Wolf-Dieter Storl, známý svým blízkým, hlubokým a inspirativním vztahem k přírodě, živě a poutavě vypráví o svém životě - útlém dětství v poválečném Německu, emigraci do Ameriky, studiu a akademické kariéře. Tu mění za život v přírodě - cestuje s čejenskými indiány, pobývá a medituje se sádhuy v Indii, pracuje se sedláky v Emmentalu, je zahradníkem ve Švýcarsku ve venkovské komunitě. A všude se setkává s osobnostmi, které mu ukazují vstup do jiného světa - světa mýtů, legend a léčivé síly rostlin. Celým vyprávěním se prolíná hluboké pochopení přírody a znalosti lidového léčitelství. Wolf-Dieter Storl (nar. 1943) Kulturní antropolog a etnobotanik. Vyučoval dvacet let na různých univerzitách v USA, Indii a Evropě. Autor více než 20 knih, z nichž česky vyšly - Magické rostliny Keltů, Zahrada jako mikrokosmos, Šamanské techniky a rituály, Léčivé a kouzelné byliny mezi dveřmi a brankou, Přírodní léčba boreliozy, Čarovná moc rostlin, Bylinářské tradice moudrých žen a mužů aj. Žije se svou rodinou na samotě v Allgäu v alpském podhůří v jižním Německu.

Brožurka z edice Klíč k soběstačnosti podává na 80 stranách čtenářsky přístupný a informativní přehled o všem, co potřebuje vědět začínající včelař. Také vám pomůže se zorientovat v současné často vyhrocené diskusi kolem ohrožení chovů včel varoázou, jejich přírodní či chemické ochrany i kolem otázek kolem toho, jak dalece je správné do života včel zasahovat a co je pro tento společenský hmyz přirozené. Knížka obsahuje i zajímavé čtení o úloze hmyzu a jiných divoce žijících živočichů na zahradě.

Afrika viděná zevnitř, očima českých biologů, geologů, antropologů a archeologů, kteří bádají v afrických pouštích a savanách nad dosud nevyřešenými otázkami vývoje člověka, lidských společností, klimatu, živé a neživé přírody. Je to kniha o dlouhých dějinách kontinentu. Píše se v ní o vysychání Sahary, která ještě docela nedávno, před sedmi tisíciletími, nebyla pouští, ale obydlenou savanou s mnoha jezery a spoustou zvířat. V průběhu vysychání se z původních lovců a sběračů postupně stávali pastevci, občas zemědělci a místy dokonce vznikaly vyspělé civilizace. Mnohé civilizace později zanikly a také dnes se situace dramaticky proměňuje. Některé africké regiony se propadají do hlubokých krizí, jiné naopak zaznamenávají prudký rozvoj spojený s nebývalým nárůstem počtu obyvatel. Přesto přetrvávají v málo obydlených územích Afriky rozsáhlé kusy původní neporušené divočiny, kde si cestovatel a výzkumník připadá, jako by se ocitl v nějakém dávno zaniklém, pravěkém světě.

Utrpení zvířat využívaných člověkem je závažný problém vyvěrající ze způsobu života současné civilizace. Myšlenka řešit ho založením zvířecích práv obdobných právům lidským pochází z prostředí ochranářských hnutí v USA, odkud se rozšířila do západní Evropy. Záměrem editorů bylo odhlédnout od schémat vlastních aktivistickým hnutím a shromáždit k tématu práv zvířat poznatky těch vědních disciplín, jež k němu mají nejvíce co říci. V knize se tak setkávají zástupci oborů filozofie, etiky, biologie, sociologie a práva, aby společně hledali odpovědi na otázky po smyslu a opodstatněnosti konceptu zvířecích práv a zároveň ukázali, jak je problém zvířat reflektován v současné české společnosti.

Edward Osborne Wilson je jedním z nejuznávanějších biologů dneška. Emeritní profesor entomologie na Harvardově univerzitě a držitel dvou Pulitzerových cen za literaturu faktu se těší přezdívkám jako „otec sociobiologie“, či dokonce „otec biodiverzity“. Přestože jej čtenáři znají jako zapáleného humanistu, který nechová velké sympatie k organizovanému náboženství, patří k odpůrcům předního ateisty Richarda Dawkinse. Dlouhá léta s ním i řadou dalších biologů vede spor, který se dotýká nejhlubších tajemství původu lidského druhu, spor o samu podstatu člověka. Ve své nejnovější knize O smyslu lidské existence dává čtenářům nahlédnout do stěží uvěřitelného světa mikrobů, poodkrývá tajemství vysoce organizovaných společenských druhů, jako jsou mravenci, zamýšlí se nad rolí náboženství, a dokonce i nad možnostmi existence života mimo naši planetu. Je to fascinující okno do mysli jednoho z nejvýznamnějších vědců současnosti.

Křivoklátsko, chráněné jako lovecký revír českých knížat a králů od středověku, se dočkalo moderní velkoplošné ochrany vyhlášením chráněné krajinné oblasti v roce 1978. Již v roce 1977 byla vzhledem ke svému nadnárodnímu významu vyhlášena nejcennější část Křivoklátska biosférickou rezervací UNESCO. V posledních letech probíhají práce směřující k vyhlášení jádra oblasti Národním parkem. Křivoklátsko si vysokou míru ochrany nepochybně zaslouží. Předkládaná kniha shrnuje vývoj krajiny Křivoklátska od její nejstarší geologické historie, přes geomorfologický vývoj v třetihorách a čtvrtohorách, až po vliv člověka na krajinu od pravěku po úplnou současnost. Kniha je sestavena formou příběhu krajiny, kdy jsou jednotlivé události ve vývoji krajiny dokumentovány pečlivě vybranými fotografiemi a vysvětleny rozsáhlým průvodním textem. Bohatý fotografický doprovod knihy je zprávou o současném stavu krajiny Křivoklátska, směrovanou pro budoucnost.

