Když se řekne zahrada, vybaví se většině z nás sekačka na trávu, pletí plevele a sem tam i luštění návodů k různým postřikům. Podle Jaroslava Svobody, autora knihy Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku, lze ale vést zahradu zcela jinak. Nejlépe je zahradu nechat, ať si poradí sama. Svoboda nutí člověka zamyslet se, co ještě není třeba na zahradě dělat.

Uprostřed průmyslové Evropy stále ještě existuje oblast, kde rostou limbové pralesy, kde smečky vlků loví zvěř a kde skoro nerušeně žije několik desítek medvědů. Dokonce je to v tak navštěvovaném pohoří, jakým jsou Vysoké Tatry. Kouzlu této „poslední pevnosti“ středoevropské divočiny podlehli tři mladí tvůrci – dva Slováci a jeden Ital. Výsledkem jejich úsilí je dokumentární projekt, jehož součástí je vynikající kniha Posledná pevnosť a rovněž pěkný film Strážca divočiny.

Není jistě běžné, když jedna z nejvýznamnějších evropských galerií, Tate Gallery v Londýně, věnuje celý jeden velký sál z dosavadní plochy věnované historii malířství něčemu tak zdánlivě subtilnímu, jako je estetický pojem vznešenosti. Pod snad až příliš lákavým názvem Umění a vznešeno. Hrůza, muka a transcendence (Art and the Sublime. Terror, Torment and Transcendence) jsou nyní dlouhodobě vystaveny obrazy v jednom z velkých sálů této prestižní galerie. Doprovázeny jsou jak delšími komentáři, tak menším katalogem. Vzhledem k tomu, že se jedná o dlouhodobý projekt a řady českých turistů v Londýně i v Tate Gallery samotné nejsou nijak malé, stojí za to ho připomenout i v Ekolistu. Zajímavé už je samotné instalování této expozice – kromě toho, že jsou na většině děl zobrazeny přírodní náměty, věnuje se expozice i určitému typu našeho postoje k přírodě. Kategorie vznešena je totiž od 18. století spojena s oceněním do té doby odmítaných scenérií či typů krajiny, které vykazovaly znaky divočiny.

„Nesmíme přenechat interpretaci klimatické změny lidem, kteří nic nevědí o dějinách civilizace,“ říká Wolfgang Behringer v závěru své knihy Kulturní dějiny klimatu. To přesně shrnuje základní myšlenku čtyřsetstránkového průvodce po společných dějinách proměny klimatu na Zemi a vývoje lidské civilizace.

Spisovatel Peter Matthiessen, neúnavný bojovník za ochranu přírody a práva domorodých obyvatel, navštívil na začátku června Festival spisovatelů Praha. Kromě představení svého díla, z něhož patří mezi nejznámější především himálájská reportáž Sněžný levhart, v Praze zvládnul ještě diskutovat o rebelii a převzít cenu za svobodu projevu.

Už řadu desítek let, ba možná celé století, neovlivňuje naše vnímání krajiny ani tak krajinomalba (spolu s literaturou), ale fotografie. A to jak umělecká, tak publicistická i „spotřební“ v podobě různých kalendářů, plakátů atp. Proto je vždy navýsost zajímavá výstava fotografií krajiny, která nás změnami našeho postoje k přírodě provází, stejně jako fenoménem tohoto novodobého uměleckého druhu vůbec. Takovou je i výstava fotografií krajiny Double Fantasy kurátora Petra Nedomy v pražském Rudolfinu. Výstava se snaží klást otázky po vzájemném vztahu ideálu krajiny v evropské kultuře a jejího zobrazení v tvorbě starých krajinářů, a pokusech vyrovnat se s těmito předchůdci, a to vše za použití digitálních fotoaparátů současnosti.

Kniha Václava Matouška „Čechy krásné, Čechy mé“ nese podtitul Proměny krajiny Čech v době industriální. Kniha si klade nemalý úkol – popsat všechny vlivy, kterými člověk působil na krajinu české kotliny v době končícího devatenáctého a počátku dvacátého století. Text čtenáři ukazuje vývoj rodné hroudy skutečně ze široka, přes vývoj zemědělství a průmyslu, přes jízdu železnicí i po silnici až po spočinutí v lůně přírody po boku paďourů a trampů.