Jak to, že nacistické zákony na ochranu zvířat i krajiny byly jedny z nejpřísnějších? Jak jde dohromady vegetariánství Hitlera a dalších pohlavárů s jejich touhou po krvi mnohých národů? Jak se mohli dopouštět milovníci přírody takových zvěrstev na lidech?

Už římští básníci a literáti měli tendenci zdůrazňovat „morální“ převahu venkova a zemědělství nad městem a jeho pletichami a utíkali se zhusta před nepřízní mocných či celkovým znechucením na své statky. Zdá se obecně, že znechucení z veřejné sféry působí v zemích s okcidentální tradicí zvýšené emoční navázání na půdu a nemovitosti, byť jejich reálná potřeba a užitnost je třeba v konkrétním případě malá nebo žádná (Asie řeší toto dilema spíše odchodem do bezdomoví či do horské poustevny).

Třetí kniha esejů profesora Stanislava Komárka Mír s mloky přináší stejně jako ty předchozí nevšední a originální myšlení. Ochránce přírody ale nejspíš občas popíchne.

Kdysi bývalo kácení obřadem. Sekery zvonily umíráček, dvouruční pila zpívala rekviem a pád byl velkolepý, se všemi hnízdy. Lidem u toho bylo smutno a trochu se i styděli.

Po přečtení knihy Richarda Leakeyho a Virginie Morellové Války v divočině získá čtenář poměrně ucelenou představu o vývoji ochrany přírody v Keni za poslední desetiletí.

Holandský přírodovědec Peter Westbroek se ve své knize snaží ukázat, že působení života jako geologické síly je mnohem rozsáhlejší a zásadnější, než se obecně soudí.

Za tyhle řádky budu asi ukamenován francouzskými klíči, natřen vazelínou a posypán peřím. A dostanu se po té mučednické smrti do pěšího nebe, kde dobrý voják Švejk dodnes putuje po bezprašných cestách (a po svých) z Putimi do Putimi.