druhého byl nižší nebo vyšší.
Nerovnost mezi mužem a ženou není přiro¬zená, není od přírody, ale vyvinula se historicky; a jak v historii dělalo se mnoho chyb a chyb často osudných, tak stala se také chyba a chyba veliká potlačením ženy.
Nerovnost ženy a muže není jedinou nerovno¬stí ve společnosti; posud nerovnost aristokra¬tická byla a je pravidlem — lidé moderní pracují k odstraněni všech neoprávněných nerovností.
Potlačení ženy motivuje se zastanci starého řádu společenského několikerými důvody čerpa¬nými z chybné psychologie a sociologie.
Na prvém místě překáží lepšímu pochopení pověra domácnosti.
Pamatuji se živě, jak jsem v dětství slýchával, že se chléb nesmí kupovat, že pořádná hospo¬dyně jej musí péci doma. Dnes je to otázka pe¬něz a dělby práce: když se kupují od pekaře rohlíky a housky, od cukráře dorty, proč by se stejně nekoupil chléb, když se tím žena uvolní pro práci jinou a cennější? Generace starší stejně žádaly, aby žena doma předla, tkala a šila — dnes tyto názory se drží jen tam, kde společ¬nost hospodářsky žije primitivně.
Viděl jsem rodiny v Anglii hospodařící spo¬lečně, domácnostní družstva: proč by se také u nás známí na venkově nebo i v městě nespojili, aby sobě a ženám svým ulevili? (Dům obydlený známými mohl by mít společné topení, osvět¬lení atd.)
Domácnost — ano, buď posvěcena a svatá, ale k tomu je především třeba, aby žena nebyla do¬máckým otrokem!
Ve jménu domácnosti oddalujeme ženy od ve¬řejné práce. Sice ve svých pedagogikách a eko¬nomikách velebíme konkurenci (cemulaci — řekl Kollár), vliv nápodoby a ceníme si všecky ty silné popudy k činnosti, jež máme z veřej¬nosti, ale ženy a dcery své odsuzujeme v úkryt domácnosti, zužujeme jejich obzor a umrtvujeme jejich energii, nešetříce jejich přirozeného nadání.
Tuto pověru domácnosti opíráme o zvláštní pověru hospodářskou. Žena je prý příliš něžný tvor, abychom ji chtěli připustit ve všeobec¬nou konkurenci — ta prý by ji zničila. Avšak: žena přece musí se živit, kdo ji živí? Otec, muž, bratr, jestliže se nedovede vyživit sama; ti proto musí tím houževnatěji konkurovat, protože mají větší břímě hospodářské, než když žena jim po¬máhá, vydělávajíc si sama. Proč by nevydělá¬vala, je-li toho schopna?
Skutečně to směšné a škaredé lapání muže, to nemožné vychování k domácnosti, jakého se našim patricijským dcerkám posud dostává — trochu němčiny, frančiny, břinkání na klavír, šití a střádání výbavy -- jak je to neprak¬tické, hloupé, ponižující! A k tomu všemu: jak to vysiluje ženy nadanější, jemnější a myslivější, mnohem více než ty domnělé účinky kon¬kurence.
Tím vším není řečeno, že by žádná žena ne¬směla vařit a hospodařit. Mnohá žena v tom za¬městnání bude mít zálibu — jistě vaření a ho¬spodaření není činností nečestnou a ponižující; ale o to běží, aby špatnou ekonomií žena netr¬pěla, aby sil svých, má-li jich, užívala lépe, právě také hospodářsky vydatněji.
Ale nejen v kruzích zámožnějších a prostřed¬ních, také v chudině, dělnictvu, panuje neroz¬umná ekonomie sil — Macharova »otrokyně otroka« praví tu všecko.
Žena jako muž má úkol sociální. — Dnes otázka sociální je tak naléhavá, že nejen muž, ale stejně žena jí se musí zabývat, musí o úko¬lech sociálních přemýšlet a o úkolech těch už také s mužem spolupracovat.
