Jan Beránek: Šest měsíců fukušimské katastrofy

Uběhlo šest měsíců od chvíle, kdy postupně explodovaly tři bloky jaderné elektrárny Fukušima. Co znamenají následky nehody pro obyvatele v okolí, pro Japonsko a pro celý svět?

Právě před půl rokem zasáhla východní pobřeží Japonska několikanásobná pohroma: zemětřesení, tsunami a havárie jaderné elektrárny. Třetí, jaderná katastrofa ale stále ještě probíhá a nedá se na ni vzpomínat jako na věc minulou.

Z havarované elektrárny dodnes unikají radioaktivní látky, zejména kontaminovaná voda, která prosakuje do podzemí a uniká do moře. Na dně těžce poškozených reaktorů a pod nimi leží roztavené jaderné palivo, které pořád představuje riziko další eskalace nehody v případě ztráty chlazení nebo kolapsu budov. Ty se nedají vyloučit například při dalších otřesech. Společnost TEPCO sice vydává optimistické zprávy o postupu prací, jenže zatím neví ani to, v jakém přesně stavu se reaktory a roztavené palivo nacházejí – radioaktivita uvnitř budov je tak intenztivní, že se k reaktorům a zejména pod jejich dno ještě nikdo nedostal, aby je prozkoumal.

Situace v samotné elektrárně tedy zdaleka není pod kontrolou. Dá se odhadnout, že potrvá alespoň několik let, než bude opravdu zvládnutá, tedy jaderný materiál odstraněn a izolován a úniky kontaminovaných látek do životního prostředí bezpečně ustanou. Likvidace nehody Three Mile Island v USA z roku 1979, při níž se částečně roztavila aktivní zóna jednoho lehkovodního reaktoru, trvala asi dva roky. Ve Fukušimě se úplně zničily reaktory tři, část jejich paliva se dokonce protavila skrz reaktorovou nádobu, a v troskách každého bloku se nacházejí bazény s dalším inventářem vyhořelého paliva, do jisté míry rovněž poškozeného.

Japonsko mělo z hlediska dopadů jaderné nehody ještě velké štěstí, protože vítr většinu času odnášel radioaktivní spad nad moře. Kdyby na východ od ostrova Honšú ležela obydlená země, byli bychom svědky několikanásobně horší krize. Takto byl kontaminován hlavně oceán, což ovšem ještě neznamená, že se nic nestalo. Pomineme-li dopad na ekosystémy, je to problém i pro lidi. Vzhledem k tomu, že ryby a další produkty moře tvoří podstatnou část japonského jídelníčku, může být obrovské množství radioaktivity v moři – odhaduje se řádově na 100 000 bilionů Bq (jeden Bq představuje jeden radioaktivní rozpad za sekundu), tedy téměř jednu desetinu množství uniklého z Černobylu – časovanou bombou.

Z hlediska zdravotních rizik pro lidi je ovšem situace vážná především na pevnině. Jeden z radioaktivních mraků se v prvních dnech z elektrárny šířil na severozápad, takže spad zasáhl významnou část území stejnojmenné prefektury Fukušima. Ačkoliv úřady vymezily evakuační zónu v okruhu do dvaceti kilometrů a prosazují „dobrovolnou“ evakuaci do vzdálenosti třiceti kilometrů, ve skutečnosti je zamoření mnohem rozsáhlejší. Vysoká úroveň kontaminace se totiž nachází i na místech vzdálených mnoho desítek kilometrů.

Ukázkovým příkladem je město Iitate, nacházející se čtyřicet kilometrů od elektrárny, kde tzv. dávkový příkon radiace dosahuje 10 mikroSievertů za hodinu. Normální hodnota v nekontaminovaném přirozeném prostředí se pohybuje kolem 0,07 mikroSievertů, čili asi 150krát méně. Měření také ukázalo, že i v obecně méně zamořených oblastech se nahodile nacházejí místa, kde je úroveň radiace několikanásobně vyšší, než udávají řídce rozmístěné měřící stanice. Koncentrace spadu se významně mění v závislosti na terénu, povrchu i na tom, kudy stéká voda. Úřady ale dodnes nedokázaly skutečný stav dostatečně podrobně zmapovat, respektive tyto informace nemají k dispozici ani obyvatelé, kteří na zamořeném území žijí.

Na vlastní kůži jsem zažil šokující situaci v hlavním městě prefektury, Fukušimě. To leží 65 kilometrů od havarované elektrárny, žije zde asi půl milionu lidí. Také toto město plošně zasáhl radioaktivní spad a když jsem v něm prováděl během června měření, byla běžná hodnota dávkového příkonu v ulicích mezi dvěma a třemi mikroSieverty za hodinu – zhruba třicetinásobně vyšší, než je normální. Všichni, kdo tam zůstávají, tak během roku obdrží dávku záření kolem 20 miliSievert, přičemž mezinárodní standardy pro ochranu zdraví připouštějí jako maximum pro civilní obyvatele 1 miliSievert. Dokonce i sovětská vláda několik týdnů po havárii Černobylu evakuovala obyvatele z míst, kde by roční dávka přesáhla 5 miliSievert. V Japonsku, kde lidé zůstávají na místech několikanásobně zamořenějších, úřady ani po šesti měsících o něčem takovém neuvažují.

