Evropské postoje k tradičním způsobům lovu se mění. Změní je i svět?

Z francouzského zákazu lovu ptactva na lep, na který se čekalo dvaačtyřicet let, pro pěvce samotné žádné benefity neplynou. Satisfakce, vycházející ze zákazu „barbarské praktiky“, je navíc silně limitovaná jen na evropské hodnotové pojetí. Jinde podobným sentimentem netrpí a tradiční způsoby lovu jsou tu víc než jen legislativní kuriozitou.

Užívání otrávených nástrah a návnady v podobě živých zvířat; chytání do pastí, v nichž se zvíře poraní o naostřené kůly. Pasti, jako třeba oka, v nichž zvíře uvízne a hodiny či dny čeká na svůj nevyhnutelný konec. Vybírání hnízd s mláďaty. Oslňování. Vypalování celých porostů, aby se zvířata skrytá ve vegetaci dala snadněji polapit. Používání nejrůznějších sklopných pastí, chytání do košů a hrnců. Lapání na vějičku či lep, nahánění a štvaní lovených zvířat do míst, ze kterých není úniku, a jejich pobíjení či ubíjení.

Barbarské? Viděno naší středoevropskou optikou, ano

Pokud u nás zapálíte les, jen abyste z něj vyhnali zvířata k ulovení, nebo budete klást železa u vody, zaplatíte tučnou pokutu a možná si půjdete na hodně dlouho po právu sednout do vězení. Přesto jde o tradiční způsoby lovu, vlastní domorodcům v Austrálii, na jihu Ameriky, Asie. Přesně těch domorodců, které máme často tendence si idealizovat jako etnika žijící v naprostém souladu s přírodou. Nejen v jejich zpěvech a tancích, výkladu historie světa a dalších prvcích kultury, ale také v jejich loveckém počínání, totiž vidíme odraz dědictví jejich předků, hodný zachování a podpory.

Náš zákon o myslivosti drtivou většinu těchto tradičních loveckých metod jasně odsouvá mezi zakázané: žádné chytání do vrší, lov do ok, na lep či jestřábích košů, sítí, žádné střílení a sběr na hnízdech, v okolí krmelců. A žádné trýznivé způsoby usmrcování. Nic z toho tu není povoleno. Neshoduje se to s naší současnou etikou lovu, myslivostí, vztahu k životnímu prostředí. Byť je v tom pořádný kus tradic, sahajících opravdu hodně daleko do minulosti. Minulosti, které jsme se sami rozhodli vzdát a nechat ji za sebou.

Jinde se tak zatím ještě nerozhodli. Na Maltě zatím stále trvají na tom, že lov tažných ptáků, kteří si tu dělají zastávku během migrace do Afriky, je součástí jejich kulturního dědictví. Podobně, byť méně legálně, to vidí Itálie, Sardinie, Korsika a Kypr. Oblohu od 2,6 milionů ptáků vyčistí ročně „tradiční“ lovci nad Libanonem. Dánové zase „tradičně“ nešetří velryby v Grónsku ani na Faerských ostrovech. Lovu velryb se z důvodu tradic nezříkají ani v Norsku, na Islandu, v Kanadě a Rusku. Což nás asi, pokud nám jde o klesající počty velryb v oceánech, úplně netěší. Stejně jako marné čekání na posly jara, čápy, sestřelené někde nad Bejrútem.

Francouzský zákaz je gesto bez významu

Změna je život, a Francouzi se momentálně rozhodli, dílem na nátlak ornitologů a milovníků ptactva, že zákonem zakáží chytání ptáků na lep. Přitom výjimku ze zákonů o ochraně ptactva, platných v EU ve formě Směrnice o ptácích, si udržovali (jako svou národní loveckou tradici), dost úporně po celou dobu od roku 1979. Pro ptáky samotné z toho legislativního gesta nic extra neplyne: vedle 5-10 milionů ptáků zahubených tu každoročně dráty vysokého napětí, vyššími miliony dalších postižených zemědělstvím a desítkami milionů ptáků usmrcených tu každoročně při kolizích s budovami a ulovených kočkami, se nějakých 150 000 pěvců ročně chycených na lep mlsnými Francouzi skutečně ztratí.

Přesto je francouzský zákaz „barbarské metody lovu pěvců“ nyní dáván za příklad úspěchu koordinovaného tlaku aktivistů s pozitivními dopady na životní prostředí a biodiverzitu. Jak to nakonec bude v reálu s regionální vymahatelností tohoto nařízení je zatím nejisté. Jisté je, že se tím znovu otevřela debata o povolených způsobech lovu, síle tradic a respektovaném odkazu předků. V Evropě, i ve světě. A padají otázky, jestli se třeba jednou svých praktik, z morálních a etických důvodů, podobně chvalně zřeknou i současní lovci velryb, bijci tuleňů, střelci ptáků. A hlavně, co přijde potom. Evropské hodnoty, pokud jde o lov a jeho povolené způsoby, totiž většina světa zatím rozhodně nesdílí.

V Evropě zakazované, za mořem Evropou podporované

Sentimentem po licencovaném, státem kontrolovaném a dozorem regulovaném lovu totiž v Africe, Asii ani na jihu Ameriky netrpí. Bude EU své ideály o etice lovu, poté, co se skutečně sama očistí od všech barbarských praktik, exportovat právě sem? Protože to, co je normou v Evropě, není univerzální jinde. Říct, že ubíjení kulohlavců, které je tradiční obživou obyvatel Faerských ostrovů už od jejich zasídlení lidmi, je horší a nechutnější praxí než třeba ono vypalování buše aboridžinskými domorodci, nemá logiku. A jistě není bez zajímavosti, že ona vcelku štědrá podpora EU (cca 45 milionů eur ročně), kterou Evropa pomáhá africkým, karibským a tichomořským státům s nastavením udržitelnosti lovu, je současně podporou těch samých loveckých metod a technik, které v Evropě považujeme za barbarské a brojíme za jejich zakázání.

---

reklama

---