Vladimír Wagner: Dopady havárie jaderné elektrárny Fukušima

Během zemětřesení a cunami zahynulo nebo je postrádáno přes dvacet tisíc lidí. Řada těl obětí zmizela nenávratně v oceánu a další ještě dnes pořád čekají na identifikaci. Ve Fukušimě I zahynuli během zemětřesení a cunami dva lidé ještě před jadernou havárií v elektrárně. Více lidí zahynulo při tomto zemětřesení během protržení přehrady Fujinuma. Po cunami bylo evakuováno zhruba 400 tisíc obyvatel, jejichž domovy byly často nenávratně poškozeny či úplně zničeny. Z oblastí kolem Fukušimy bylo evakuováno zhruba 80 tisíc lidí, ovšem část z nich i z oblastí přímo zasažených cunami, takže jejich domovy byly zničeny už cunami. Pokud ovšem evakuace proběhla jen kvůli havárii ve Fukušimě, mají svá obydlí v pořádku a velká část z nich se bude moci pravděpodobně začátkem příštího roku vrátit. Pochopitelně, že vše závisí na konkrétní dozimetrické situaci. Uváděné počty evakuovaných jsou jen velmi hrubé. Počet evakuovaných kolem Fukušimy se měnil dodatečnými evakuacemi, které se prováděly ve vzdálenějších oblastech na základě upřesněné znalosti dozimetrické situace. Počet evakuovaných v důsledku cunami je také spíše dolní odhad.

Rozdíly od Černobylu

V případě Fukušimy I zůstalo na rozdíl od Černobylu palivo uzavřeno uvnitř kontejnmentů a k únikům radioaktivity (jednalo se pouze o štěpné produkty) došlo až po dokončení evakuace. Uniky byly také řádově nižší. Pitná voda a potraviny byly v zasažené oblasti hned od počátku kontrolovány a případně nahrazeny zásobováním z jiných míst. Že se opravdu podařilo zabránit vnitřní kontaminaci radioaktivním jódem, prokázala i kontrola štítné žlázy, která byla provedena u dětí a mladistvých ze zasažených oblastí.

Na rozdíl od Černobylu, kdy bylo informací o havárii jen velmi málo a veřejnost se k nim dostávala jen velice těžko, je průběžných informací o Fukušimě velmi mnoho. Je to dáno jednak rozdílem politického systému, který byl v bývalém Sovětském svazu a v současném Japonsku, ale také pokrokem technologií, hlavně využitím internetu. Takže je možno sledovat každodenní změny teploty a tlaku na různých místech zasažených reaktorů a teploty vody v bazénech s vyhořelým palivem. Elektrárnu sleduje online kamera a každá změna či pokrok v práci na likvidaci havárie se objevuje na internetu. Lze se podívat, jaká je radiační situace v různých místech uvnitř i mimo evakuované zóny. Kromě oficiálních měření japonských úřadů jezdí do zasažených oblastí řada dalších skupin, které provádějí a na internetu prezentují měření svá.

Rozdíly ve způsobu informování

Současnou situaci a postupný vývoj, kterým se k ní dospělo, jsem popsal v sérii článků na internetovém serveru Osel (poslední viz zde a zde). Pohled z jiného úhlu jste si mohli přečíst v článku Jana Beránka. V diskuzi pod tímto článkem jeden ze čtenářů napsal, že mé články se zabývají pouze konkrétními fakty a technikalitami, zatímco Jan Beránek svým emotivním přístupem ukazuje soucítění s postiženými lidmi. A že jemu se zdá právě přístup Jana Beránka na rozdíl od mého ten správný a vhodný. Podle mého názoru však pouze fakta a technikality mohou rozhodnout o tom, zda v elektrárně může nebo nemůže nastat další významný únik radioaktivity. Pouze na základě faktů o radiační situaci lze správně rozhodnout o případné evakuaci či návratu obyvatel tak, aby jim bylo co nejméně ublíženo. Proto se snažím ve svých článcích co nejvíce omezovat na zmíněná fakta. Nemá to nic společného s tím, že bych nesoucítil s postiženými lidmi. Ale dopady havárie na ně lze omezit jedině rozhodováním a opatřeními učiněnými na základě skutečností.

