Klimatická prospěšnost větrných elektráren stojících na rašeliništích je pochybná

Větrné elektrárny se nyní podílí na pětině produkce britské elektřiny a tvoří nadpoloviční podíl z tamních obnovitelných zdrojů energie. Ty, které jsou vystavěny na souši, momentálně patří i k cenově nejdostupnějším zdrojům energie. Mají ovšem své funkční limity. Schopnost efektivně bojovat proti klimatickým změnám a snižovat emise skleníkových plynů pak navíc pozbývají ty, které byly zbudovány na rašeliništích. A těch zrovna není málo. V Británii i v celé Evropě. Píše o tom Conversation. Když postavíte větrnou elektrárnu na území, které má charakter ekologicky senzitivního habitatu, dojde nevyhnutelně k narušením určitých přírodních mechanismů. V případě rašelinišť, jež patří k zásadním suchozemským úložištím uhlíku, třeba k narušení schopnosti efektivně vázat onen uhlík.

Tým výzkumníků Univerzity v Trentu na tento vedlejší aspekt větrných elektráren poukázal na příkladu deseti rašelinišť ve Španělsku situovaných mezi Cantabrií a Castilla y León. Na místě jejich instalace zjistili geohydromorfologické proměny, odvodnění půdy drenážemi kvůli stavbě, změny větrného proudění, a to vše ještě umocněné částečným odhalením a ztužením povrchu rašelinišť.

K nežádoucím změnám tu došlo i přes to, že zmíněná desítka lokalit reprezentuje 10,5 % rozlohy zákonem chráněných území rašelinišť ve Španělsku. A tehdy si Nicholas Midgley, expert univerzity v Trentu na problematiku fyzické geografie a spoluautor studie, uvědomil, že podobným neduhem může trpět i řada jiných existujících i budovaných větrných elektráren. Jak ve Velké Británii, tak v celé Evropě.

Jde o to, že podobně jako ve Španělsku se ochranného statusu dobral jen zlomek rašelinišť, a to navzdory jejich zásadnímu významu.

Rašeliniště sice reprezentují méně než 3 % rozlohy zemské souše, ale zadržují v sobě více než 20 % uhlíku, celosvětově vázaného v půdě. Ukládal se sem po tisíce let, vyvázaný v organickém materiálu.

Dosavadní využití rašelinišť, s výjimkou přímé těžby, pastvy a vypalování, bylo spíše nižší a intenzita antropogenních vlivů tu narůstala jen pozvolna. S nápadem zužitkovat jejich jinak zdánlivě neužitečnou rozlohu stavbami větrných elektráren se ale nebezpečně snižuje jejich environmentální potenciál. Včetně schopnosti dál zadržovat uhlík. Což by mohl být zásadní problém v Británii anebo v Irsku, stejně jako všude tam, kde jsou dodnes rašeliniště nezmapovaná. Z přírodních úložišť se pak stane zdroj uhlíku.

„A tento efekt pak zcela neutralizuje přínos větrných elektráren,“ říká Midgley. „Větrná elektrárna může znamenat totální destrukci habitatu a jeho schopnosti přirozenou cestou bojovat proti klimatickým změnám.“ Midgley a jeho kolegové z Univerzity v Trentu upozorňují na to, že plochy (zvláště ne zcela zmapovaných anebo zákonem dosud nechráněných) rašelinišť se sice jeví jako příhodné pro rozvoj větrných elektráren. Ale je to velmi ošidné.

Rašeliniště jsou totiž sama o sobě ideálním řešením a „přirozeným spojencem“ v boji proti klimatickým změnám. Pokud jim bude dopřáno zvýšené ochrany. A nebudou na nich budovány větrné elektrárny.

---

reklama

---