První máj, lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas. Tak tomu snad opravdu bývalo - možná tak za časů Karla Hynka Máchy a mládí našich prababiček. Poté, co se naše prababičky staly opravdovými prababičkami, chodily se pyšně dívat na své ratolesti mávající bílými holubičkami a křičícími: "Ať žije První máj!" a "Se Sovětským svazem na věčné časy!" Leč, věčné časy naštěstí pominuly a význam svátku prvního máje se zase posunul. Všichni jsme rádi, že nemusíme ráno vstávat do práce nebo do školy.

Není dobrým zvykem, aby jeden časopis pomlouval časopis jiný. Udělám však výjimku, protože tento konkrétní případ dobře ilustruje trend, který bychom mohli nazvat třeba "sýrové brambůrky bez sýru". Jedná se o jistý druh lhaní (v případě médií) nebo podvádění (v případě označování různých výrobků).

Nesouhlasím s vybíjením zdravých zvířat z důvodu pouhého nebezpečí nákazy slintavkou a kulhavkou. Nejedná se většinou o smrtelné onemocnění a není ani velké nebezpečí nákazy člověka.

V uplynulých dnech zaujaly jedno z významných míst ve sdělovacích prostředcích informace o onemocnění hospodářských zvířat slintavkou a kulhavkou ve Velké Británii a o jejím velmi rychlém šíření na evropský kontinent.

Správa NP Šumava chce v letošním roce znovu povolit kácení kůrovcem napadených stromů v dvousetmetrovém pásu na hřebeni Trojmezné. Tento záměr zdůvodňuje - stejně jako v loňském roce - potřebou zabezpečit ochranu soukromých rakouských lesů (spadajících pod opatství Schlägl). Zdá se však, že v pozadí této causy stojí spíše jiné zájmy jiných subjektů...

Na koncích staletí, a tím spíše na koncích tisíciletí, byla vždy pociťována jakási přelomovost, skonání jedné éry a začátek nové. Ještě žádné tisíciletí, ba ani století, nezačínalo v období ekologických hnutí.

Jíst se má v klidu. Ale co si při tom mám myslet o šílených kravách mi nikdo neporadí. Tak třeba takhle. Krávy se v celé Evropě stejně vyšetří, ty nemocné se utratí, spálí, u nás BSE (bovinní spongiformní encefalopatie, nemoc šílených krav) prostě není a naše zpracování naší masokostní moučky při 133 stupňů C je přece zcela bezpečné - říkali to i v televizi! A na dovoz masa i oné podezřelé "západní" moučky nebyly valuty. Ale protože jsem chytrý, znáte naše zemědělce, pro jistotu vynechám hovězí vůbec (stejně mám raději vepřové a kuře) ... a raději už o tom nebudu vůbec nic číst. A nechci ani už nic slyšet. Jsem v klidu, jsem za vodou!

V srpnu 1997, několik měsíců před Kjótskou konferencí o klimatických změnách, pomohla Globální klimatická koalice (GCC) zahájit masivní reklamní kampaň, zacílenou na zabránění podpory USA jakékoliv rozumné dohodě o snižování emisí oxidu uhličitého. Tato skupina, mezi jejíž členy patří několik nejmocnějších společností a obchodních asociací na světě zabývajících se fosilními palivy, zaměřila své úsilí na sérii televizních reklam, snažících se poplést a vystrašit Američany.

"Pokud odhodíš odpadky do odpadkového koše a ne na zem, bereš práci metařům". Tak takto chytře mi bylo vysvětleno (rodilým Londýňanem), proč se odpadky odhazují právě tam, kam zrovna chcete. A tak jsem pochopila, proč Londýn působí dojmem tak špinavého města.

Žijeme v době, kdy jedinou jistotou je jistota neustálých obrovských změn. Jednou z takových obrovských změn jsou změny v používané obalové technice. Každá zásadní změna však vyvolává tři různé postoje - jedni ji vítají, druhým je lhostejná, třetí jsou zásadně proti z obavy nepoznaného.