Tiskové zprávy
VÚLHM: Topoly se opět stávají významnou dřevinou lužních lesů
Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., vydal v pořadí již čtvrtou příručku k určování domácích druhů lesních dřevin. Tentokrát se čtenáři mohou podle přehledného klíče naučit rozpoznávat jednotlivé druhy topolů. Příručce o topolech již předcházejí metodiky k určování domácích druhů dubů, bříz a olší.
Snahou je poskytnout praktickým lesníkům a dalším uživatelům pokud možno jednoduchou, srozumitelnou a názornou příručku k určování domácích druhů topolů v terénu pomocí jednoduchých znaků bez hlubších botanických znalostí v oblasti taxonomie a rostlinné morfologie. Popsané postupy determinace čtyř domácích druhů jsou pro úplnost doplněny ještě o způsob jejich rozlišení od pěstovaných introdukovaných druhů včetně nejběžnějších kříženců a o jejich stručnou charakteristiku. Připojeny jsou zjednodušený přehledný klíč k rozlišování našich čtyř druhů topolů a informace o základním rozlišení introdukovaných taxonů.
Ze všech čtyř původních domácích druhů topolů je zdaleka nejvíce rozšířen topol osika. Ostatní druhy jsou vázány většinou pouze na lužní lesy v nížinách. Přestože je topol osika prakticky na celém území kromě úplně nejvyšších horských poloh běžnou dřevinou, celkové zastoupení topolů je v lesích ČR minimální. „Domácí druhy topolů jsou v lesním hospodářství opomíjené z důvodu jejich omezeného hospodářského využití, avšak jako součást lesních ekosystémů jsou nenahraditelné. Tvořily vždy hlavní složku stromového patra lužních lesů. V současné době patří zbývající lužní lesy mezi nejohroženější ekosystémy v Evropě,“ upozorňují autoři Václav Buriánek a Petr Novotný.
VÚLHM, zejména výzkumná stanice Kunovice, se lesnickým výzkumem, zvláště šlechtěním, reprodukcí a ochranou genetických zdrojů topolů a dalších rychlerostoucích dřevin, dlouhodobě zabývá.
V poslední době význam topolů zejména v lužních lesích opět stoupá v souvislosti s chřadnutím a odumíráním porostů olší a jasanů vlivem houbových patogenů. Domácí druhy topolů se řadí ke dřevinám, které mají potenciál vytvořit v daných podmínkách funkční a stabilní ekosystém. Současně se rozšiřuje pěstování topolů jako hlavních rychlerostoucích dřevin pro energetické využití v rámci zalesňování zemědělských půd.
Topol osika (osika) je v České republice rozšířen na celém území. Tvoří stálou příměs lesů, zejména doubrav. Jako světlomilná dřevina je nejčastější ve světlých lesích, spontánně se v hojném počtu objevuje na pasekách, zatímco v zapojených starších porostech ustupuje. Osika je skromná meliorační dřevina s menšími nároky na půdu i na klima než ostatní topoly. Je tolerantní k půdní reakci. Velmi dobře plní funkci přípravné dřeviny při zalesňování holin. Je to dřevina s nezanedbatelným hospodářským významem, která je navíc odolná vůči imisní zátěži, a proto byla používána i k zalesňování imisních oblastí, zvláště v Krušných horách.
Topol černý se v České republice na původních stanovištích v lužních lesích na březích velkých řek vyskytuje již jen sporadicky, a to ve středním Polabí, Poohří, v moravských úvalech a na severovýchodní Moravě v povodí Odry, Ostravice a Morávky. V červeném seznamu ohrožených druhů cévnatých rostlin je zařazen mezi kriticky ohrožené druhy – C1.
Topol bílý (linda) je v ČR původní v nížinných aluviích kolem velkých řek, a to v moravských úvalech, v Ostravské pánvi a ve Slezské pahorkatině, kde je součástí lužních lesů a pobřežních doprovodných porostů. Je často pěstován a snadno zplaňuje, takže je obtížné přesně určit původní rozšíření. V Čechách není považován za původní.
