Farma Johanna Haningera leží v mělkém údolí nedaleko rakouského Eggenburgu. Když ji na začátku 90. let minulého století navštívil český fotograf Jindřich Štreit, už dvě desítky let se její majitelé věnovali ekologickému zemědělství. Štreit s nimi žil, pomáhal jim na poli, seděl s nimi u stolu a taky jejich život fotil. Teď jsou snímky z farmy součástí přehlídky Štreitova dosavadního díla v pražském domě U Kamenného zvonu.

Před dvanácti lety jsem patřil k rozhodným odpůrcům jaderné energetiky. Spolu s dalšími environmentálními aktivisty jsem dvakrát blokoval staveniště temelínské elektrárny, účastnil se pochodů za bezjadernou Evropu a před úřadem vlády jsem na tehdejšího ministra životního prostředí Františka Bendu (smutné to pověsti) vášnivě a nerozvážně pokřikoval „Temelín dusí severní Čechy“. Jenže od té doby se mnohé změnilo.

Jihočeské nakladatelství PENI vydalo v minulém roce knihu novináře Antonína Pelíška „…a po nás planina“. Její podtitul „Malá historie 20. století z perspektivy zaniklých obcí kolem Temelína“ celkem přesně vyjadřuje, co v ní čtenáři najdou. Přináší svět viděný očima obyčejných lidí, pro které i během velkých dějinných zvratů zůstávaly nejdůležitější půda a místo, kde žijí. Až do konce.

Vydat necelá dvě desetiletí po převratu knihu chválící družstevnictví může na první pohled vypadat jako výraz nostalgie po časech minulých nebo jako vydavatelův pošetilý čin. Neplatí to však v případě knihy Ladislava Feierabenda Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952, která připomíná, že družstva pracovala v Zemích Koruny české v hojném počtu už víc než půl století před jednotnými zemědělskými družstvy (JZD) a pro vývoj českého zemědělství a venkova v první polovině 20. století měla zásadní význam.

V polovině května vyšla kniha Václava Klause „Modrá, nikoli zelená planeta“ a musím přiznat, že jak četba, tak hodnocení této knihy pro mě nebyly vůbec snadnou záležitostí. Nikoliv snad pro nesrozumitelnost textu (Klaus až na výjimky píše velmi srozumitelně a přístupně) či nelogickou strukturu knihy (struktura kapitol i jednotlivých argumentů je velmi přehledná), ale kvůli mimořádně rozkolísané kvalitě jednotlivých pasáží. Knihu jako celek by bylo možné žánrově zařadit do kolonky stojící mezi vědecko-popularizační příručkou a politicko-polemickým traktátem. Rozptylem kvality jednotlivých částí však osciluje mezi výběrovou vědeckou argumentací, naivním amatérismem a politickým newspeakem. Z jakého důvodu a jakým způsobem se Václavu Klausovi podařilo při psaní své knihy zkombinovat osvětlujícího vědce, ryzího amatéra a politického manipulátora?

Moderní průmyslová civilizace se ve své současné podobě ocitá v prudké kolizi s ekosystémem naší planety. Její frontální útok na Zemi je tak zuřivý, až se tají dech, a otřesné následky přicházejí tak rychle, že je ani nestačíme registrovat, natož chápat jejich globální dosah a organizovat patřičnou a včasnou odpověď. Izolované hrstky odbojářů, kteří se s touto ničivou silou setkali na vlastní kůži, se jí postavily na odpor – inspirující, ale v konečném hodnocení zoufale nedostatečný. Nechybí jim odvaha, imaginace nebo schopnosti, ale jejich soupeřem není nic menšího než současná logika světové civilizace. Dokud bude civilizace jako celek se svou ohromnou technickou silou pokračovat v dosavadním trendu uvažování, který podporuje ovládání a využívání přírodního světa k okamžitému prospěchu, bude tato ničivá síla dále devastovat svět bez ohledu na kteréhokoli z nás.

„Celá země se mění v oplocené stavební parcely, stavební ruch nejbídnější úrovně jako strašná rakovina rozežírá naše země, zachvacuje okolí velkoměst, měst a obcí, blízké i vzdálené, proniká do nejodlehlejších míst a neušetří ani nejkrásnější zapadlé kouty dosud neporušené přírody …“ Tento citát nepochází, jak by se mohlo zdát, z pera současného amerického kritika suburbanizace. Byl napsán v roce 1942 a ve svém textu „Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor“ ho zveřejnil Ladislav Žák.