Obří pračky vzduchu vyrobí třikrát víc emisí, než vyčistí

Uhlíku v atmosféře není po aplikace CCS metod méně. Zachycený uhlík znovu skončí jako součást později vypuštěných emisí. Jen jeho zachycení a zpracování mezitím vyprodukovalo další emise.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Roberta Franchuk, Pembina Institute / Flickr

Průměrná „pračka“ systému CCS určená k zachycování a ukládání oxidu uhličitého produkovaného uhelnou či plynovou elektrárnou, která polapený uhlík využívá k tzv. terciární těžbě a tvorbě obohacené ropy, do svého okolí okolo uvolní 1,4 – 4,7 tuny ekvivalentu uhlíkových emisí na každou zachycenou tunu CO2. Ani systémy „odsávaček“, tedy přímého zachycování uhlíku (DAC), na tom nejsou lépe. Dosavadní projekty se mohou pyšnit emisní bilancí 1,4 – 3,5 tuny emisí CO2 na každou tunu lapeného uhlíku. Proto, že energie na jejich provoz pochází z neobnovitelných fosilních zdrojů. Tím ale smyčka provázaných komplikací nekončí.

Pokud by systémy DAC poháněla obnovitelná energie, docházelo by jen k přečerpání dalších přírodních a obnovitelných zdrojů. Ve své studii na to upozorňují June Sekerová a Andreas Lichtenberger, kteří se soustředili na ekonomiku provozu technických metod určených pro odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry. „Kdybychom touto cestou chtěli – byť s pomocí obnovitelných zdrojů energie - odstranit z atmosféry jednu jedinou gigatunu CO2, tedy čtyřicetinu našeho globálního problému, museli bychom využít dvounásobek solární a větrné energie než kolik momentálně máme celosvětově k dispozici.“

Zelené? To určitě ne

Když prý podrobíme metody CCS a DAC analýze, uvidíme, že tyto technologie neobstojí jako zelené nebo udržitelné. Protože jimi nejsou. Dekarbonizaci energetiky nepomáhají, jen vytváří dojem, že se fosilní energetický průmysl snaží něco změnit, recyklovat. Ovšem s takovou emisní bilancí a za takových výdajů, že je to marné. Vznikající produkt, komodita surového uhlíku, nemá přidanou hodnotu, která by výdej energie na jeho „výrobu“ ospravedlnila. Byť se na něj dobře pobírají dotace. V USA například 5 miliard dolarů na výzkum a vývoj za posledních 8 let, a touto cestou jde i Evropská komise.

Přitom reálná účinnost, hmatatelný biofyzický přínos těchto metod, je prý hodna zpochybnění. „Metody CCS nemohou reálně snížit objem CO2 v atmosféře, protože nedokážou skladovat více uhlíku, než kolik ho zachytí. A poté jej předají buď těžařské anebo energetické větvi průmyslu, aby jej tu znovu využili/vypustili do ovzduší.“ Uhlíku v atmosféře není po aplikace CCS metod méně. Zachycený uhlík znovu skončí jako součást později vypuštěných emisí. Jen jeho zachycení a zpracování mezitím vyprodukovalo další emise. „Je to ale pořád ten samý uhlík, k žádnému nahrazení konvenčních fosilních paliv jeho zapracováním nedošlo,“ dodává Lichtenberger.

Přínos minimální, náklady astronomické

Podobné je to s vylepšeným získáváním ropy, terciární těžbou: na každou tunu lapeného a znovu využitého oxidu uhličitého připadá 3,7-4,7 tun emisí. A u metody DAC, přímého zachycování uhlíku? „Spotřebovávají děsivé množství energie, na provoz i výrobu uhlík lapajících sorbentů,“ říká Sekerová. Ukládat zachycený uhlík pod zem? V současnosti prý neexistuje studie, která by kriticky hodnotila kompletní životní cyklus, udržitelnost takového projektu. Hodí se zmínit, že zatímco objem emisí oxidu uhličitého, kterým lidé přispívají do atmosféry, se v roce 2030 bude blížit 40 gigatunám, stávající kapacita metod DAC nyní činí 0,000004 Gt.

Technické metody určené pro odstraňování oxidu uhličitého z atmosféry přestávají definitivně dávat smysl, pokud energetické náklady na jejich provoz převedeme do průmyslového měřítka aplikace, do parametrů výkonu, který si od nich slibujeme. Zachytit 1 Gt CO2 vyžaduje 1390-2789 TWh, zachycení a uložení pak 3417 - 3589 TWh. Což je energie a zdroje, která by nám chyběly jinde. A jejich aplikace s sebou přináší zvýšení emisí. Vyplatí se zmínit, že stávající realizované velkokapacitní projekty DAC a CCS jsou momentálně záležitostí korporací, hospodařících s fosilními zdroji. „Kterým nečinnost, hypokritická klimatická pohotovost a polovičatá řešení, nikomu kromě jim neprospívá,“ uzavírají autoři.