Pro farmáře, který měl biofarmu zděděnou po předcích blízko Fukušimy a chystal se ji předat i svým dětem a vnukům, je událost katastrofou. Asi ho těžko utěší to, že se možná začátkem příštího roku bude moci vrátit a pokud bude příští roky uplatňovat dekontaminační opatření i farma se může pomalu obnovit. Katastrofou je však pro rodiny i smrt živitele rodiny při výbuchu metanu v uhelném dole, smrt blízkých a ztráta domova při protržení přehrady nebo i případné následky dlouhodobého výpadku elektrické sítě. Každý energetický zdroj má svá rizika a může přinášet menší či větší soukromé „katastrofy“ konkrétním lidem. Aby těchto katastrof bylo co nejméně, je třeba diskutovat a posuzovat konkrétní fakta a ne hrát na emoce. Aby mi nebylo špatně rozuměno, předchozí úvaha se netýkala konkrétního článku Jana Beránka. Ten jsem si se zájmem přečetl. Má navíc výhodu, že oblasti okolo Fukušimy navštívil. V řadě interpretací a pohledů se lišíme a čtenář může rozdíly porovnat a posoudit je i na základě velkého množství dostupných informací. I to je výhoda internetu.

Poučení z Fukušimy I

Je jasné, že i současné informace, které o havárii ve Fukušimě existují, umožňují vyvodit řadu závěrů týkajících se bezpečnosti jaderných elektráren. Březnové zemětřesení a následné cunami byla extrémně velká. Taková přicházejí v intervalu několika staletí či více. Přesto jsou v Japonsku evidence, které ukazují, že podobná zemětřesení a cunami v minulých dvou tisíciletích byla. Ukázalo to na podcenění extrémně řídkých ale velmi katastrofických přírodních jevů. Stejná podcenění však nastala i u dalších obytných a průmyslových konstrukcí. A i to bylo důvodem tak vysokého počtu obětí při tomto cunami. Zasažené reaktory v elektrárně Fukušima I patřily k těm nejstarším v současné době provozovaným. Jejich projekt pocházel z šedesátých let. I tak přežily zemětřesení větší, než na které byly stavěny. Zničující se pro ně stalo teprve cunami. Nyní je jasné, že nejen rozmístění a zabezpečení záložních dieselových zdrojů elektřiny mohlo a mělo být řešeno jinak. Je vysoce pravděpodobné, že u novějších typů reaktorů z osmdesátých let by následky nebyly tak dramatické. Jak přesně by se zachovaly, bude možné zhodnotit až po zjištění přesných informací, jak havárie jednotlivých reaktorů ve Fukušimě I přesně probíhala. Reaktory III+ generace mají dostatečnou kapacitu pasivních bezpečnostních systémů, které by zajistily chlazení na dostatečně dlouhou dobu a situaci ve Fukušimě I by s velmi vysokou pravděpodobností ustály. Avšak i tyto projekty se budou posuzovat podle zkušeností z Fukušimy I a budou se hledat cesty, jak jejich bezpečnost ještě zvýšit.

Všechny další projekty budou posuzovány ještě více nejen z hlediska úspěšného rychlého zastavení řetězové jaderné reakce, ale také z hlediska úspěšného dochlazení i v případě výpadku elektrických zdrojů. Z toho hlediska by se mohly stát velmi perspektivní rychlé reaktory, které nejsou chlazeny vodou, ale plynem nebo tekutým kovem. U nich totiž chladivo nemění skupenství a nedochází k dramatickému poklesu jeho schopnosti odvodu tepla. Je také možné, že se díky havárii ve Fukušimě I, která se také vyznačovala vysokou koncentrací velkých reaktorů, bude ještě intenzivněji pracovat na projektech malých reaktorů s velmi dlouhými periodami pro výměnu paliva. Důkladná analýza havárie ve Fukušimě I určitě přispěje k dalšímu zvýšení bezpečnosti jaderné energetiky.