Osobitý charakter prostoru, který nás obklopuje - ať už jej obýváme, nebo se s ním seznamujeme na cestách - vstupuje do naší mysli, promítá se do uměleckých reflexí a stává součástí kolektivně sdílených obrazů a příběhů. Také ty pravděpodobně ovlivňují, jak jej napříště dokážeme sami vnímat. Ve zkoumání vztahu člověka k prostoru se tato kniha zaměřuje především na krajinu, v naprosté většině na krajinu devatenáctého století, kdy se krajinopisné umění rodí a kdy na poli romantismu, realismu a raného modernismu dosahuje svého největšího rozmachu. Teoretický úvod nabízí zamyšlení nad smyslovou percepcí světa, podstatou literárního zobrazení prostoru a nad fenoménem literární krajiny. Na něj navazuje část literárněhistorická, jež přibližuje vývoj krajinopisu od počátků národního obrození a z této perspektivy sleduje záměry konkrétních tvůrců i dobové tendence. Autorskou snahou je nejen nastolení aspektu krajiny jako podstatného hlediska při literárněvědném výkladu, ale i pokus o reinterpretaci některých kanonických děl a připomenutí textů obecně méně známých či zcela neznámých, jež přesto patří do "krajiny české literatury", přinejmenším díky pozoruhodné práci s literárním prostorem.

Geolog a oceňovaný esejista Václav Cílek je známý tím, že se k aktuálním problémům světa dokáže vyjádřit nadčasově, z rozmanitých úhlů pohledu, s nadhledem, vtipem i s konstruktivní skepsí. Jeho nejnovější kniha Co se děje se světem? je typicky cílkovská: zdánlivě jde o popis velké proměny našeho světa vlivem klimatických změn a migrační vlny, ale ve skutečnosti se autor soustřeďuje především na to, jak si v životě udržet radost a jak (pře)žít šťastně. V první části věnované českým zahrádkám se zabývá tématy, jako jsou útěcha květin, inteligence stromů a malá dobrodiní běžného světa, která vedou ke spokojenosti a štěstí. Odtud přechází do světa řeckých a indiánských mýtů, abychom si uvědomili důležitost vody a času v našem životě. Poslední část textu se dotýká příběhu velkého zrychlení, tedy lidského vlivu na celý zemský systém a na jeho možné důsledky. Navzdory všem možným katastrofickým scénářům je to kniha optimistická a přináší konkrétní návrhy, jak řešit současnou i budoucí krizi. Publikaci doprovázejí surreálné ilustrace Kateřiny Piňosové a fotografie autora.

Bezmála dvacítka esejí, v nichž světoznámý chemik a biolog popisuje fenomény, které určují naše chápání člověka a jeho místa v přírodě. Ve svých úvahách využívá podmanivě poetických obrazů, aby složité jevy, jež věda popisuje, podal srozumitelným způsobem a smysluplně je vřadil do celku naší lidské zkušenosti. Pokouší se uchopit a našemu chápání zpřístupnit samotné počátky života, energetické procesy v živých organismech či ukládání vědomostí. K těmto otázkám přistupuje nejen jako erudovaný biolog, ale také jako člověk hluboce zakořeněný v kulturním dědictví Evropy. Kultura a věda jsou pro něj jen dvě stránky téže mince. V některých momentech tak líčení složitých chemicko-biologických problémů přechází téměř do podoby někdejší „romantické biologie“ 19. století, která se právě pomocí obrazů převzatých ze života snažila o syntetické vystižení jevů, k jejichž fixování dosud scházel vlastní pojmový instrumentář. Gottfried Schatz navrací vědy o živém k jejich živoucímu prameni a jako skvělý tlumočník dokáže přecházet mezi krajinami přísné vědy a obecně srozumitelného jazyka.

Většina biologů i studentů přicházejících studovat biologii na vysokou školu se domnívá, že evoluční biologie je v podstatě uzavřená kapitola vědy. Ale co když je všechno úplně jinak? Co když právě evoluční biologie v 70. a 80. letech uplynulého století prodělala v naprosté tichosti zcela zásadní revoluci, po níž by se vlastně měly od základu přepsat veškeré učebnice tohoto oboru? Co když je i nový model evoluce vycházející z dawkinsovsko-hamiltonovské teorie sobeckého genu, založené na soupeření různých variant téhož genu o předání co největšího počtu vlastních kopií do dalších generací, stejně chybný jako původní model Darwinův, a vbrzku nás proto čeká revoluce další? A nemohla by stávající model nahradit například teorie takzvané zamrzlé evoluce? Teorie, která předpokládá, že naprostá většina druhů, se kterými se v přírodě setkáváme, není schopná se evolučně vyvíjet, ani když jsou vystaveny sebesilnějšímu selekčnímu tlaku, a tak pouze pasivně čekají, až se změny v jejich prostředí nahromadí v takové míře, že jim nezbude, než způsobně vyhynout. Kde se berou nové druhy, jak je možné, že jsou druhy účelně přizpůsobeny svému prostředí a jak může v takovémto evolučně zamrzlém světě vůbec docházet k evoluci? Odpověď na uvedené otázky, jakož i otevřený a někdy poněkud svérázný pohled do zákulisí dnešní vědy nabízí tato kniha.