Australští ptáci zapomínají "text i noty" námluvních písní a přebírají melodie jiných ptáků

Australské pěvce postihuje ztráta kulturní diverzity. Tento neduh související s biologií a rozmnožovacími strategiemi druhů často do ochranářských úvah nezařazujeme. Zdá se ale, že medosavka žlutočerná tento fenomén s dokonalou názorností demonstruje. Bohužel.

Medosavka žlutočerná (Anthochaera phrygia) je docela hezký australský ptáček velikosti kosa. Kdysi tu patřila mezi dost hojné druhy, alespoň na pomezí Nového Jižního Walesu. V tisících exemplářů tu hodovala na květech eukalyptů. Jenže tato variace na kolibříky protinožců se už několik dekád potýká s katastrofálním propadem početnosti. Většinou v důsledku změn hospodaření v krajině a odlesnění.

V současnosti, podle IUCN, se už jako druh kriticky ohrožený, nachází na hrstce lokalit v počtu asi 300 kusů. Vypadá to s nimi bledě. K akutní hrozbě vymření tohoto druhu se navíc podle ornitologů z Australské národní univerzity v Canberře přidal další podstatný problém. Pokles početnosti vyvolal ztrátu kulturní diverzity.

Když druh je, ale už vlastně není

Nejprve ale jeden osvětlující termín z ekologie živočichů - funkční vymření. Tento termín popisuje stav populace druhu, která sice v rámci své celkové početnosti není takříkajíc úplně v háji, ale v háji ve skutečnosti je a úplně. Třeba proto, že se jednotlivé exempláře, samci a samice, izolovaně pohybují po tak velké ploše, že vlastně nemají šanci se potkat a plodit spolu potomky. A tak lze daný druh, neschopný tvorby mláďat, považovat za funkčně vyhynulý. A něco podobného, jen trochu jinak, teď prožívají medosavky.

Odhadované tři stovky jedinců jsou sice ve srovnání s minulostí prachbídně málo, ale k záchraně druhu by to nejspíš stačilo. Navíc od sebe nejsou samci a samice tak drasticky izolovaní a vzdálení. Problém je v tom, že samci medosavek zapomínají své písně, kterými vždy vábili samice.

Nadneseně řečeno, pletou si noty i text, zkracují refrény, přebírají písně jiných ptáků. A tím se pro samice svého druhu, které svůj výběr potenciálních partnerů založily na dokonalosti přednesu, stávají velmi neatraktivní. Jak k tomu došlo?

Amatéři se nemají od koho učit

Píseň, která má být ideální předehrou k páření, je u jedince v plnocenné a zdravé populaci typická jemnou melodií, hlasitým přednesem a trylky doprovázenými vyzývavým houpáním hlavy. Je to komplexní píseň, při níž se kvalitou a délkou zpěvu snaží samci medosavky vyniknout nad konkurencí jiných samců. Ne vždy jsou úspěšní, protože to staří a zkušení zpěváci umí líp. Vědí, jak zaujmout. A mladí se to postupným zdokonalováním učí též. Jenže v populaci s drasticky zredukovanou početností ubylo pěveckých kumštýřů na minimum. Mladí samci nemají od koho správné finty odkoukat a minimální standard samic je tvrdě nesmlouvavý.

Jen pro představu: takhle by měl znít úryvek originálu (audio). O 400 kilometrů dál už to ale je trochu jiná písnička (audio). Což o to, zkrácení nápěvu by ještě tak zlé nebylo. Jenže většina tamních samců už rezignovala na původní píseň kompletně a místo toho předvádí vábící nápěv laločnatky malé (audio), tedy dočista jiného druhu. A jiní samci medosavek se místo zdokonalování ve vlastním zpěvu učí napodobovat zoborožíka křiklavého (audio), čímž u vlastních samic rozhodně nezabodují. Kulturní diverzita zpěvu je také zásadním limitem záchranných chovů. Medosavky lze totiž odchovat v zajetí a vypustit ven. Ale jejich písně (audio) jsou příliš krátké a neumělé, a s požadavky samic soupeřit nemohou.

Co mohly zapomenout jiné druhy?

I když tedy izolovanější populace medosavek u Melbourne a Sydney mají určitý potenciál k záchraně celého druhu, nic takového nejspíš nenastane. Doplácí na poklesem početnosti vyvolanou ztrátu kulturní rozmanitosti námluvných songů. Relativně skromný australský výzkum, zaměřený na pokles kvality písní medosavek, otevírá pro profesní ochránce přírody velké téma.

Ztráta „kulturní diverzity“ zvířecí říše – zpěvů, tanců, námluvních a hnízdních rituálů – totiž může postihovat mnohem širší spektrum živočišných druhů než jen australské pěvce s oblibou nektaru. Může ohrožovat druhy, jejichž populace nemusí být ani katastrofálně malé, a může se nám i zdát, že se během sezóny s rozmnožováním docela činí. Ale to, že už jim to nejde jako dřív, protože kvůli nízké početnosti zapomínají něco podstatného, nám klidně může unikat. Druhů funkčně vymřelých tak může v současnosti existovat mnohem, mnohem více.

---

reklama

---