Deset let po Fukušimě zajišťují jaderné elektrárny větší výkon než před havárií

Byť při havárii nukleární elektrárny ve Fukušimě nezahynul jediný člověk a nebyl ani potvrzen výskyt nemoci z ozáření, stala se druhou nejhorší jadernou havárií, hned po Černobylu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Pincasso / Shutterstock

Záběr videa z 12. 3. 2011 sice není kvalitou ostrý, ale rozhodně je názorný. Dokumentuje první řetězec explozí v jaderné elektrárně Fukushima Daiichi, po nichž následovaly dvě další, podobně výrazné. Není to hezký pohled. Výbuchy to ve skutečnosti nebyly nukleární, došlo k nim v důsledku kontaktu plynného vodíku s chladným venkovním vzduchem. Moc na tom už dnes nesejde, protože tyto exploze stejně dost zásadně přispěly k úniku a rozptýlení vznikajících štěpných produktů, což bylo pro životní prostředí naprosto nezpochybnitelnou katastrofou. A další katastrofy, spojené například s únikem radioaktivní vody ze sběrných jímek, používaných při nouzovém chlazení, postupně přibývaly.

Bez obětí, ale druhá nejhorší po Černobylu

Byť při havárii nukleární elektrárny ve Fukušimě nezahynul jediný člověk a nebyl ani potvrzen výskyt nemoci z ozáření, stala se druhou nejhorší jadernou havárií, hned po Černobylu. Odpověď na klasickou otázku: „Kdo za to může?“ byla od roku 2011 nazírána z nejrůznějších úhlů. A odbýt ji tvrzením, že nikdo dopředu nemohl počítat s tak extrémně ničivým zemětřesením a následným tsunami, nefunguje. Ano, zemětřesení Tóhoku (o síle 9,0-9,1 Richterovy škály) bylo sice tím nejsilnějším v dějinách celého Japonska a 4. nejsilnější zaznamenané na celé Zemi. Nicméně provozovatel elektrárny, společnost TEPCO, byla nejméně dvakrát (v roce 2000 a 2008) varována před tím, že vůči ničivým přívalovým vlnám tenhle jaderný podnik neobstojí. A přesto tu nebyla přijata žádná odpovídající opatření.

Zajímavé srovnání a naznačenou odpověď nabízí jaderná elektrárna Onagawa nacházející se 64 kilometrů od Fukušimy. Byť je geograficky blíže epicentru, byla zasažena ještě vyšší přívalovou vlnou a technicky je její provoz o něco zastaralejší, ustála celé zemětřesení a tsunami bez nehody. Jak to? Provozovatelem Onagawy je společnost Tohoku EP Company, kde k výzvám jaderné bezpečnosti přistupovali o dost zodpovědněji než ve Fukušimě spravované státem spoluvlastněnou společností TEPCO. A takový je i hlavní závěr vyšetřování japonských vládních specialistů: chyba nebyla ani tak na straně (ne)očekáváné přírodní katastrofy, ale důsledkem trestuhodných lidských selhání. Na straně státu i provozovatele.

Za chybou stojí lidé

Jaderná havárie ve Fukushima Daichii byla zaviněna sérií systémových pochybení, zanedbáváním kontrol a opomíjení opatření, která jinde fungují. Byla to nehoda zapříčiněná člověkem, lidmi. A lidé za tuhle zatraceně velkou chybu musí platit. Nejen v Japonsku, kde byly škody vyčísleny 22 bilionů jenů (pětina celonárodního japonského ročního rozpočtu, cca. 4,7 bilionů našich korun), což z ní činí vůbec nejdražší ekologickou katastrofu v dějinách. Mimochodem, 40 % této sumy připadá na dekomisi, vyřazení poškozených jaderných reaktorů, 40 % je cenou za dekontaminaci životního prostředí a odškodnění 165 000 do bezpečí přesídlených obyvatel. Jenže za kritické selhání společnosti TEPCO od roku 2011 svým způsobem platíme všichni, otřesem vlastních jistot.

Jaderná havárie ve Fukushima Daichii byla zaviněna sérií systémových pochybení, zanedbáváním kontrol a opomíjení opatření, která jinde fungují. Byla to nehoda zapříčiněná člověkem.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | KEI / Wikimedia Commons

Zastavit, vypnout, zrušit!

Křehká důvěra ve spolehlivost a zdánlivou nezávadnost jaderných elektráren totiž byla po nehodě ve Fukušimě naprosto otřesena. Po celém světě. V Japonsku, kde se jaderné elektrárny podílely na 30 % národního energetického mixu (a do roku 2030 se počítalo s 50 %) nejprve došlo k postupnému odstavení všech 54 reaktorů. Okamžitě zareagovalo odstavením 7 reaktorů Německo, které se navíc rozhodlo pro kompletní změnu energetické strategie a urychlené vyřazení všech vlastních jaderných elektráren z provozu už do roku 2022. Podobně radikálně si počínali i na Tchaj-wanu. Francouzi se rozhodli snížit podíl jaderné energetiky o třetinu, Italové, Belgičané, Španělé a Rakušané se ve svém odporu vůči jaderné energetice ještě více zatvrdili.

Připravované projekty jaderných elektráren v Británii byly zakonzervovány. Švédové a Švýcaři stopli plány na stavbu dalších reaktorů, Australané (majoritní vývozci štěpných materiálů) se jasně vyjádřili proti stavbě vlastních jaderných elektráren. O nerozšiřování a brzkém odstavení reaktorů se hovořilo v Jižní Koreji i ve Spojených státech amerických. Proměna postojů veřejnosti, vyjádřená politickou vůlí jednotlivých států, byla na sklonku roku 2011 zcela zřejmá: Jaderná energetika představuje zásadní a podceňovaná rizika a neměla by být součástí plánování strategií do budoucnosti. Tato zdánlivá jednotnost názorů ale nevydržela dlouho.

