Jak se daří zemím, které zavedly uhlíkovou daň?

Nápad zdanit produkci emisí oxidu uhličitého a bojovat tak proti znečištění ovzduší a klimatickým změnám je tu s námi už dobře dvacet let. V současnosti toto schéma využívá přes čtyřicet různých vlád světa a jiné země, například členské státy EU, mají své vlastní plošné variace uhlíkové daně. Otázka zní, jak opatření funguje v praxi. A podle New York Times nás výsledky úplně nepotěší.

Ekonomové po celém světě předpokládali, že zavedení uhlíkové daně je velmi nenáročnou a efektivní cestou, jak snížit uhlíkové emise. Dává to smysl. Když se totiž zavedená daň promítne do ceny uhlí, ropy a plynu, vyplatí se spotřebitelům přejít na lacinější a ekologičtější alternativy, ne? Ve Finsku a Norsku, kde s ní v devadesátých letech začali, to fungovalo výtečně.

Takže když uhlíkovou daň zavedla v roce 2013 Velká Británie? Ano, výrazně tu poklesla spotřeba uhlí v průmyslu. Řeklo by se dobrý výsledek. Jenže uhlí tu bylo pohotově nahrazeno zemním plynem, které z dlouhodobého emisního hlediska není úplná výhra. A jinde to už vůbec nebylo tak přímočaré. Je totiž poměrně nelehké takové výrazné zdanění politicky prosadit a polovičatý přístup mírného zdanění zase nepřináší očekávané výsledky.

Uhlíková daň všechno nepokryje

Ve Spojených státech se podobný model často transformoval do podoby „spotřebitel platí“ - a k výraznému snížení emisí nedošlo. Ve Francii nebo Austrálii se uhlíkovou daň kvůli odporu voličů prosadit vůbec nepodařilo. Kanadské provincie, kde se platí mezi 15-30 dolary za každou uvolněnou tunu CO2, dokáží touto cestou pokrýt mezi 47-90 % regionálně produkovaných emisí. Perfektní. Britové s podobnou daní, 25 dolary za tunu, přitom dokáží pokrýt jen něco kolem 23 % emisí. Severovýchodní americké státy při pěti dolarech za tunu pokryjí 18 % emisí, ale Kalifornie s 15 dolary zvládne obsáhnout 85 % emisí.

Podobná daň tedy ne vždy přináší stejný výsledek, nehledě na to, že ne vždy má stejný dopad na peněženky obyvatel. Již zmíněná Kanada má ambiciózní plán na zvýšení uhlíkové daně (do roku 2022) na 38 dolarů za tunu. V konečném důsledku by si tak místní připlatili na účtech za energie o 70 % více, což je rozhodně netěší. Navíc toto opatření ekonomicky devastuje místní ocelárenský a chemický průmysl. Proto jednotlivé kanadské provincie přistoupily na systém výjimek, při kterém konkrétní společnosti platí každoročně jen jakýsi paušální poplatek. Podobné výjimky z výjimek pak zvedají oprávněné pochybnosti o spravedlnosti celého systému uhlíkové daně.

Co s penězi z daní?

Americké státy si v řízení systému uhlíkové daně ponechávají větší volnost. Někde se ujímá spíš vyšší zdanění provozu automobilů, než zdanění průmyslu. A ne všechny státy, které variace na uhlíkovou daň zavedly, investují zisk do podpory rozvoje obnovitelných zdrojů, jako činí Kalifornie. Takové „peníze navíc“ z rozpočtu tu často plynou i na účely, které působí v boji proti emisím poněkud kontroverzně. Třeba na údržbu a rozvoj silniční sítě. A Čína? Ta vytváří masivní systém uhlíkové daně, který prozatím testuje v několika metropolích a několika odvětvích průmyslu. Očekává se přitom, že by zavedenou plošnou daní mohla pokrýt 25-30 % produkovaných emisí.

Kdo tedy očekával od uhlíkové daně zázračnou změnu, prožívá zklamání. Příspěvek tohoto opatření je sice patrný a měřitelný, ale spíše decentní. Vyšší zdanění se promítlo jen do vyšší ceny energií, ale zvýšení není tak výrazné, aby si je spotřebitelé nemohli dovolit zaplatit. A tak platí. Emisí není méně (respektive, regionálně jich je o 1-9 % méně, ale globálně to příliš patrné není), a k výraznějšímu nástupu obnovitelných zdrojů energie současná podoba uhlíkové daně nepřispěla. Uhlíková daň je tedy užitečné, podpůrné opatření, ale zatím zásadní roli pro zmírnění globálního oteplení nehraje.

---

reklama

---