Kam se podělo 99,99 procent plastů, které jsme vyhodili do moře?

Plasty, které plavou na povrchu moře, jsou jen špičkou ledovce. Mnohem víc jich je pod hladinou.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | James Patrick S. Garcia/GWP / Flickr

Vlastně je to velmi prosté. Plastové odpadky, ať už je do moře vyklopila nákladní loď nebo je spláchla voda z pobřeží, se po nějaké době stanou příliš těžké na to, aby plavaly na hladině. Záleží na tom, jak jsou velké a také, jaké řasy se na jejich povrchu usadí. Menší velikost plastových fragmentů a výraznější porost řas pak znamená jediné: odpad rychle klesá ke dnu. Což vysvětluje, proč na hladině oceánů neplyne 393 milionů tun plastů, které jsme tam za dlouhá léta naházeli, ale jen nějakých 246 000 tun. Zmíněné statisíce tun plovoucího odpadu sice každoročně obohatíme o dalších 36 milionů tun nových odpadků, ale i ty klesnou záhy ke dnu.

Řekni, kde ty plasty jsou

Krátce řečeno, to, co vidíme na hladině, je jedna desetina procenta z celkového objemu plastů v mořích. Navíc rozdělená do pěti různých škraloupů v Atlantiku, Pacifiku a Středozemním moři. „A nejspíš ještě do dvou dalších, dosud nepopsaných odpadkových krust,“ tvrdí výzkumnice Alethea Mountfordová z univerzity v Newcastle. „Konkrétně pak podél Nigérie, která je vymezena Guinejským zálivem, a druhá na východní výspě pobřeží Sibiře.“ Mountfordová je totiž součástí týmu mořských biologů, kteří řeší „záhadu zmizelých plastů“. Proč?

„Množství odpadů, které se do oceánů za léta dostalo, totiž vůbec neodpovídá množství, které vidíme na hladině,“ vysvětluje Erik van Sebille, jeden z předních expertů na problematiku mikroplastů ve vodním prostředí a také přední kritik mediálně tolik vděčného projektu Ocean Cleanup. „Nás zajímá, kam se ta masa plastů poděla. Mapujeme oceánské proudy, bouře, pohyb plastů a sledujeme, kde nejspíš dochází k hladinovým akumulacím a depozicím na dně. Také se snažíme nějak zjistit, co se tam na dně vlastně děje.“

Co se děje na dně? To právě nevíme

„Když plasty klesnou na dno, nezmizí ze světa,“ dodává Moutfordová. „Žije tam totiž spousta organismů, kteří se mohou plastovými mikročásticemi živit, nebo je může masa odpadků zadusit, rozbít přirozené procesy. Z odpadů mohou unikat do životního prostředí chemikálie, narušující reprodukční procesy mikroorganismů. Mohou je vyhladovět nebo zahubit. Plasty prostě nepřestanou být problém, když se ztratí z dohledu.“

„Obrázky mořských želv zamotaných v rybářských sítích a velrybí žaludky přeplněné odpadky přitahují k tématu publicitu, stejně jako diskuze o povrchovém čištění hladiny v Pacifiku,“ přisazuje si van Sebille. „Skutečný problém ale leží pohřbený na dně a my zatím neznáme jeho rozsah.“ Pokud jde o snahu čistit oceány, vidí vcelku jasné řešení. „Sbírejte odpadky na plážích. Každý kousek, který seberete, si nevezmou vlny a nedostane se do mořského ekosystému.“

Vzhledem k tomu, že v příštích pěti letech lidstvo vyrobí více odpadů, než dohromady za celé dvacáté století, se to bude hodit.