Bez jádra to není lepší ani levnější

Japonská vláda, která příkladně a spořádaně dokázala vykrýt výpadek způsobený odstávkou reaktorů, si brzy spočítala, že jen na dovozu fosilních paliv (zastupujících jaderné elektrárny) tratí 250 miliard dolarů (5,5 bilionů korun) ročně. Víc, než na celé katastrofě. Ze země, která byla energeticky nezávislá a blížila se uhlíkové neutralitě, se stala druhým největším dovozcem fosilních paliv na světě. Odstavení všech reaktorů a pokrytí jejich výkonu jinými zdroji přineslo katastrofální dopady nejen pro ekonomiku, ale i pro zdraví obyvatel. O pětinu se zvýšila cena elektřiny. Přitom minimálně 15 japonských reaktorů čistě technicky nebylo a není ohroženo tsunami.

Proměna postojů veřejnosti vyjádřená politickou vůlí jednotlivých států, byla na sklonku roku 2011 zcela zřejmá

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Adobe of Chaos / Flickr

Jinými slovy, netrvalo to zase tak dlouho a Japonsko změnilo názor. Jaderná energetika, „bez které to nejde,“ jak prohlásil premiér Shinzo Abe, se do Japonska vrátí a bude se podílet na národním mixu 20-22 %. Restart jaderných elektráren započal tiše v roce 2014 a od roku 2017 běží naplno.

Možná jsme se jen unáhlili

Přehodnocovat původní plány na vyřazení jádra začali i jinde. Z francouzského „snížíme na třetinu“ se stalo „snížíme o třetinu“ už v roce 2015. Velká Británie četným výhradám navzdory hodlá pokračovat ve svém jaderném programu, a místo 7 % (stav v roce 2010) hodlá dosáhnout 33 % jádra v národním energetickém mixu. Vidí v tom cestu k dosažení uhlíkově neutrální bilance. Jádra se nezřekli ani environmentálně progresivní Finové. Španělsko nadále odmítá výstavbu jaderných elektráren, ale podporuje spolupráci svých jaderných společností na výstavbách jaderných elektráren v zahraničí. Švýcarsko nepočítá s rozšiřováním jaderného parku, bude odstavovat, ale ne před ukončením životnosti. Také Švédové přehodnotili svá stanoviska: nové jaderné elektrárny stavět rozhodně nebudou, jen ty staré osadí novými a bezpečnějšími reaktory.

Litva a Kazachstán své jediné reaktory odstavily, ale plánují je nyní osadit novými a bezpečnějšími modely. Arménie jadernou elektrárnu odstavila, ale poté znovu uvedla do provozu. V roce 2020 tak jedinou zemí v Evropě, která má permanentně uzavřené všechny své funkční jaderné elektrárny, zůstává Itálie. Která ale „dováží“ 70 % své elektřiny (z jaderných elektráren) z Francie.

V roce 2050 by v Číně měl být výkon jaderných elektráren kolem 400-500 GW, stokrát více, než dnes (respektive tolik, co má celý svět dnes).

Licence | Volné dílo (public domain)

Zdroj | Piqsels

Propad nebo růst?

Indie, která provozuje dvaadvacet reaktorů a sedm staví, počítá ve své energetické koncepci do blízkého budoucna se čtyřiadvaceti dalšími reaktory. „Jaderná volba je jedinou volbou,“ nechal se už v říjnu roku 2012 slyšet viceprezident Mohammad Hamid Ansari. Podobně to vnímá i Pákistán. Prý proto, že to jinak nejde. Protijaderným sentimentem netrpí ani v Malajsii, Kuvajtu, Bahrajnu, Bangladéši, Turecku, Spojených arabských emirátech, na Filipínách, kde své plány na výstavbu jaderných elektráren ani po Fukušimě neměnili. Masivní rozšíření připravuje i Rusko.

A Čína? Ta je případem sama pro sebe: v těsné návaznosti na události ve Fukušimě přislíbila z bezpečnostních důvodů omezení tempa růstu rozvoje jaderné energetiky na podíl 2-4 % v národním mixu v roce 2020. Poté ale připustila, že hodlá tento podíl ztrojnásobit (do roku 2020), a pak ještě jednou ztrojnásobit, do roku 2030. Omezování a rušení se tu tedy nechystá. To znamená, že v roce 2050 by v Číně mělo být instalováno kolem 400-500 GW kapacity, stokrát více, než dnes (respektive tolik, co má celý svět dnes).

Postoj světa k jaderné energetice, v důsledku katastrofální nehody v jaderné elektrárně Fukushima Daichii, nejlépe demonstrují následující čísla. Počet fungujících a stavěných reaktorů v roce 2010? 438 a 54. Počet fungujících a stavěných reaktorů v roce 2020? 440 a 50. Globálně bylo sice více jaderných reaktorů odstaveno než zprovozněno, ale kapacita výkonu jaderných elektráren se za poslední desetiletí zvýšila. Existující a rozšiřovaná „flotila“ jaderných elektráren tak pořád zůstává druhým nejvýraznějším nízko-uhlíkového (nebo dokonce bezemisního?) zdroje elektřiny na světě.

Havárie ve Fukušimě byla pro celý svět velmi drahou lekcí, ale čas s odstupem deseti let ukázal, že poučení z ní si každý vyložil trochu jinak a po svém.