Otázka sociální není však už filantropickým, humanitním sportem, nýbrž prací k zákonnému zajištění sociální spravedlnosti. Zena proto musí pochopovat veřejné a politické úkoly doby, musí jako muž a s ním se věnovat veřejnosti.
Proti těmto požadavkům nepřátelé společen¬ského pokroku dovolávají se — lásky. Láska — kolik pověr tají se v tomto tak zneužívaném slo¬vě ... Smyslnost, egoism a sentimentálnost, sla¬bošské citlivůstkářství, neschopné silných citů, předstírá posvátnost manželství a lásky, aby udrželo, stručně řečeno, prostituci, prostituci ve¬řejnou, tajenou, zákonnou — ve všech formách, také manželskou.
Dekadentními frázemi o ženě spasitelce, o její záhadnosti a tajuplnosti, o ochránkyni manžel¬ského krbu a t. p. zastírá se honba po penězích a pohodlí, po kuchařce a milence, po ošetřova¬telce a hospodyni v jedné osobě ...
Láska a manželství je také spojením duší, duší zdravých v zdravém těle; manželství je slouče¬ním samostatných individuí, duše proti duši — — otrokyně je dnešnímu mužovi ovšem milejší. Tomuto tuctovému mužovi, jehož lásku opěvuje na sta básníků, hovících starým názorům a zvy¬kům, manželství znamená konec duchovního ba¬žení a dychtění, individuím zdravým a silným je počátkem společného vývoje, společné práce na všecku dobu životní, na věčnost.
Pravá láska znamená přísné jednoženství a jednomužství. Této lásce překáží pověra medi¬cínská, věda ve službách starého řádu společen¬ského a jeho zmrzačené rodiny, překáží jí ještě literatura, překáží jí náboženství.
Pravá láska u nás teprve vznikne, až bude pře konán katolický ideál asketický. Toto překonání nestane se však bezuzdnou nečistotou, sentimen¬tálně a romanticky vzdychající po čistotě, ne¬stane se potácením mezi madonou a prostitut¬kou, oltářem a hampejzem, jež podle pařížských vzorů líčí naše dekadentní literatura, nýbrž čest¬ností mužnou. Čistota není jen ve fysickém pa¬nenství, čistota je v silné mužnosti. Katolicism podává asketický ideál madony, ale zároveň zá¬sadně ten ideál znehodnocuje svým hrubým ná¬zorem o nižší hodnotě ženině a tím vypěstoval ten zvláštní smyslný jesuitism. Prakticky kato¬licism nemravně působí celibátem svých kněží, dávajících ve veliké většině případů špatný pří¬klad.
Žena je prý od přírody určena být matkou, tak zní heslo mnohoženství a mnohomužství; to není pravda, není to víc pravda, nežli že muž od přírody má být otcem. Jméno matka není o nic světější než jméno otce, oba mají úkol bdít nad dušemi svých dětí.
Muž však svaluje své rodinné povinnosti na ženu. Znám případ, kde žena unavena probdě¬lými nocemi u kolébky nemocného dítěte po denní práci v domácnosti a práci v domácnosti a s malými dětmi, nadýchala se otravného plynu, aby se občerstvila pro uvítání muže, když večer měl přijít z úřadu. On směl být unaven po své práci, ona ne, ona měla muže potěšit — věděla, nebude-li aspoň vesele vypadat, že hrozí — ho¬spoda.
Ó ty hrozné, české hospody, olupující muže a otce a ničící posvátnost rodiny. A jak ti čeští mužové, toužící tolik po domácnosti, svůj volný čas tráví v hospodském kouři a alkoholismu!
Moderním pro muže a ženu je, činit dobré a nepřekážet ženě, aby kdykoli a kdekoli mohla činit dobré.

Moderní žena proto všude a ve všem, sou¬kromě a veřejně bude pracovat proti těm pově¬rám, které dusí ji i muže stejně. Moderní žena jako moderní muž půjde za pravdou!