Dopad na energetiku

Ve svých článcích jsem se pokusil popsat některé faktory, které ovlivní vývoj energetiky po havárii ve Fukušimě I. Nedostatek stabilních levných zdrojů elektřiny, který začíná vznikat v Německu i v dalších částech Evropy může vést k tendenci prodlužovat životnost starých bloků. K tomu může přispívat i zvýšená spotřeba a tím i růst ceny plynu. Možná právě proto teď Rusko uvažuje o prodloužení životnosti starých jaderných bloků, i když staví i nové. Bude mít levnou elektřinu z jádra a plyn bude dodávat do Německa a celé Evropy.

Pokud by se podařilo najít nové vydatné zdroje plynu, které by jeho cenu snížily, mohly by se plynové elektrárny stát výrazným konkurentem jaderných. To do jisté míry probíhá v USA díky rostoucí těžbě plynu z břidlic. Pokud se naděje do těchto nových zdrojů plynu alespoň z části vyplní, může to vést k omezování jaderné energetiky. Pochopitelně to však také povede k příslušným ekologickým dopadům těžby a produkci oxidu uhličitého.

Dalším faktorem, který by ve vzdálenější budoucnosti mohl omezit potřebu jaderné energetiky, je radikálnější zvýšení efektivity a snížení ceny obnovitelných zdrojů a přenosu energie na velké vzdálenosti nebo nalezení efektivní možnosti skladování energie. I když ani potom se nejspíše bez jaderné energetiky neobejdeme, jak je poměrně dobře patrné i z rozboru, který provedl David MacKay ve své knize „Udržitelné zdroje s chladnou hlavou“. Podle mého názoru se bude v budoucnu využívat v ještě větší míře než dnes.

Jako doposud, bude i v budoucnu klíčové, jak bude společnost schopna reálně posoudit rizika plynoucí z využívání jaderné energie a porovnat je realisticky s jinými průmyslovými riziky. Je jasné, že jako i v jiných průmyslových odvětvích nelze nikdy možnost havárie úplně vyloučit. Míra využívání jaderné energie tak bude záviset i na míře, jak bude veřejnost schopna míru toho rizika ve srovnání s jinými posoudit a akceptovat.

Je pochopitelné, že v případě úspěchu Německa v ekologické produkci elektřiny bez jádra by se i ostatní státy vydaly stejným směrem. Kdyby bylo Rakousko vývozcem levné obnovitelné energie a ne dovozcem uhlí pro uhelné elektrárny a jaderné elektřiny, tak by Česko pravděpodobně neuvažovalo o dostavbě Temelína. Podle mého názoru se to však ani tak ekonomický silné velmoci, jako je Německo, jen těžko podaří. Rád se však nechám překvapit. Je mi jasné, že řada čtenářů zde nebude souhlasit s některými mými názory. Byl bych ovšem rád, kdyby nad nimi alespoň přemýšleli. Pocit, že energii a elektřinu pro zajištění naší životní úrovně vlastně ani nepotřebujeme, je totiž iluzorní. Pokud totiž bude energetika rozvrácena tak, že nebude dostatek energie na zajištění potravy, tepla a světla, tak se začnou stavět i jaderné elektrárny co nejrychleji, nejlevněji, bez přílišných ohledů na bezpečnost a zruší se všechny těžební limity a ekologická omezení na dobývání fosilních paliv. A to s plnou podporou většiny společnosti, i těch, kteří včera protestovali proti jaderným a uhelným elektrárnám. Zhruba během následujících deseti až dvaceti let bude možné posoudit, v kterých svých odhadech jsem se strefil a kde jsem se mýlil.