Větrné elektrárny ztěžují migraci sobům. Bez jejich pohybu je ohrožen i permafrost

Opatrní sobi raději nic neriskují a větrnou elektrárnu se pokusí obejít v uctivém oblouku. Údaje z GPS obojků a telemetrická měření u divokých exemplářů naznačují, že v 79 % případů se zvířata k větrníku nepřiblíží na 5 kilometrů. Což už je pořádná zacházka, pokud máte hlad.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Ben Bawden / Flickr

Téma kolizí živočichů s větrnými elektrárnami patří k bolestným. Připomíná nám, že ani příhodně čistý zdroj energie není bez poskvrnky. Dosud se převážně diskutovalo o tom, že nezamýšlenými oběťmi střetů s listy rotorů turbín větrných elektráren jsou především ptáci a netopýři, kteří při letu ve výškách narazí na nečekanou překážku. Jenže jak ukazují aktuální případy ze Skandinávie, problémy s větrnými elektrárnami mohou mít i ti, co chodí po zemi. Třeba za potravou táhnoucí sobi, jejichž tradiční migrační trasy se počítají ve stovkách až tisícovkách kilometrů.

Tradiční cesta s nečekanými překážkami

Podobné výlety mezi tundrou (v létě) a severským lesem (v zimě) podnikají už desítky tisíc let, takže jen nelibě nesou, když se jim do důvěrně známé cesty postaví nějaký neznámý a na pohled nedůvěryhodný objekt. Třeba obří větrník. Jak dokládá výzkum švédské zooložky Anny Skarinové, opatrní sobi raději nic neriskují a takovou vizuální překážku se pokusí obejít v uctivém oblouku. Údaje z GPS obojků a telemetrická měření u divokých exemplářů naznačují, že v 79 % případů se zvířata k větrníku nepřiblíží na 5 kilometrů. Což už je pořádná zacházka, pokud máte hlad.

K prodloužení trasy je ale třeba připočítat obcházení další infrastruktury větrných farem: vedení napětí, manipulační cesty. I těm se sobi intuitivně snaží vyhnout. Migrace tak ve finále připomíná pohyb minovým polem, při níž se sobi zmateně a nekoordinovaně pohybují z místa na místo, a snaží se prorazit tam, kde zatím ještě žádná elektrárna k vidění není. A takových míst ubývá. V sezóně se ve švédském vnitrozemí přitom pohybují hlavně březí samice a samice s mladými, které si podobné vysilující zacházky fyzicky dovolit nemohou. A protože neví, že na ně obří rotující větrník nezaútočí, mohou padnout (a padají) vyčerpáním. Jak často se to děje?

Dosud se diskutovalo o tom, že oběťmi větrných elektráren jsou především ptáci a netopýři, kteří při letu ve výškách narazí na nečekanou překážku. Jenže jak ukazují aktuální případy ze Skandinávie, problémy s větrnými elektrárnami mohou mít i ti, co chodí po zemi.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Timo / Flickr

Mají hlad. Takže mají smůlu

V posledních letech byly ve Skandinávii opakovaně popsány případy hromadného úmrtí desítek a stovek zvířat (a případ z roku 2016 o 323 sobech zabitých bleskem, by si teď možná zasloužil trochu jinou interpretaci). Oficiálním zdůvodněním bylo, že sobi uhynuli hlady, a tedy v důsledku klimatických změn. V této souvislosti se ale hodí zmínit, že jen ve Švédsku bylo v roce 2018 instalováno 1013 větrných elektráren, dalších 1696 bylo schváleno ke stavbě a 1838 čekalo na schválení. A většina připravovaných instalací je přitom zamýšlena v méně dostupných a izolovaných lokalitách, kde sice nedráždí lidské oko, ale oči sobů (a také dalších kopytníků a velkých šelem) je tu nepřehlédnou.

Nejrůznější terénní bádání na divokých suchozemských zvířatech a jejich vztahu k větrným elektrárnám běží od roku 2012 a výsledky jsou překvapivě konzistentní. I když máte čtyři nohy a nelétáte, je pro vás větrník často nepřekonatelnou překážkou. Stejné problémy mají také sobi ve Finsku a Norsku. Kde, jak zaznívá od roku 2016, výstavba větrných farem narušuje jak přirozené chování zvířat, tak i tradiční způsob obživy lidí z etnika Sámi (Laponců). Ti totiž už hezkých pár tisíciletí fungují jako pastevci doprovázející na pravidelném tahu své vlastní, částečně domestikované soby.