Moderní žena nebude se řídit mužem, nebude dělat všecko, co dělá muž. Copak dělají mužové jen pěkné a dobré? To, čemu se říká emanci¬pace, a není než napodobením na př. kouření, pití a t. p., není než zpátečnictvím.
Nemluvil jsem a nerad mluvím o otázce žen¬ské. Protože otázky ženské není, jako není otáz¬ky jen mužské: je otázka společnosti. Muž a žena od samého počátku kulturního vývoje byli spolu a dovedli všecko dělat společně, byla vždy vzájemnost — každá vnitřní změna ženy je změ¬nou muže, muže také ženy.
Je nesprávné muže a ženy proti sobě stavět — společnost, národ, jsou miliony mužů a žen, miliony individuí vzájemně spjatých v celek a proto musí býti všecka starost muže a ženy, aby tento celek byl organický.
Je dobře, jestliže se asociují v různé spolky. Asociace je dnes zbraní všech slabších, je pro¬středkem pro vydatnější spolupráci. Je proto pokrok, tvoří-li se rozmanité ženské spolky a kluby, ať už spolky žen samých nebo zároveň s muži.
Pokud dovedu vidět do našich poměrů, je po¬těšitelné, že ženy a mužové tak ča3to postupují společně: jak moderních žen je poskrovnu, tak poskrovnu je moderních mužů a proto se dobře mohou podporovat ve svém úsilí.
Toto moderní úsilí mužů a žen je nutným po¬kračováním v národní práci obrodní. Naše obro¬zení nebude skutkem, pokud se duchovně, mravně a sociálně neobrodí český muž s českou ženou.
Pokud literatura je projevem národní duše, máme prvou českou ženu v Máchovi. Ovšemže Máchovi posavadní literární historie, psaná c. a k. profesory pro c. a k. rakouské školy, neroz¬umí. Sympatisuje s učenou poesií Kollárovou a proto jí Mácha byl »romantik«. Ano, je roman¬tik, ale tím není o obsahu a smyslu jeho poesie více řečeno, než když dnes se řekne, že Machar je realista. Ale biografie Máchova mluví pro cítící lidi mluvou velmi srozumitelnou: odloupejte ty romantické slupky a zbude vám zničená česká rodina — otec neznající svého syna a ničící dívku toho svého syna. Ten syn pyká za svou pomstu a děsí se v žaláři před tím hrozným — Nic, ale to je české Nic, kterému ovšem rakouští a vlastenečtí literární historikové nemohou a nesmějí rozumět. Nová česká literatura začíná však od tohoto Nic, od zoufání nad českým ro¬dinným životem...
A proto není náhodou, že po Máchovi prvým pokročilejším básníkem byla žena, Božena Něm¬cová. Té také ti c. k. rakouští historikové ne¬smějí rozumět; »Babička« ano — ale povídky o českých služkách a jejich mravním utrpení, to do české, degenerovanou Vídní chráněné litera¬tury nepatří. A nepatří tam zdrželivost Neru¬dova, nepatří tam mužný cit Macharův.
V »Magdaleně« zase máme týž problém jako v »Máji«, jenže plněji a realističtěji.
Mácha — Němcová — Neruda — Machar jsou positivní a čeští lidé, průkopníci české ženy, českého muže, české lásky.
Jsem si vědom, že v obrodní práci moderní ženy to ono je jen pokusem, to ono bude i po¬chybeno - ale, nedělají pokusy a chyby mu¬žové a mužové nemoderní na svých vyšlapaných cestách ?
Moderní česká žena znamená našemu malému národu zdvojení našich sil.

Vítám od srdce všecku práci mužskou i žen¬skou, směřující k našemu národnímu uvědo¬mění, povznesení a obrození; vítám také snahy Brněnské dívčí akademie. Mám příležitost pozo¬rovat dívky na universitě; mohu jen vyslovit ra¬dost z toho, že v celku tak pěkně pracují; jsem i osobně vděčen sl. Krásnohorské, že našim dce¬rám umožnila vyšší vzdělání.
(Přednášeno roku 1904 v Brně v cyklu před¬nášek pořádaných Dívčí akademií.)