Rusko podepsalo s Indií kontrakt na dodávku uhlí. Je arktická tundra v ohrožení?

Ruští prospektoři a geologové v posledních letech nalezli při pobřeží Severního ledového oceánu vydatné zásoby kvalitního uhlí.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Thomas Nilsen / The Independent Barents Observer

Vývoj situace na severu Ruska, konkrétně pak na poloostrovech Jamal nebo Tajmyr, je dost depresivní svou předvídatelností. Byť je příběh o budoucnosti příbřežní tundry lemován malými vítězstvími ochrany přírody, zjevně zvolna spěje do nehezkého finále. Kde začít? Třeba u zóny ochrany rezervace Bolshoi Arkticheskiy, která je svou rozlohou v Rusku největší. Přeci jen 4,2 milionů hektarů, to už je něco. Poloostrov Tajmyr omývaný Karským mořem hostí 18 dalších rezervací, které tu chrání poněkud křehkou severskou přírodu. Kvůli nim se ruská státní organizace ochrany přírody a dohledu na přírodními zdroji, Rosprirodnadzor, dostala v roce 2016 do konfliktu s těžařskou společností Vostokugol.

Geologové a prospektoři z Vostokugol totiž od státu získali licenci na průzkum území severských rezervací a jejich potenciálu z hlediska těžby uhlí. Našli tu nejméně dvě zajímavé uhelné pánve, na kterých se nejspíš nachází kolem 2 milionů tun antracitu. Následně tu zahájili i těžbu, na kterou už ale příslušnou licenci neměli. Žalující strana, Rosprirodnadzor, upozornila na nedodržení podmínek licence, nelegální těžbu, narušování životního prostředí. A zvítězila. Vostokugol musel těžbu zastavit a zaplatit 601 milionů rublů pokuty. Rosprirodnadzor, s výraznou pomocí aktivistů z Greenpeace a dalších ochranářských organizací, „vyhrál“ ještě několik menších bitev.

Dosáhl pozastavení stavebních prací na nových lodních terminálech v Diksonu, zablokoval snahu o omezení zonace několika příbřežních rezervací, zasadil se o uzavření stavby povrchového dolu jen 2 kilometry od mezinárodní ornitologické stanice Wilema Barentse, efektivně vstoupil do jednání o udělení těžařské koncese společnosti Severnaya Zvezda, ukončil průzkumné práce prospektorů na uhelné pánvi Nizhnelemberovsky (kde se nachází až 67 milionů tun antracitu). Člověk by tak snadno mohl nabýt dojmu, že poloostrov Tajmyr nebo Jamal, (kde se odehrává to samé, jen tam jde místo uhlí o zemní plyn) je mimo akutní nebezpečí. Jenže zdání klame.

Navzdory „úspěchům“ státní ochrany přírody zatím zmíněné těžařské společnosti dokázaly zmapovat terén, odhadnout zásoby uhlí pod zemí, vytvořit potřebnou infrastrukturu pro jeho povrchovou těžbu a vybavit přístavní terminály pro nakládku velkokapacitních přepravních lodí. Zatím tu netěží, jen se vyčkává. A čas evidentně hraje v jejich prospěch. Nenápadně totiž padla dosud největší praktická překážka těžby: snížená mocnost ledu při pobřeží Severního ledového oceánu totiž dnes umožňuje celoroční pohyb plavidel, doprovázených ledoborci. A jak přiznávají nejen ruští biologové a ochránci přírody, arktická tundra (a její přírodní zdroje) byly dosud chráněny hlavně svou nedostupností.

Od roku 2024 má touto severní přepravní cestou proplouvat až 80 milionů tun nákladu, což už samo o sobě není pro přírodu dobrou zprávou. Ještě horší novinkou je ale kontrakt, který aktuálně podepsalo Rusko s Indií. Indie totiž potřebuje pro výrobu oceli a hliníku velmi kvalitní uhlí. V současnosti ho z Ruska odebírá 4,5 milionů tun, ale tento objem se má v následujících letech zvýšit až o 700 %. Odkud má pocházet? Není zrovna velkou spekulací, že se teď všichni dívají směrem na sever. Do míst, kde už těžařské společnosti mají vše připraveny k tomu, aby zahájily povrchovou těžbu.

Nejčerstvější aktualita? Společnost Vostokugol nyní nově získala licenci k těžbě, platnou do roku 2044. Se severskou tundrou na pobřeží Karského moře to vypadá bledě.