I s nimi se musí vyhýbat novým stavbám v krajině, ale přitom nemohou vést zvířata již jednou vypaseným koridorem. Což je s každou další větrnou elektrárnou těžší. Etnikum, čítající 100 000 tradičním způsobem žijících obyvatel dálného severu, sice požívá ochrany UNESCO, ale proti větrným elektrárnám jsou prakticky bezbranní.

Hra na dialog

„Přístup developerů obnovitelných zdrojů energie je velmi naivní,“ říká například Åsa Larsson-Blind, prezident Laponské rady. „Oni vidí jen to, že do krajiny vloží pár větrníků, takže pastvin nám vlastně neubude. Nechápou ale souvislosti, to, že se na ně zvířata nebudou moci dostat a že takový větrník je pro divoká zvířata stokrát horší překážkou než ropovod.“

Laponci se snaží o svá práva soudit, ale zatím nepříliš úspěšně. Když začali brojit proti norskému komplexu větrných farem Fosen, zajišťoval tehdy 288 MW energie. Momentálně projekt zajišťuje 1 GW energie a dál roste, s plánem na 4GW, aniž by se jednání nějak posunula.

Miliony pasoucích se, migrujících a sníh sešlapávajících zvířat zásadním způsobem přispívá k tomu, že permafrost, jindy trvale zamrzlá a nyní tající půda, zatím netaje takovým tempem. V permafrostu je přitom vázáno dvakrát více uhlíku, než kolik je momentálně v atmosféře.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Alcino / Flickr

„Oni jen předstírají hru na dialog,“ dodává Larsson-Blind. Laponci v Norsku a Švédsku přitom na obnovitelné zdroje energie už v minulosti dopláceli. Během výstavby patnácti přehrad na řece Luleälven byly zatopeny jejich prapůvodní osady i posvátná místa. Museli se odstěhovat. A teď je na ně vyvíjen nátlak, ze stejných důvodů, znovu. Na počátku 20. století bylo 70 % severských území prakticky netknutých a téměř nezmapovaných. Nikdo jiný tu kromě Laponců po tisíce let dohromady nežil. A teď, když se tu v posledních dekádách budují obnovitelné zdroje, se stávají nežádoucími.

„Lidé Sámi nejsou ti, kdo přispívali ke klimatickým změnám, ale vypadá to, že budeme ti, kteří ponesou jejich břímě,“ dodává Gunn-Britt Retter, environmentalista Laponské rady. „To, co se tu odehrává s výstavbou větrných elektráren, není klimatická spravedlnost ale klimatická nespravedlnost. Je to ekonomická a kulturní likvidace etnika, ve jménu obnovitelných zdrojů energie.“

Bez sobů bude tepleji, ale nikoliv lépe

Paradox, při němž dopad zelené energie, která má být odpovědí na klimatické změny, drtí obyvatele postižené klimatickými změnami, jde ale ještě o něco víc do hloubky. Skandinávské země, které se pro budoucnost vybaví větrnými elektrárnami a zbaví se tím stád divokých sobů i komunit domorodých pastevců, si totiž moc nepomůžou.

Oněch 500 000 volně se pasoucích, migrujících a sníh sešlapávajících zvířat na území Švédska (a 1,2 milionu domestikovaných sobů v Norsku a hypotetický milion sobů v Rusku) totiž zásadním způsobem přispívá k tomu, že permafrost, jindy trvale zamrzlá a nyní tající půda, zatím netaje takovým tempem. V permafrostu je přitom vázáno dvakrát více uhlíku, než kolik je momentálně v atmosféře.

Skandinávský sever s větrnými elektrárnami (budovanými proti klimatickým změnám), ale zato bez sobů (vytlačených větrnými elektrárnami) by tedy byl pořádný problém pro globální klima. Ano, sobi jsou druhem, ohroženým klimatickými změnami. Ale dočista jinak, než by se zdálo.