Topol šedý je druhem hybridogenního původu spontánně vzniklým hybridizací topolu bílého a topolu osiky, objevujícím se většinou na lokalitách společného výskytu obou rodičovských druhů. Přirozeně roste poměrně vzácně v lužních lesích a pobřežních křovinách. Jako autochtonní se u nás vyskytuje v moravských úvalech a v údolích Svratky a Odry. Unikátní, lesnicky cenná populace byla zjištěna v lužních lesích na Znojemsku (LS Znojmo, revír Jaroslavice).
Z mnoha nepůvodních pěstovaných druhů a kultivarů má u nás největší zastoupení i lesnický význam topol kanadský. Další druhy jsou pěstovány sadovnicky v parcích, břehových porostech a větrolamech. V poslední době jsou nejrůznější kultivary a vyšlechtěné klony topolů používány k zalesňování zemědělských půd a k jejich přeměně na plantáže rychlerostoucích dřevin pro energetické využití. Jedná se o topol Simonův, topol bělavý, topol chlupatoplodý, topol balzámový, topol vznešený a topol berlínský.
Metodika určování domácích druhů topolů se opírá především o znaky na listech (zejména tvar a odění na rubové straně, resp. tvar a průřez řapíků). U nepůvodních druhů je důležitým rozlišovacím znakem přítomnost chrupavčitého prosvítavého lemu na okraji listů a žlázek na listové bázi.
Příručka byla vypracována v rámci řešení výzkumného projektu NAZV „Záchrana a reprodukce cenné populace topolu šedého“ finančně podpořeného státním podnikem Lesy České republiky, který o zpracování podobné jednoduché, praktické, srozumitelné a názorné příručky tohoto typu vyjádřil zájem. Podobná metodika dosud nebyla publikována.
Metodika je plnotextově ke stažení zde:
http://www.vulhm.cz/sites/files/Informatika/Metodiky/LP_11_2016b.pdf
Kontakt na autory metodiky:
RNDr. Václav Buriánek, Bc. Ing. et Ing. Petr Novotný, Ph.D., e-mail: burianek@vulhm.cz, pnovotny@vulhm.cz
Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., Útvar biologie a šlechtění lesních dřevin
Strnady 136, 252 02 Jíloviště
Snahou je poskytnout praktickým lesníkům a dalším uživatelům pokud možno jednoduchou, srozumitelnou a názornou příručku k určování domácích druhů topolů v terénu pomocí jednoduchých znaků bez hlubších botanických znalostí v oblasti taxonomie a rostlinné morfologie. Popsané postupy determinace čtyř domácích druhů jsou pro úplnost doplněny ještě o způsob jejich rozlišení od pěstovaných introdukovaných druhů včetně nejběžnějších kříženců a o jejich stručnou charakteristiku. Připojeny jsou zjednodušený přehledný klíč k rozlišování našich čtyř druhů topolů a informace o základním rozlišení introdukovaných taxonů.
Ze všech čtyř původních domácích druhů topolů je zdaleka nejvíce rozšířen topol osika. Ostatní druhy jsou vázány většinou pouze na lužní lesy v nížinách. Přestože je topol osika prakticky na celém území kromě úplně nejvyšších horských poloh běžnou dřevinou, celkové zastoupení topolů je v lesích ČR minimální. „Domácí druhy topolů jsou v lesním hospodářství opomíjené z důvodu jejich omezeného hospodářského využití, avšak jako součást lesních ekosystémů jsou nenahraditelné. Tvořily vždy hlavní složku stromového patra lužních lesů. V současné době patří zbývající lužní lesy mezi nejohroženější ekosystémy v Evropě,“ upozorňují autoři Václav Buriánek a Petr Novotný.
VÚLHM, zejména výzkumná stanice Kunovice, se lesnickým výzkumem, zvláště šlechtěním, reprodukcí a ochranou genetických zdrojů topolů a dalších rychlerostoucích dřevin, dlouhodobě zabývá.
