Pavel Vlček: Náš stát se postupně zabarvuje do atomového žluto – černa

Téměř nikdo pro ani protijaderný by začátkem roku 2011 nečekal, že tato lidská generace zažije ještě jeden velmi silný počernobylský jaderný kolaps, ohodnocený dokonce nálepkou maximální závažnosti. Na stupnici INES dostala tato událost černobylskou hodnotu sedm. Nejsem prognostik, ale do budoucna si dovolím předpokládat spíše žádný, případně chabý nárůst produkce elektřiny i při nasazení nejmodernější generace atomových elektráren, která je dnes dostupná. A to i přes malou českou atomovou renesanci, které jsme právě očitými svědky.

Úbytek podílu atomové elektřiny byl totiž ve světovém měřítku patrný již před letošními událostmi v japonské Fukušimě. A posun na elektrárenském žebříčku na druhou příčku by pro atomový průmysl znamenalo předehnat například elektrárny vodní, což nebude prozatím procházkou. Zvyšování produkce atomové elektřiny brání též zub času. Protože se v době počernobylské prakticky omezilo nebo dokonce přestalo s výstavbou atomových elektráren, jsou tyto v průměru staré pětadvacet let. Co to znamená? Státy si je budou muset lépe hlídat, aby jejich provoz uhájily a občané budou zřejmě i při menších provozních výkyvech více kritičtí.

Stará dobrá „mašina“ sice jede, ale občas se některý díl ozve a žádá si nutnou výměnu. Motorka vás jen nedoveze, ale zastavení a nečinnost jaderné elektrárny je pro zainteresované vlastníky hotová tragédie. Ani provozovaný Temelín se pro časté provozní výpadky ziskovým hned tak nestane. A ještě daleko nákladnější než předražený starý Temelín je pro státy a investory výstavba znatelně bezpečnějších a bezpečněji provozovaných nových atomových bloků. Tento stav Fukušima jistě jen prohloubila. V případě bezpečnosti je to jistě dobrý impuls.

O to rychleji teď však budou atom předhánět obnovitelné energetické zdroje, u kterých náklady neustále klesají. Toho si jsou vědomi v sousedním Německu a začali proto s vytěsňováním jádra ze svého života. Ani pro Němce nebude cesta jednoduchá a budou muset stále doplácet na stávající jaderná zařízení, která ve svém zadním cyklu disponují neuvěřitelnými nároky na „dodatečnou péči“ o zařízení i odpad.

V případě České republiky a zejména současného vládního uskupení zatím o vytěsňování nemůže být řeč. Naše intenzivnější atomová orientace bude podle mého názoru znamenat, že tady více a více zabředneme do atomové kaše. Kaše, která nezná kompromisy. Konečným rozhodnutím o výstavbě dalších jaderných zařízení zablokujeme již teď klesající náklady na obnovitelnou energetiku a na financování úspor. Měli bychom proto s tímto klíčovým rozhodnutím ještě několik let počkat, protože během této doby nám hodně napoví energetická situace u sousedů v Německu.

Obnovitelné zdroje energie jsou tady však již dnes cíleně diskreditovány.

Nedělám si iluze, že by nadále měla česká veřejnost denně před očima informace o všem, co by mohlo kompromitovat jaderné odvětví. Navíc dochází k prorůstání politických struktur s atomovými a naopak. Po Fukušimě se nemůže v našem jaderném odvětví nic nechat náhodě a podcenit. Jako příklad uvádím hrozby teroristických útoků, či zemětřesení ve Španělsku. Česká média začala přehlížet události, které prý nejsou pro nás významné. Například kompletní potíže provozovaného Temelína, se naše veřejnost dozví jen v případě detektivního zájmu. Poslední případ protečení 260 metrů kubických radioaktivní vody mezi oběma temelínskými bloky je toho nejlepším příkladem. Po fukušimských událostech dokonce začali na Temelíně reagovat na mé občasné telefonické dotazy ohledně poruchových stavů. Teď už se situace změnila.

Podle provozovatelem zadaných průzkumů veřejného mínění (agentura STEM) se větší část české veřejnosti chce nechat atomem opájet. Náš stát se postupně zabarvuje do atomového žluto – černa. Výstavba jaderných elektráren však bývá velmi dlouhá, trnitá a podléhá nejrůznějším vlivům. Měli bychom teď také velmi pečlivě zvažovat, jestli jít proti srsti sousedům. Již dnes jsou naší zemi inovačním příkladem, například energii si více vyrábí ze svého a na svém. A já pevně věřím, že s rozvojem dalších bezatomových technologií bychom mohli v budoucu společně kooperovat daleko více. Jen trochu chtít a nešlapat po nezávislosti. Nebo bude české přivykání tradičnímu do budoucna atomovou košilí?

---

reklama

---