Pavoučí sítě – jak vlastně vznikají?
Vlákno vytváří většina existujících pavouků. Tvoří je i ti, kteří si sítě nestaví. Používají jej jako jistící lano, jež v určitých délkových intervalech připevňují k podložce. Po témže vlákně mohou samečci díky chemickým signálům vysledovat samičku. Užití nalézá i při obalování vlastních vajíček (kokony) nebo znehybnění kořisti. Svou úlohu hraje také při rozmnožování, kdy sameček vypustí z pohlavního orgánu kapičku spermatu na malou plošku utvořenou z vlákna, aby ho mohl nabrat do váčků na konci makadel. Zvláště pak mladí jedinci se pohybují pomocí vlákna vzduchem, kdy jsou větrem unášeni na poměrně velké vzdálenosti.
Kde se ale to zázračné vlákno, o kterém se můžeme vyjadřovat v superlativech, vlastně bere? Vzniká ve snovacích žlázách uvnitř pavoukova zadečku, ty potom vyúsťují ve snovacích bradavkách. Snovací bradavku bychom mohli připodobnit třeba k cedníku se spoustou malých otvorů. Každý z těchto malých otvůrků produkuje prameny různých vlastností a využití. Prameny se pak splétají do vlákna. Vlákno se tvoří minimálně ze dvou pramenů. Jedná se o výtečný materiál tvořený bílkovinami, jenž nemá svými vlastnostmi v živočišné říši obdoby. Laboratorně se zjistila přesná skladba těchto bílkovin, avšak technicky se je zatím získat nepodařilo. Rovněž tak i umělý chov pavouků pro vlákno zatím naráží na spoustu praktických problémů. Je to škoda, protože výrobky zhotovené na bázi pavoučího vlákna by jistě našly uplatnění v mnoha oborech lidské činnosti. V říši zvířat využívají pavučiny například některé druhy ptáků ke stavbě a zpevňování svých hnízd nebo jako izolační materiál.
Podívejme se teď na to, jak vlastně pavoučí síť vzniká. Jako příklad bych rád uvedl síť křižáka mostního (Larinioides sclopetarius). Tohoto nádherného pavouka můžeme spatřit téměř na všech mostech. Vyskytuje se třeba i ve městě na kovových zábradlích lemujících toky. Nejčastěji je k vidění na sklonku léta, kdy každé ráno zdobí mostní konstrukci nové sítě. Nejprve si pavouk zbuduje vnější tvar, a to tak, že vypustí tenké vlákno a nechá ho unášet větrem, dokud se nezachytí na protějším bodu. Vlákno je tak jemné, že s ním pohne i sebemenší vánek. Pokračuje dalšími stranami, dokud obvodový obrazec neuzavře. Nejčastěji se jedná o trojúhelník. Poté vyšplhá zhruba do poloviny délky horní strany a spustí se svisle dolů. Vyšplhá zpět, tentokrát do středu svislice, a opět se spustí dolů. Při tom vypouští další vlákno, které napne nejdříve na jednu stranu a pak na druhou od svislého paprsku. Takto pokračuje dokud nejsou hotovy všechny paprsky. Nakonec vytvoří spirálu od středu ven, která zpevní celkovou konstrukci, aby posléze vytvořil další spirálu, tentokrát z lepkavého materiálu směrem z vnějšku do středu. Původní spirálu při tom zkonzumuje.
Toto je velmi zjednodušeně technologie stavby křižáka mostního, která je vlastní téměř všem křižákovitým. V hotové pavučině zaujme pavouk bezpečné stanoviště, kde potom číhá na svou kořist. Tu pozná podle záškubů na pavučině. Je s podivem, jak dokáže odhadnout, jedná-li se o hmyz nebo jenom o planý poplach. V pavučině totiž končí i spousta semen, drobné lístečky a podobně. Některá větší semena nebo i hmyz dokážou síť poničit. Proto si pavouci budují své sítě téměř každý den nové.
V přírodě se však nevyskytují jenom dvojrozměrné kolové sítě křižáků. Každý známe husté sítě v rozích místností, patřící pokoutníkům, venku potom vídáme trojrozměrné sítě plachetnatek nebo na okraji lesů „nálevku“ pokoutníka nálevkovitého. Ten má trochu odlišnou potravní strategii. Trpělivě číhá ve svém „trychtýři“ a podobně jako křižáci čeká na záškuby případné kořisti. Tu pak rychlým výpadem přepadne a znehybní. Rozdíl je, když se po síti blíží sameček, aby se se samičkou spářil. Ta podle specifických signálů pozná, že je to právě on. Nicméně k ní přistupuje velmi opatrně, protože i on by byl vítaným zpestřením jídelníčku.
Jak jsem se již zmínil, vlákno produkují i druhy, které si nestaví sítě, ale používají ho jako jistící a záchranné lano. Občas se bavím tím, že si nechám vylézt na ruku naši „domácí“ skákavku pruhovanou a dívám se, jak skáče z jednoho prstu na druhý. Při tom neustále vypouští vlákno.
Další příklad se mi naskytl při sledování včely medonosné, která na chrastavci sála jeho sladký nektar. V tu chvíli na ni zaútočil doteď zcela nenápadný běžník kopretinový. Tento pavouk je znám změnou barvy svého těla podle prostředí. V zápalu boje oba přepadli přes okraj květu. Pavouk se však jistil vláknem. Oba teď viseli doslova na vlásku. Po krátkém souboji běžník včelku přemohl a vyšplhal s ní zpět na květ.
Pavouků u nás žije nepřeberné množství druhů s rozdílnými strategiemi potravní biologie. Pokusil jsem se ukázat jen nepatrnou část z tohoto pestrého světa osminohých architektů, kteří si zaslouží náš obdiv a ochranu. Je totiž krásným zážitkem, potkávat v naší přírodě jejich zajímavé a okouzlující výtvory.
reklama
