Jak lišejníky udržovaly suché prdýlky nemluvňat
I když osnovy základních škol kdysi zahrnovaly lišejníky do učiva o květeně, s rostlinami mají jen málo společného. Konkrétně zhruba 5 %. Lišejníky jsou totiž houby (šťouralové by poznamenali, že ty houby jsou lichenizované), které v sobě obsahují řasy nebo sinice. Jde tedy o tzv. podvojné organismy. Houbová část, jíž je v lišejníkách kolem 95 %, se nazývá mykobiontem, druhá složka je skutečná rostlina s chlorofylem a říká se jí pro schopnost fotosyntézy fotobiont. Nejde o náhodný vztah obou složek, ale o zvláštní typ tzv. nevyvážené symbiózy, odborně nazvané lichenismus. Houba zajišťuje fotobiontovi prostředí k životu a jakousi ochranu. Řasa či sinice díky fotosyntéze zase houbě zajišťuje přísun energie. Symbióza by měla přinášet zúčastněným stranám oboustranné výhody, v případě lišejníků však mykobiont výrazně fotobionta omezuje a do jisté míry mu brání v rozmnožování. Není to tedy ryzí symbióza tak, jak ji známe z jiných případů.
Kvůli podvojnosti svého organismu jsou lišejníky ochuzeny o pohlavní rozmnožování. Muselo by totiž dojít k synchronizaci rozmnožování obou složek, což by ovšem bylo velmi složité. Zajištění další existence lišejníkových populací je tak omezeno na (z lidského hlediska) nudné rozmnožování nepohlavní. Stélka lišejníků je v suchém stavu velice křehká, přičemž její úlomky obsahují jak mykobionta, tak fotobionta. Díky tomu může začít růst nový lišejník i tam, kam zapadne byť jen malinký kousek odlomené stélky - ona sama je k tomu totiž morfologicky a funkčně uzpůsobená. Někdy je pokryta zvláštními výrůstky - izidiemi, které k odlomení nepotřebují mnoho. U jiných druhů stélka na určitých místech praská a z puklin pak vypadávají balíčky řas obalené houbovými vlákny. Jak je vidět, k sexu na tomto poli dochází jen velmi vzácně.
Kde rostou
Ve veřejnosti je široce rozšířena domněnka, že lišejníky se dají najít jen na severní straně stromů a podle toho se poznají světové strany. Ve skutečnosti lišejníky na severní straně sice rostou, stejně dobře ale můžou pokrývat i jižní stranu kmenu. Záleží na tom, kde jsou pro ně vhodnější podmínky. Na severní straně stromů bývají jen občas. Někdy člověk až žasne, kde všude lišejníky rostou. Nepřekvapí nás balvan nebo betonový patník pokrytý barevnou směsí korovitých lišejníků. Většina z nás viděla i starý strom s mozaikou různých druhů terčovek. Možná si vzpomenete taky na letité eternitové střechy se skvrnami lišejníků. Pečlivý pozorovatel je může najít ale i na listech či jehličí stromů, asfaltovém chodníku, krovkách brouků, na syntetickým emailem natřeném peróně vlakového nádraží, na vybělených zvířecích kostech, laminátových lodích, kamenech trvale smáčených vodou, krunýřích galapážských želv i dřevěných tyčkách rakouských vinic napuštěných roztokem modré skalice proti napadení dřevokaznými houbami.
Lišejníky jsou taky organismy, které se trvale vyskytují nejblíže k jižnímu pólu. Navzdory fámám a demagogiím o tom, že lišejníky rostou jen tam, kde je čisto, najdeme velmi pěkné lišejníky i třeba na zdi Thomayerovy nemocnice v Praze - pouhé tři metry od velmi frekventované silnice. Lišejníky jsou prostě skoro všude a rozhodně nerostou jen tam, kde lidé říkají, že je čisto. Některým lišejníkům jen vyhovuje prostředí (z lidského hlediska) čisté, jiné zase nezahubí ani to, co by člověk dva dny nepřežil.
Na co jsou
Jeden by nevěřil, k čemu všemu lidé ve svojí krátké historii lišejníky využívali, a dokonce stále ještě využívají. Už faraónové uložení v sarkofázích byli po smrti balzamováni komplikovanou směsí, která obsahovala v kosmetice často používaný lišejník větvičník slívkový (Evernia prunastri). Stejný druh stále najdeme ve značkových parfémech renomovaných firem, jako je například Gucci. Extrakty populárních, v ČR však vzácných provazovek (Usnea sp.) se přidávaly do krémů chránících lidskou pokožku před ultrafialovým zářením.
