Jak začínají války o vodu? Konflikty se nemusí odehrávat jen v zemích třetího světa

Mexičané mají průběžně od 90. let vody stále méně, a od roku 1992 se jim už třikrát stalo, že své závazky nesplnili.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | gardener41 / Flickr

Vztahy mezi Mexikem a Spojenými státy americkými nepatřily nikdy k těm úplně nejharmoničtějším. Ale zrovna ve 40. letech minulého století, snad kvůli probíhající světové válce, to zrovna vypadalo na sousedskou pohodu. Tehdy také oba suverénní státy v únoru 1944 podepsaly tzv. Dohodu o vodě (přesněji Úmluvu o využití vod řek států Colorado a Tijuana a Rio Grande). V principu šlo o to, aby obě země mohly souběžně rozvíjet svůj přírodní/energetický potenciál a vzájemně se tím neomezovaly. USA a Mexiko tehdy daly dohromady společnou komisi, schvalovaly si vzájemně stavbu a provoz vodních nádrží a hydroelektráren, zajišťovaly kontrolou a sanitaci vody, monitorovaly průtok, vše na obou stranách 3140 kilometrů dlouhé hranice. Fungovalo to na jedničku.

Jenže na tyhle časy dnes mohou obě země jen melancholicky vzpomínat. Vodní nádrže daly na severní straně hranice rozkvést zemědělství, na jižní pak slušnému průmyslu. Obojí pak k hranicím přitáhlo spoustu lidí hledajících nové živobytí. Dohoda o vodě se uzavírala v době, kdy v desítce párů protilehlých měst při hranicích žilo dohromady 560 000 lidí. Dnes už jich je přes 10 milionů, a průmysl i zemědělství v Mexiku a USA nyní ždíme dostupné vodní zdroje do maxima. I to by se vlastně dalo snést. Jenže ona dohoda se uzavírala v časech, kdy se roční srážky v regionu pohybovaly okolo 9000 mm ročně (povodí Colorada a Rio Grande překrývá plochu 450 000 mil čtverečních, včetně silně zasněžených pohořích). A to už je problém.

Před osmdesáti lety pršelo víc

Dohoda živě reagovala na stav ve 40. letech, kdy vodu ještě nikdo ve velkém nevyužíval, kolem hranice bylo pusto a vcelku pravidelně pršelo. Dnes je lidí 20x více, na vodě jsou tu existenčně závislí víceméně všichni. A srážky jsou přitom 2x až 3x méně vydatné než před osmi dekádami. To, co bylo kdysi oběma státům společné a vytvářelo to mezi nimi fungující sousedské vztahy, dokud to bylo v relativním nadbytku, je proto nyní spíše rozděluje. Dohoda je přitom v hrubých obrysech postavena hlavně na tom, kolik vody stabilně každý rok pošlou ze severu (tedy řekou Colorado) na jih, odkud jim za to „vrátí“ vodu v odpovídajícím objemu, prostřednictvím Rio Grande. Dnes už to ale není zdaleka tak oboustranně výhodné jako před lety.

Američané mají vody sami málo, ale své závazky zatím plní.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Randy von Liski / Flickr

Američané mají vody sami málo, ale své závazky zatím plní. Mexičané mají průběžně od 90. let vody stále méně, a od roku 1992 se jim už třikrát stalo, že své závazky nesplnili. Tedy, že slíbených 2 158 590 000 kubíků vody nahoru na sever neposlali. Byť tam na vodu z Mexika čekali obyvatelé sedmi států a jejich žíznivé zemědělství a průmysl (zatímco Američané průmysl a zemědělství ve dvou mexických státech vodou napojili). Stali se dlužníky. A jak bylo zmíněno v úvodu, vztahy mezi Mexikem a USA nepatřily nikdy k úplně těm nejharmoničtějším. Zvlášť když je doprovází předem rozdané pozice nespokojeného věřitele a nespolehlivého dlužníka. Už tak nehezkou situaci dost kriticky zhoršil loňský rok.

Sucho akcelerovalo problém

Loni totiž udeřilo extrémní sucho, ba přímo mega-sucho, na obou stranách hranice. V celém údolí Rio Grande. A to už si v Texasu vzpomněli, že jim Mexiko dluží „rok vody z celé Rio Grande“. I v Bílém domě tak začali hlasitě přemýšlet nad tím, že napřesrok na jih vodu klidně poslat nemusí (řeka Colorado má v posledních 20 letech také drasticky méně vody, až o 70 %, což přímo ohrožuje Kalifornii, Arizonu a Nevadu). Mexiko tedy dostalo v duchu Dohody o vodě od USA ultimátum, které tři dny před vypršením nejzazšího termínu naplnilo. Ovšem jen za cenu toho, že se vydalo z vlastních rezerv vodních nádrží na Río Conchos. Což se ani trochu nelíbilo zemědělcům ze států Coahuila, Tamaulipas a Chihuahua, protože se ocitli na suchu a tím vlastně i na dlažbě.

Splnění závazku (navíc jen částečné), připravilo otočením stavidel o živobytí nejméně jeden milion Mexičanů. Kteří svou nespokojenost vyjádřili během divokých demonstrací. Kde zasahovala armáda, a střílelo se do lidí. Možná proto se americkému prezidentovi Bidenovi nechtělo nikam poblíž americko-mexické hranice. Půda tu byla skutečně příliš horká, a rozhodně nejen kvůli otázkám nepovolené migrace. A vztahy mezi oběma vůdci velkých národů, Obradorem a Bidenem, nikterak nevylepšilo ani oprášení jednoho z dodatků Dohody o vodě, který umožňuje (ale fakticky vynucuje), aby Mexiko svou dlužnou vodu odepisovalo vlastním nižším odběrem z USA. Respektive, aby „svou“ vodu skladovali za přehradami nádrží na severu. To z nich totiž dělá dlužníky v exekuci.

Když je sucho, ekologie sedí v koutě

I kdyby nás náhodou netrápily osudy lidí ze suchem stiženého regionu, pořád je tu skromná otázka vody jako životního prostředí. Na nějakou ekologii se totiž v roce 1944 při podepisování smluv vůbec nepomýšlelo. Tehdy to nebylo téma k řešení. A dnes už je na nějaké řešení skoro pozdě. Fakt, že je voda z Rio Grande využívána „na doraz“ rozhodně místní fauně a flóře nesvědčí. Ohromná řeka, kdysi domov řady mimořádných organismů, je dnes už skoro mrtvá. Colorado si stojí o něco lépe, od roku 2010 tu realizují řadu nápravných opatření s cílem zvýšit diverzitu a ochranu vodních živočichů. Je to hezké a záslužné. Američané na to mají peníze, a hlavně vodu. Mexičané brzy nebudou mít ani jedno z toho.

Přečtěte si také |

Zakázaná halda uprostřed Ostravy je přírodním pokladem

Oba státy se přitom zavázaly, že nejpozději v roce 2023 zasednou k jednacímu stolu a Dohodu o vodě z roku 1944 vhodně modifikují. Tak, aby více odpovídala současnému kontextu. Blížící se termín jednání ale nezadává na jižní straně hranice důvod k velkému optimismu. Mexiko v jednáních s USA dlouhodobě tahá za kratší konec provazu a vztahy mezi oběma zeměmi nikdy nepatřily k těm nejharmoničtějším.