Pravý norský vlk už neexistuje, potvrzují genetikové

Současná populace norsko-švédských vlků má blíže k vlkům z Finska, a velmi pravděpodobně se silně liší od vlků, kteří tu žili dříve. Tito vlci z Norska a Švédska jsou ale zároveň geneticky odlišní od současných finských vlků.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Kjetil Kolbjornsrud / Shutterstock.com

Norsko se vlky intenzivně zabývá vlky od 60. let minulého století, kdy je na svém území nejprve téměř vyhubilo, aby posléze přistoupilo k jejich zařazení do Červeného seznamu ohrožených druhů a začali je proaktivně chránit. Nastavená ochranná opatření zjevně přinášela výsledky, místní vlčí populace se začaly pozvolna vzmáhat. Ve Švédsku byla situace prakticky totožná. Dnes se v obou těchto státech vyskytuje dohromady okolo 400 vlků. Nicméně od 80. let přetrvává nejistota a neexistuje shoda v tom, nakolik se jedná o vlky skutečně v místě původní, a nakolik jde o jedince zatoulané z finsko-ruského pomezí. Proč by na tom mělo záležet?

U chovatelů hospodářských zvířat a lovců nejsou vlci ve Skandinávii o nic víc oblíbení než před svým vybitím v 60. letech. Teritoria vlků v Norsku se totiž z 95 % překrývají s oblastmi, kde dochází k chovu hospodářských zvířat, a konflikty jsou tu časté. Emoce částečně mírní jen pravidelné regulační kvóty a každoročně vydávané povolenky k odstřelu. A aktuální pravidla ochrany norských a švédských vlků jsou od roku 1971 vztažena jen na druhy domácí, původní. Takže by případná genetická nepůvodnost mohla teoreticky posloužit jako záminka k vyvolání hlasování o vyškrtnutí vlka ze seznamu ohrožených druhů a jeho likvidaci. Zrovna v tomto ohledu je studie genetiků z NTNU špatnou zprávou.

„Vlci, kteří jsou dnes v Norsku a Švédsku viděni, nejsou příbuzní s vlky, kteří tu žili dříve,“ říká profesor Hans Stenøien, vedoucí geneticko-zoologického týmu NTNU a ředitel zoologického muzea. „Možná se ještě nějací původní norští vlci, respektive jejich potomci, nachází v regionálních zoologických zahradách. Zdá se ale, že současná vlčí populace kompletně pochází z jedinců, kteří přimigrovali z Finska.“ Tvrdí tak na základě na světě zatím nejrozsáhlejší série genetických analýz, zahrnující 1300 vlčích vzorků. Možné politické a legislativní důsledky zjištění svého týmu Stenøien komentovat nechce. Doplňuje ale pár dalších zajímavých zjištění.

„Poněkud nečekaně, současní vlci z Norska a Švédska jsou geneticky odlišní od vlků z Finska. Není to dobrá ani špatná zpráva, jen konstatování,“ říká Stenøien. Norští vlci si nevyvinuli žádné rozpoznatelné unikátní adaptace, jejich odlišný genetický profil vychází z toho, že se po léta vyskytují v malém zastoupení, s minimálním přílivem nových genů. S určitou nadsázkou se dá říct, že se v současných norských vlcích zakonzervoval genetický profil finských vlků z doby před padesáti lety. Kteří se od té doby dále vyvíjeli tak, že už jim nejsou nyní podobní. Nedostatečná variabilita genů ale může činit norské populace vlků výrazně náchylnější k přenosu dědičných nemocí, a činit je celkově náchylnější k neduhům příbuzenského páření, inbreedingu.

Přečtěte si také |

U dálnice D3 v jižních Čechách srazilo auto vlka

Dobrou zprávou naopak je, že k tomu nejspíš zatím nedochází, a také to, že v Norsku nebyl zaznamenán žádný případ křížení mezi divokými vlky a psy. Šanci na návrat „originálního“ norského vlka by mohla nabídnout spolupráce se zoologickými zahradami. „Je to pravděpodobně možné, ale zcela určitě by to bylo velmi nákladné a složité,“ vysvětluje Stenøien. Aktuálně ale po něčem takovém v Norsku rozhodně není poptávka. „Musíme se smířit s tím, že původní norský vlk je už pryč, napořád.“