Lidé se taky domnívali, že rostliny a podobné organismy léčí choroby těch orgánů, které svým vzhledem připomínají. Některé mechům příbuzné játrovky (Marchantiopsida) tak měly napravovat potíže jater, žlutá barva terčovníku pohledného (Xantoria parietina) byla důvodem k tomu, aby byl tento druh aplikován při žloutence, hávnatka psí (Peltigera canina) připomíná svým vzhledem psí kůži a podávala se lidem pokousaným vzteklým psem. V dobách, kdy byla nouze o chinin, kterým se léčila malárie, postačila podobná hořká chuť na to, aby byl některými druhy lišejníků chinin nahrazován. O skutečných výsledcích uvedených postupů je však možné s úspěchem pochybovat.
Díky zanedbaným a zplesnivělým kulturám bakterií Alexander Fleming objevil penicilin a později jím zachránil miliony životů. V této souvislosti se v USA zkoumalo, jestli i jiné houby a rostliny můžou mít podobné účinky. Zjistilo se, že ze sta druhů lišejníků má nějaké antibiotické účinky víc než polovina. Ještě v 70. letech minulého století se na sovětském trhu vyskytoval například lék Usnein, což nebylo nic jiného než 1% kyselina usnová, vyskytující se běžně v lišejnících.
Lišejníky se ve farmacii ostatně používají i v současnosti. V lékárnách si každý může bez receptu koupit padesátigramový sáček pukléřky islandské (Cetraria islandica) za zanedbatelných 30 Kč. Čaj z pukléřky by vám měl uvolnit zahleněné dýchací cesty okamžitě a důkladně, protože téměř bezbarvý roztok má chuť výraznější (a příšernější) než fernet. Lišejníkové pastilky a bonbony dostupné v apatykách by měly mít podobný účinek, jsou však chuťově podstatně méně odporné. Zkoušel jsem oboje a čaj skutečně trochu pomáhá. Pastilky mají spíš placebo efekt. Mimochodem tuto pukléřku běžně najdete v našich horách - víte-li ovšem, kde se dívat pod nohy.
Kvůli převaze houbových vláken ve stélkách jsou lišejníky pro člověka prakticky nestravitelné. (Energii z nich dovedou díky mikroflóře v předžaludcích získat sobi.) To však lidi neodradilo od toho, aby v dobách hladomoru z lišejníků a sena nepekli chléb. Měl prý příjemnou namodralou barvu, o poživatelnosti a příjemné chuti můžeme jen diskutovat. Hořké lišejníkové kyseliny dávaly typickou chuť pivu vařenému na Sibiři a ještě nedávno byl na internetu k mání Cetraria Snaps za 35 dolarů za láhev. Pozoruhodné je používání šídlovce kůstkovitého (Thamnolia vermicularis) jako afrodiziaka v některých oblastech Číny. Vzhledem k tomu, že Čína už má hodně přes miliardu obyvatel, bychom se ale nad možnými účinky šídlovce přece jen měli vážněji zamyslet. Zájemcům můžu poslat přesný popis druhu.
Lišejníky se používaly nejen k prodlužování života lidí, ale rovněž ke zkracování života psovitých šelem. Pukléřka sosnová (Vulpicida pinastri), kterou jsem u nás viděl hlavně na jívách a bříze a jen zřídka na kleči, má svůj účinek uveden už ve svém latinském názvu. Liška je totiž latinsky Vulpes a přípona -cidní znamená hubící. Častěji se však používal větvičník žlutý (Lethraria vulpina) k hubení vlků. Zajímavé je, že oba zmíněné druhy mají žlutou barvu danou kyselinou vulpinovou.
Každý absolvent osmé třídy základní školy ví, co je lakmus a že se používá na stanovení kyselosti nebo zásaditosti roztoku. Málokdo už ale ví, že se původně vyráběl z lišejníků. Využívalo se ho k barvení textilních vláken do modrých, červených a fialových odstínů. Kuriózní je, že se lakmusem ve starém Řecku dobarvovaly nekvalitní a kyselá červená vína. Kyselost a kvalita se nezměnila, barva ano.