Ve městě tak na první pohled běží „normální“ život: dospělí chodí do práce, děti do školy, na zahrádkách si lidé pěstují zeleninu a zraje ovoce. Stačí se přitom projít po ulicích a každých několik metrů přístroje ukáží tzv. „horké místo“, kde je radiace ještě několikanásobně vyšší. Nejvyšší hodnoty jsme naměřili kolem dvou škol a na veřejném hřišti, kde dávkový příkon stoupl až na 120 mikroSievertů za hodinu. Vzorek půdy, který jsme tam odebrali, mnohonásobně překročil úroveň, kterou se v Evropské unii definuje radioaktivní odpad: je s ním pak potřeba speciálně zacházet a bezpečně jej ukládat. Ve Fukušimě se válí všude na ulicích a na hřištích si v něm dodnes nevědomky hrají děti.

Nejhorší je, že ani jejich rodiče pořádně nic nevědí. Půl roku po havárii! Maximálně znají čísla jako výsledek oficiálního měření na některém z monitorovacích stanovišť, ale co se nachází konkrétně kolem nich, netuší. Chybí jim informace i o tom, co publikované hodnoty vlastně znamenají a když už zůstávají bydlet v těchto místech, co mohou dělat, aby se snížili svoje vystavení radioaktivnímu záření a kontaminaci. Kolemjdoucí se nás spontánně ptali, co jsme naměřili, a jestli je to bezpečné, nebo ne. Několik lidí u rodinných domků nás prosilo, abychom změřili radiaci na jejich zahrádkách. „Ano, hlína tady na vašem záhonku se salátem má povrchovou aktivitu 3,6 mikroSievertu za hodinu a předběžná analýza ukazuje přítomnost radioaktivních izotopů césia 134, 137 a teluru 129.“ „A mohu to dát dětem? Víte, snažíme se pěstovat vlastní, zdravou zeleninu a támhle nám zrají jahody.“ Chybí mi slova.

Setkali jsme se se skupinou rodičů, kteří se snaží svépomocí dekontaminovat školní pozemky. Jsou zoufalí, bezradní, i rozhořčení vůči vládě, která obnovila provoz škol a nezajistila jejich bezpečnost. Někteří učitelé, kterým přikázali provádět hodiny tělesné výchovy na venkovních hřištích, veřejně plakali. Chtějí chránit děti, ale nemohou, případně nevědí jak. Nikdy jsem si nemyslel, že v rozvinuté zemi, jakou je Japonsko, budou muset rodiče pro své děti volit mezi vzděláním a ozářením.

Teprve na konci srpna vláda přijala nová opatření. Těsně před zahájením nového školního roku snížila přípustnou dávku ozáření během pobytu ve škole na mezinárodní roční maximum 1 miliSievert, nicméně neřeší, v jakém prostředí děti pobývají mimo školu. Dekontaminaci veřejných pozemků nechává vláda v pravomoci regionálních a místních zastupitelstev, aniž by jim k tomu poskytla prostředky nebo jinou pomoc.

Problém zamoření města Fukušima i dalších oblastí v prefektuře je přitom dlouhodobý: dnes už se jedná především o izotopy césia s dlouhodobým poločasem rozpadu. Podobně jako v Černobylu bude trvat několik desítek let, než radiace podstatně poklesne, a k původním hodnotám se vrátí teprve za sto, dvě stě roků.

Zatím jsem zmiňoval jen kontaminaci na povrchu země a dávky záření, které takto na člověka působí zvenčí. Kromě toho je třeba brát v potaz i vnitřní ozáření, kterému jsou lidé vystaveni v důsledku vdechování zamořeného prachu, nebo opět zejména děti olizováním znečištěných předmětů. Celkové dávky radiace jsou tak ještě vyšší, než v ulicích naměří přístroje.

Tím přecházíme k druhému velkému problému, kterým je kontaminace potravin. Podobně jako zamoření pobřežních vod je i zasažená půda problémem, který se bude vracet v podobě závadných potravin nejen tuto sezónu, ale i mnoho příštích. Bohužel ani tuto oblast japonská vláda nezvládá: v prvních týdnech a po začátku vegetační sezóny zcela podcenila kontaminaci zeleniny; následovalo mléko a mléčné výrobky; v létě vypukl skandál s hovězím dobytkem, jehož maso značně překračovalo přípustné koncentrace radioaktivních látek; z více míst, i stovky kilometrů vzdálených, přicházejí informace o kontaminovaných lístcích čerstvě sklizeného čaje.

V prefektuře Fukušima zemědělci na jaře normálně zasadili a pěstovali rýži. Když jsem v červnu projížděl napříč regionem do pobřežního města Minamisoma, skoro všude se podél cest rozprostíraly malebné plantáže se svěže zelenou rýží rostoucí ve vodě. Myslím na to, co bude, až nastane čas sklizně – protože podobně jako u kontaminace prostředí a veřejných prostranství ve městech, ani u potravin vláda zatím nezvládá kontrolovat obsah radioaktivity dostatečně často a plošně.

Článek pokračuje textem Šest měsíců fukušimské katastrofy II - Může se stát u nás? zveřejněným na Ekolistu.cz 21. 9. 2011.

---

reklama

---