Jsem už trochu otrlý, v televizi sleduji reportáže o násilí z různých koutů světa takřka denně. Ale tohle je něco jiného. Mluvím se statečnou a těžce zkoušenou ženou, která stojí přímo přede mnou. Není tu žádný filtr televizní obrazovky. Poslouchám otřesný příběh Maximy Chaupeové, za nímž stojí tuny zlata ukryté v hloubce několika set metrů. Jsme v severním Peru, nedaleko obřího dolu Yanacocha. To, o co tady jde, je další rozšíření dolu. V budoucnu by měl zabrat stejně velké území jako má naše chráněná krajinná oblast Beskydy.

Před čtyřmi lety jsem si na jaře na kuchyňském okně zasadil do truhlíku bylinky. Pravidelně jsem je zaléval a výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Objevily se první rostlinky. Když povyrostly do výšky asi 12 cm a náležitě zaplnily truhlík, ukázal se na okně samec poštolky obecné. Nejprve byl slyšet na střeše našeho domu, jak volal. Usadil se za oknem obývacího pokoje, kde byl hustěji zarostlý truhlík s květinami. Poté přelétl na vedlejší okno do kuchyně dále od silnice, které s oknem do obývacího pokoje těsně sousedí. Obě okna jsou situována do dvora bývalého obchodního domu Lužan na Lužickém náměstí v Rumburku.

Jistě si ještě někteří vzpomenete na hodiny přírodopisu, kde jsme se coby malí žáčci dozvídali i takové vzrušující informace, jako například, že žabím pulcům před opuštěním vodního prostředí nejprve narostou končetiny, pak ztratí (upadne jim) ocásek a změní se v malé žáby. Nejnovější učebnice již zřejmě uvádějí přesnější fakta o metamorfóze larev obojživelníků a ztrátou ocásků se zabývají pouze u některých plazů. Přesto bychom se při testování vzdělanosti našeho národa na toto téma určitě dozvěděli různé nesmysly, které se bohužel stále objevují i na internetu. Proto bych chtěl uvést na pravou míru, jak je to ve skutečnosti s odpadnutými ocásky těchto nižších obratlovců.

Při toulkách přírodou se setkáváme s mnoha živočichy a rostlinami. Některé z nich vnímáme už jaksi podvědomě jako každodenní součást našeho života a nevěnujeme jim moc pozornosti. Občas se nám však stane, že narazíme na druh, který nás zaujme hned na první pohled. Neobvyklé pestré zabarvení nebo zvláštní tvar živočicha či rostliny nám připadá natolik bizarní a exotický, že často máme dojem, jakoby tento druh do našich krajů ani nepatřil. Vydejte se spolu s námi na exkurzi do naší přírody. Budeme v ní hledat „exoty“ naší živočišné a rostlinné říše…

Sameček tetřívka přešlapuje kolem samičky, křídla spuštěná do strany. Bílé peří podocasních krovek je fešácky zvednuté, hlava míří dopředu. Všichni, kdo tok tetřívka obecného viděli, se shodují, že jde o jeden z nejúchvatnějších zážitků, které česká příroda nabízí. A mají pravdu. Tokajících tetřívků ovšem v českých horách ubývá a ochranáři se snaží zalarmovat veřejnost, aby je zbytečně nerušila.

V prvním díle svého cestopisu o Madagaskaru se biolog a esejista Stanislav Komárek věnoval především popisu přírody a společnosti tohoto ostrova u afrického kontinentu. V druhé části se víc zaměřuje na současný život Madagaskaru.

Mému příteli a spolucestovateli Tomáši Polívkovi

Spíše nežli velký ostrov – čtvrtý největší po Grónsku, Nové Guinei a Borneu – představuje Madagaskar díky své svébytnosti cosi jako malý kontinent (Nová Kaledonie by podle stejné logiky představovala kontinent úplně miniaturní). Co do plochy je lehce větší než Francie, jeho někdejší koloniální paní, a leží už poměrně hluboko pod rovníkem zhruba mezi 13. až 25. stupněm. Podle dnešních odhadů se Madagaskar oddělil v rámci rozpadu prakontinentu Gondwany od Afriky před zhruba 150 miliony lety a od Indie asi před 90 miliony – obvyklý náhled, že jeho fauna je proto tak zvláštní, že se od gondwanské masy oddělil v době před vznikem moderních savčích skupin, dostává značné trhliny.

Liška obecná (Vulpes vulpes) je naší nejběžnější divoce žijící psovitou šelmou vyznačující se vysokou mírou inteligence. Vždyť kdo by neznal nějakou tu bajku či pohádku, ve které vystupuje jako symbol moudrosti lstivá „kmotra“ liška. Přestože jsou stavy tohoto našeho predátora dlouhodobě vysoké, existuje jen malé procento běžných návštěvníků lesa, kteří jej mohli za svého života spatřit. Málokteré zvíře totiž myslí tolik na svou bezpečnost. Obezřetnost při každém svém pohybu a důmyslné využívání okolního terénu dělá z lišek takřka neviditelné lovce.

Hned za vjezdem do rezervace se mezi akáciemi prochází nádherná žirafa. Na nedaleké pláni se pase stádo impal, kousek od nich si na nevysoké trávě pochutnávají dva nosorožci. O pár set metrů dál se povaluje stádo buvolů. Zebry a prasata bradavičnatá se zdají být skoro všude a pokud má člověk trochu času, není problém vidět slony, hrochy nebo lvy. Na to, že Ol Pejeta byla ještě před necelými deseti lety z větší části farmou na chov skotu, to není špatný výsledek. Tato rezervace v centrální Keni přitom není ojedinělý případ. V důsledku ekonomického tlaku a ochranářské legislativy se totiž spousta soukromých vlastníků půdy rozhodla své ranče proměnit na rezervace, kde se daří divokým zvířatům.

Zimní období představuje pro všechny živé tvory nemálo komplikací. Mrazivé dny se sněhovou pokrývkou a výrazně omezená dostupnost potravy nutí každého živočicha, aby se před zimou chránil svým specifickým způsobem. Většina hmyzožravých ptáků ještě před začátkem zimy odlétá do teplejších krajin, kde má vhodnější klimatické podmínky a dostatek potravy. Zvířatům a ptákům, kteří zůstávají v našem podnebném pásmu, zase naroste teplejší a hustší srst nebo peří. To je chrání před nepřízní počasí. Nejzajímavější strategii k přežití zimy však mají některé druhy savců, kteří toto období jednoduše prospí. I když se zdá, že jde o pohodlný a jednoduchý způsob přečkání zimy, není to pravda, protože skýtá mnohá úskalí a nebezpečí ...