Nikdo nebude příliš překvapen tím, že se pomocí lišejníků vycpávaly mezery mezi trámy srubů v Severní Americe, že si je indiáni cpali do bot, matrací, používali je k zakládání ohně a ti chudší z nich vyráběli oděvy. Máme však věrohodné zprávy z několika od sebe značně vzdálených míst na světě, že dávno před narozením vynálezců proslulých plenkových kalhotek, které zanechávají zadeček nemluvňat vždy suchý a hebký, lišejníky zastávaly stejnou funkci jako zmiňované kalhotky. Schopnosti lišejníkových stélek do sebe snadno a rychle poutat vodu se tak využívalo i v kojenecké a dámské hygieně.
Kvalita prostředí
Patrně nejvýznamnější využití lišejníků v současnosti je při tzv. bioindikaci (tedy jakémsi testování nebo zjišťování) kvality prostředí. Tato myšlenka není nijak nová a rozhodně se nevztahuje pouze na moderní společnost. Indiáni na Aljašce hledali nory svišťů podle toho, kde rostly nápadně žluté lišejníky rodu Xantoria. Svišti totiž zanechávají svoje exkrementy na určitých místech. Tím je bohatě zásobují dusíkem, což velmi svědčí právě uvedenému rodu lišejníku. V polovině 19. století finský badatel William Nylander popsal ubývání lišejníků v pařížských Lucemburských zahradách, a to právě v souvislosti s narůstajícím množstvím exhalací.
Od té doby bylo vyvinuto mnoho různě složitých metod, jak pomocí lišejníků poznat kvalitu prostředí. Jedním z důvodů, proč jsou k tomu lišejníky vhodné, je velmi snadný přístup srážek s rozpuštěnými škodlivinami (polutanty) do nitra stélky. Lišejníky totiž nejsou pokryty vrstvičkou tuků a vosků zvanou kutikula, kterou můžeme snadno pozorovat třeba na sametově ojínělých zralých švestkách nebo čerstvých jablkách. Kutikula je něco jako bio-pláštěnka. Nepustí vodu ani dovnitř, ani ven. Lišejníky tuto bio-pláštěnku nemají. Proto do nich kontaminovaná voda proniká tak snadno. Když je sucho, voda se zase odpaří, ale polutanty zanechá ve stélce lišejníku. Tady se pak dají různě měřit a počítat.
Lišejníky rovněž postrádají průduchy, které jsou na listech většiny zelených rostlin. Když je vlhkost vzduchu příliš nízká, průduchy se zavírají a zabraňují odparu vody. Lišejníky takto regulovat příjem a výdej vody či plynů ve svém těle neumějí a zaplavení stélky vodou - nebo naopak vysušení - se neubrání.
Pomocí lišejníků je tak možné zkoumat úroveň fotosyntézy, obsah nashromážděných polutantů či pozorovat změny tvaru stélky. Na to je ale třeba vybavená laboratoř, drahé přístroje a vyškolený odborník. Vedle těchto komplikovaných postupů však existuje několik velmi elegantních a jednoduchých metod vyžadujících pouze dobré oko lichenologa, zápisník, tužku, mapu a know-how.
Poměrně jednoduchá metoda se nazývá Stanovení indikační kapacity C a ve svých pracích ji na konci milénia popsal a vyzkoušel Petr Anděl. Využívá rozdílné citlivosti několika lehce rozpoznatelných druhů lišejníků na kvalitu prostředí, sleduje jejich početnost na jednom místě (tzv. abundanci) a jejich zdravotní stav (tzv. vitalitu). V žebříčku citlivosti na nejnižší příčce najdeme terčovku bublinatou (Hypogymnia physodes), pokračujeme přes citlivější terčovku skalní (Parmelia saxatilis), terčovku otrubčitou (Pseudevernia furfuracea), terčovku sivou (Platismatia glauca), terčovku nepovšimnutou (Parmeliopsis hyperopta), až po nejcitlivější vousatec (Bryoria sp.) a provazovku (Usnea sp.). Každá příčka tohoto žebříčku je ohodnocena koeficientem. Čím citlivější je druh lišejníku, tím vyšší číslo. Lichenolog při pozorování sleduje, zda najde jen malou stélku uvedeného druhu, nebo je strom obalený a borku není ani vidět, zda je lišejník zdravý, nebo hyne na úbytě. Vše je jednoduše obodováno. Dosazením bodíků do rovnice vypočítá badatel koeficient a porovnáním koeficientů z různých lokalit může porovnávat kvalitu prostředí. Metoda je to velmi jednoduchá a po zácviku ji můžou zkusit i bystřejší žáčci druhého stupně základních škol.
reklama
Netopýři – tajemní tvorové noci
Muflon – rozený válečník
Pavoučí sítě – jak vlastně vznikají?
