Ondřej Hudeček: Kritický pohled na Ústavu Země Josefa Šmajse

Pomyslete na planetu Zemi jako na svébytný výtvor evoluce, který je nadřazený člověku i jeho kultuře. Takový výtvor nemáme právo ničit, ba naopak jsme povinováni ho chránit pro další generace i ostatní živočišné druhy, které jej s námi společně obývají. Brněnského filosofa Josefa Šmajse dovedl tento náhled až k sepsání dokumentu Ústava Země, který má podle jeho představ přispět k větší ochraně naší planety. Text Ústavy představil symbolicky na Den Země, 22. dubna letošního roku.

Nejprve něco málo o původci zmíněného dokumentu. Josef Šmajs (nar. 1938) vystudoval strojní inženýrství na Vojenské akademii v Brně (dnes součást Univerzity obrany) a filosofii na Universitě Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita) tamtéž. V současné době působí na Masarykově univerzitě jako profesor filosofie a více jak dvacet let se intenzivně věnuje rozpracovávání svého konceptu evoluční ontologie, v němž tematizuje konflikt přirozené a kulturní evoluce a filosoficky reflektuje podstatu soudobé globální ekologické krize. Šmajs se v rámci ekologické etiky řadí do proudu tzv. systémových teoretiků, tedy například vedle známého autora hypotézy Gaia Jamese Lovelocka, pro něž je chování jednotlivce vysvětlitelné jen v rámci celků, v nichž jedná; a proto studují tyto celky. K tomuto myšlenkovému proudu také patří představa kultury a přírody jako dvou protikladných systémů, v níž je jakákoliv možná náprava podmíněna jen fundamentální proměnou kultury. Josef Šmajs nyní dospěl k závěru, že tato proměna v kulturním systému musí být zajištěna existencí právně závazného dokumentu.

Tento způsob ústavy zdá se mi poněkud nešťastný

Šmajsova Ústava je stručná – skládá se z preambule a tří „hlav“, nazvaných Země, Člověk a Kultura. Ovšem myšlenkově je velmi bohatá, a proto se nadále hodlám věnovat jen některým její aspektům. Již nyní však přiznávám, že způsob, jakým se Šmajs rozhodl upozornit na aktuální environmentální problémy, pokládám za nešťastný.

Zdá se mi, že nejdůležitější otázka, která musí být textu Ústavy položena, se týká jeho adresátů. Dokument uvozuje slovní spojení „my lidé“, inspirované nejspíše Ústavou Spojených států amerických, a text následně varuje před devastujícími dopady naší „predátorské“ kultury. Pokud bychom vzali vážně jeho globální nárok, máme mu rozumět tak, že všichni lidé bez rozdílu jsou vinni svou kulturou, ať už je její podoba jakákoli? Šejch, který si doma v Dubaji odskočí zalyžovat do kryté haly, Čech, vláčející domů z nákupního centra plastové lahve plné „pramenité vody“, i Sanové, kteří většinu dne sbírají kořínky? Nejsem přesvědčen o tom, že kultura všech lidí na planetě je vůči přírodě nepřátelská a že podíl všech na jejím ničení je srovnatelný.

Text Ústavy ale ani jinak není příliš vstřícný vůči většinovému obyvateli této planety, kterým rozhodně není intelektuál západního civilizačního okruhu, nýbrž méně vzdělaný člověk, žijící v rozvojové zemi. Jak ten asi porozumí charakteristice planety Země jakožto „svébytné ontické kreativity a subjektivity“ a mohl by vůbec přijmout za svůj závazek zastavit úbytek, destrukci a zamořování „přirozeného bytí“? Tyto a podobné pojmy, vycházející z naší filosofické tradice, nebudou zřejmě plně pochopitelné pro každého; a to například ani v Česku. Opravdu jen nemnoho lidí má mentální kapacity na to, aby zpracovali Šmajsův vysoce abstraktní slovník.

Někteří, vlastně drtivá většina obyvatel naší planety, by zase hledali v Ústavě pro ně tak samozřejmou věc, jako odkaz na boha/bohy či jiné numinózní bytosti. Marně. Podle Josefa Šmajse člověk a kultura závisí na Zemi, která je svébytným jsoucnem v rámci vesmíru. Pro vyznavače mnoha náboženství či kultů je ale Země, prostředí, jež obývají, spíše místem setkávání s bohem/bohy nebo jinými posvátnými bytostmi. Jejich vztah k ní má proto zcela jinou povahu, než pro výhradně systémově uvažujícího filosofa.

Výraznou úlohu plní v textu Ústavy kategorie „přirozenosti“, která však není blíže definována, přestože by si podrobnější výklad zasluhovala. Autor Ústavy odkazuje na „přirozenou uspořádanost Země“ či „přirozenou rozmanitost planety“, aniž by vysvětlil, co tím myslí, jak a vůči čemu ji vymezuje nebo k jakému stavu vývoje života na Zemi ji vztahuje. Označil by za „přirozené“ například vybíjení velkých býložravců člověkem na konci pleistocénu, které mělo zřejmě podíl nejen na jejich vyhynutí, ale zprostředkovaně i na podobě tehdejší krajiny? Kdy v historii planety Země byla její „přirozená uspořádanost“ asi poprvé narušena?

Smutný svět čistě racionálních jedinců

Za nejzásadnější problém Šmajsových úvah však pokládám již několikrát zmíněné tvrzení o protikladu kultury a přírody. Kultura u Šmajse vystupuje jako výtvor člověka, který není „pokračováním evoluce přírody, ani procesem jejího zušlechťování“, je naopak přímo protipřírodní. Nabízí se pak samozřejmě otázka po prapůvodu této kultury. Víme, že v evoluci nic nevzniká z ničeho, a proto i kultura u Homo sapiens nemohla vzniknout bez nějakého svého předobrazu a nejspíš tedy pokračováním přírodní evoluce bude. To ovšem neznamená, že musí být „zušlechťováním přírody“. Evoluce se bez těchto hodnotících kategorií obejde a Šmajs se zde jen zbytečně vymezuje vůči představě, kterou sdílí jen malá část obyvatel Země.

Tím, že se Josef Šmajs snaží za každou cenu udržet od sebe striktně oddělenou oblast kultury a přírody, se podle mého dostává do rozporu třeba se současnou evoluční antropologií, ale především s tím, co se běžně označuje za „selský rozum“. V jeho světě však tyto rozpory samozřejmě neexistují. Naneštěstí pro Šmajse a naštěstí pro nás, obyvatele planety Země, sdílí jeho svět jen minimum lidí. Byl by to totiž dost smutný svět, plný čistě racionálně jednajících jedinců, řídících se do detailu propracovaným systémem „biofilních“ regulací a norem.

---

reklama

---