Pokud by průmysl platil za přírodní zdroje, nikdy by nebyl ziskový

Znečištěné ovzduší je negativní externalitou provozu elektrárny a způsobuje nám nedobrovolné náklady, aniž bychom je po provozovateli mohli vymáhat. Ilustrační foto.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Foto-Rabe / Pixabay

Představte si následující: tepelná elektrárna za vaším městem je fajn, protože díky ní máte elektřinu. Ta je komoditou, kterou vám provozovatel elektrárny nabízí a z prodeje sám generuje zisk. S procesem výroby energie z uhlí se ale pojí na první pohled nezjevné externality. Elektrárna například silně znečišťuje ovzduší všem okolo, ale za to už nikomu platit nemusí. Přitom si my všichni, kteří v okolí takového zařízení žijeme, připlatíme na lécích. To proto, že máme astma nebo ekzémy kvůli špatnému ovzduší. Znečištěné ovzduší je tedy negativní externalitou provozu elektrárny a způsobuje nám nedobrovolné náklady, aniž bychom je po provozovateli mohli vymáhat. Dotaženo do důsledků, s elektrárnou za humny doplácíme na to, že někdo bohatne na prodeji elektřiny.

Za vším hledej peníze

V podobně teoretické bázi se ještě můžeme chvilku zdržet. Tepelná elektrárna je totiž živa uhlím, které si pokojně leželo pod zemí. Někoho napadlo, že by se mohl živit jeho prodejem. Jistě, těžební technika, platy zaměstnancům, potřebná povolení, to vše těžaře něco stojí. Ale jinak za to, že si vyzvednou z pod povrchu země černé či hnědé zlato, nikomu platit nemusí. Doplácíme na to my, rozvrácenou měsíční krajinou nebo znečištěnou vodou. A tak by se dalo pokračovat hodně dlouho: negativní externalitou velkochovů s dobytkem je třeba nárůst emisí skleníkových plynů v důsledku kácení deštných pralesů a jejich přeměny na pastviny. Farmáři a zemědělci sice vědí, že půda nedá úrodu lacino, ale v zásadě nikomu neplatí za to, že ji mohou obhospodařovat. Pokud by si ornici museli kupovat balenou po kilech, možná by ji pak nelikvidovali hnojivy a pesticidy.

To se to vydělává, když se neplatí za zdroje

David Roberts, autor článku na serveru Grist, před přílišnými zjednodušeními a ekonomizací ochrany přírody varuje. „Obávám se, že by výsledkem byla spíše narkotizace lidské snahy o ochranu přírody. Stačilo by pak říct: tohle se zreguluje, tady přidáme na daních, tu přihodíme nové kvóty a povolenky, a průmysloví giganti jedou dál.“ Připouští ale, že teoretické započtení nákladů externalit a hodnoty využívaných přírodních zdrojů přináší na průmysl nový pohled. A činí prakticky ze všech takových odvětví dost nevýdělečné obory podnikání. Za čistou vodu, vzduch, půdu nebo neobnovitelné přírodní zdroje totiž průmysl, na rozdíl od nás, neplatí. I když je konzumuje ve velkém, a nám zůstává jen možnost přežívat na zdecimovaných zbytcích.

Účet, který na Wall Street nedorazí

Kolik průmysl přírodních zdrojů vlastně spotřebuje? Tisícovka primárních odvětví a průmyslových sektorů toho zkrmí za 7,3 bilionů dolarů. Tedy asi 13 % celosvětového HDP (počítáno v roce 2009). Například pěstování obilovin v jihovýchodní Asii vynese sympatických 31,8 miliard ročně. Pokud by tu ale někdo skutečně platil za vodu a půdu (a ne ji jen čerpal a vyžíval), musel by si stranou dát nějakých 214,4 miliard na zaplacení přírodních zdrojů. Při účetní uzávěrce by tedy neskončil v zisku, ale v opravdu hodně červených číslech. Ještě hůř by pak dopadli rančeři z jihu Ameriky. Proti 16,6 miliardám zisku by totiž bylo třeba postavit 353,8 miliard „přírodních nákladů“. Na hranici ekonomického přežití by se udržela jen výroba energie v Číně. Spotřebuje totiž „přírodní kapitál“ v hodnotě 452,8 miliard, a vydělá na tom 443,1. Prodělala by tedy, ale ve srovnání by dopadla mnohem lépe, než jiné průmyslové obory.

„Ale žádný z dvacítky dnes nejvýnosnějších průmyslových oborů by nebyl ve skutečnosti ziskový, kdyby musel plnou cenu za materiál, který teď bezplatně využívá a následky, které způsobuje,“ uzavírá Roberts.