V poslední době význam topolů zejména v lužních lesích opět stoupá v souvislosti s chřadnutím a odumíráním porostů olší a jasanů vlivem houbových patogenů. Domácí druhy topolů se řadí ke dřevinám, které mají potenciál vytvořit v daných podmínkách funkční a stabilní ekosystém. Současně se rozšiřuje pěstování topolů jako hlavních rychlerostoucích dřevin pro energetické využití v rámci zalesňování zemědělských půd.
Topol osika (osika) je v České republice rozšířen na celém území. Tvoří stálou příměs lesů, zejména doubrav. Jako světlomilná dřevina je nejčastější ve světlých lesích, spontánně se v hojném počtu objevuje na pasekách, zatímco v zapojených starších porostech ustupuje. Osika je skromná meliorační dřevina s menšími nároky na půdu i na klima než ostatní topoly. Je tolerantní k půdní reakci. Velmi dobře plní funkci přípravné dřeviny při zalesňování holin. Je to dřevina s nezanedbatelným hospodářským významem, která je navíc odolná vůči imisní zátěži, a proto byla používána i k zalesňování imisních oblastí, zvláště v Krušných horách.
Topol černý se v České republice na původních stanovištích v lužních lesích na březích velkých řek vyskytuje již jen sporadicky, a to ve středním Polabí, Poohří, v moravských úvalech a na severovýchodní Moravě v povodí Odry, Ostravice a Morávky. V červeném seznamu ohrožených druhů cévnatých rostlin je zařazen mezi kriticky ohrožené druhy – C1.
Topol bílý (linda) je v ČR původní v nížinných aluviích kolem velkých řek, a to v moravských úvalech, v Ostravské pánvi a ve Slezské pahorkatině, kde je součástí lužních lesů a pobřežních doprovodných porostů. Je často pěstován a snadno zplaňuje, takže je obtížné přesně určit původní rozšíření. V Čechách není považován za původní.
Topol šedý je druhem hybridogenního původu spontánně vzniklým hybridizací topolu bílého a topolu osiky, objevujícím se většinou na lokalitách společného výskytu obou rodičovských druhů. Přirozeně roste poměrně vzácně v lužních lesích a pobřežních křovinách. Jako autochtonní se u nás vyskytuje v moravských úvalech a v údolích Svratky a Odry. Unikátní, lesnicky cenná populace byla zjištěna v lužních lesích na Znojemsku (LS Znojmo, revír Jaroslavice).
Z mnoha nepůvodních pěstovaných druhů a kultivarů má u nás největší zastoupení i lesnický význam topol kanadský. Další druhy jsou pěstovány sadovnicky v parcích, břehových porostech a větrolamech. V poslední době jsou nejrůznější kultivary a vyšlechtěné klony topolů používány k zalesňování zemědělských půd a k jejich přeměně na plantáže rychlerostoucích dřevin pro energetické využití. Jedná se o topol Simonův, topol bělavý, topol chlupatoplodý, topol balzámový, topol vznešený a topol berlínský.
Metodika určování domácích druhů topolů se opírá především o znaky na listech (zejména tvar a odění na rubové straně, resp. tvar a průřez řapíků). U nepůvodních druhů je důležitým rozlišovacím znakem přítomnost chrupavčitého prosvítavého lemu na okraji listů a žlázek na listové bázi.
Příručka byla vypracována v rámci řešení výzkumného projektu NAZV „Záchrana a reprodukce cenné populace topolu šedého“ finančně podpořeného státním podnikem Lesy České republiky, který o zpracování podobné jednoduché, praktické, srozumitelné a názorné příručky tohoto typu vyjádřil zájem. Podobná metodika dosud nebyla publikována.
Metodika je plnotextově ke stažení zde:
http://www.vulhm.cz/sites/files/Informatika/Metodiky/LP_11_2016b.pdf
Kontakt na autory metodiky:
RNDr. Václav Buriánek, Bc. Ing. et Ing. Petr Novotný, Ph.D., e-mail: burianek@vulhm.cz, pnovotny@vulhm.cz
Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., Útvar biologie a šlechtění lesních dřevin
Strnady 136, 252 02 Jíloviště
Online diskuse
Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
