Pavel Štorch: Pár postřehů periferní postavy české ochrany přírody k odvolání ředitele NP České Švýcarsko Pavla Bendy

Patří do národního parku spíše kůrovec, nebo prodej kůrovcového dřeva? Zdá se vám tato otázka starší než Ekolist? Kdo ji považuje za zajímavou, je podle mne v roce 2022 živoucím důkazem selhání diskuse o národních parcích v ČR. Jak to souvisí s nedávnou zprávou o odvolání Pavla Bendy z pozice ředitele nejmladšího českého národního parku? Před dvěma roky jsem šel se ženou na výlet z České Kamenice přes Rynartice a bývalou loveckou chatu Na Tokáni do Doubice. Odsud jsme autobusem jeli přes Jetřichovice a Hřensko do Děčína. Poprvé v životě jsem měl dojem, že bych jen pomocí výletu v českém národním parku dokázal pětiletému dítěti vysvětlit, čím se liší národní park od zbytku republiky.

Než jsme vstoupili do národního parku, tu a tam ležela hráň vytěženého dřeva. Lesní cesty byly buď rozježděné, či nově velkoryse vybudované. Tu a tam jsme potkali pěšího turistu či skupinku lidí na (elektro-)kolech. V krajině člověk viděl posedy, krmelce a připomínky zemědělského hospodaření – balíky sena, senáž převázanou bílým plastem, ohradníky a dobytek. Lesy byly převážně jehličnaté. Když někde bylo mrtvé dřevo, bylo spíše zapomenuto omylem. Oplocenky střídaly vzrostlejší porosty s různým druhovým složením, člověk tušil, co který lesník na tu kterou holinu v posledních desítkách let „vymyslel“. Bylo vidět, o která místa je pečováno vyžínáním či herbicidy a kterým nikdo nevěnuje pozornost. Výsadby mimo oplocenky byly natřené proti okusu.

V Národním parku České Švýcarsko, tehdy již dvanáct let pod vedením Pavly Bendy, druhého ředitele parku od jeho vzniku, jsme prošli na okraji kolem několika holin, což je běžný úvod, který zná návštěvník i z Berchtesgaden, Harzu či Bavorského lesa. U první z nich stála informační tabule informující o „přestavbě lesa směrem k smíšenému“. Šli jsme po vyznačené turistické stezce a brzy jsme neměli dojem, že by tudy bez obtíží projelo osobní auto, uzounké historické lesní cesty střídaly skutečné kamenité lesní pěšiny.

Piktogramy evidentně zakazovaly vjezd cyklistů a skutečně, mezi Rynarticemi a Tokání jsme žádného nepotkali. Hlavní změna byla v lesích. První náznaky podzimních barev buků, javorů, dubů, jeřábů, bříz a osik se draly skrz šeď tisíců odumřelých smrků. Některé měly ještě jemné větvičky bez jehličí v korunách. Slunce skrz ně pronikalo zvláštním polostínem. Přes jiné koruny, tvořené spíše kmenem a a pahýly větví, pronikalo slunce, které hřálo. Tu a tam byly stromy i nalomené. Výjimečně člověk zahlédl ne moc velké choroše troudnatce.

Přechody mezi místy s více borovicemi či buky byly velkou změnou, smrt na chvilku zmizela. Stín chladil. V takovýchto místech na zemi chyběla vrstva semenáčků, která se tu a tam drala v „šedých lesích“. A ano… na dně několika roklí jsme našli i skupinu smrků, které rostly jako by se nic nestalo, klasický zelený chlad. Člověk si říkal, na jak dlouho? Vyjimečně krásné bylo, když někde byly starší, mohutné buky, jejichž koruny najednou sály slunce zpřístupněné odumřelými smrkovými sousedy a překypovaly silou.

Ne, nebudu se rozepisovat o vlivu osvětlení korun na produkci bukvic, jsme v národním parku, tak vypnu „hlavu lesnického inženýra“. Vnímavého turistu ve mně potěšily především nečekané výhledy. Najednou byly vidět dramatické scenérie skal, dříve skryté za hradbou smrkové zeleně. Najednou byl vidět v dálce svítící bukový vršek, jeden z čedičových výchozů. Nikdy dříve jsem si ho odsud nemohl všimnout.

A z této stezky byly vidět i černé pahýly ohořelých kmenů u Jetřichovic. Ční ze změti zeleně pod nimi. Ta je tak hustá, že to nemohl vysázet člověk. Panebože, to je krása. Toto není pár desítek hektarů krásné národní přírodní rezervace, toto je národní park, tady jsou kolem kilometry čtvereční pralesů pro naše děti a vnuky. Sem se vrátil rys a tudy migruje vlk. Bože, krása. Divočina. Ano, trochu jí kazí velké číslo na každé jedli, kterou zahlídnu, ale dobře… výzkum a evidence musí být. Jedlí je tu tak málo.

Čím jdu hlouběji do parku, tím méně je oplocenek, posedů, odbočujících a evidentně používaných přibližovacích linek. Pár cedulí mi vysvětluje, že kůrovec do Národního parku patří, že jedinou alternativou k smrti všech těch stromů okolo by bylo plošné vytěžení, které by vedlo ke vzniku holin. Tuto chybu už Správa parku udělala, kdesi za Pravčickou bránou a nechce ji opakovat.

Něco podobného, ale ve výrazně skromnějším vydání znám ze Šumavy. Někde mezi Poledníkem a Březníkem má člověk podobně vznešené dojmy. Jen je ta příroda přiškrcená dlouhými zimami a mrazy od konce srpna do června. Tady, mezi Prahou a Drážďany, přeci jen buky či břízy rostou rychleji. A tady také, celou tu nádheru nevnímám z asfaltu, uskakujíce kolům a koloběžkám. Sem se dostanu i v zimě, aniž bych musel uskakovat spěchajícím běžkařům.

Ten výlet ve mně zanechal velmi silný dojem: někde v systému české ochrany přírody a krajiny, někde mezi Bláhou, Pelcem, Dolejským a Mikem se prosadilo to, co s tichou a vyargumentovanou věcností učí prof. Svoboda na Suchdole. Lesník z jihočeské vesničky, kterého jsem nikdy neviděl v zelené uniformě. Člověk, který ví, že dobrá angličtina a ovládání statistiky jsou pro výuku lesníků nejdůležitější. Člověk, který mezinárodní kontext lesnictví učí ve větším rozsahu než od Karpat po Švýcarsko. Pro lesníky, kteří se budou potýkat s klimatickou změnou a touhou nahradit uhlí biomasou a kteří možná budou vyrábět sortimenty „Čína“, je pro znalost kontextu důležitá jak Kanada, tak úbytek pralesů nejen v Amazonii, ale i v Rumunsku. „Disturbance forestry“ live.

Tady tu správu národního parku ale žádný z jeho žáků neřídí… Kdo to dokázal vyjednat s místními starosty? S hasiči? S integrovaným záchranným systémem? Anebo vedení parku síla „disturbance“ překvapila? Koho v lesnické praxi les nepřekvapil? To jsou otázky, které se mi honí hlavou, když se autobus prodírá deštěm a desetitisícemi odumřelých smrků lemujících úzkou silničku kdesi mezi Meznou a Hřenskem.

Jak to dokázal, že ho všichni ti „staří mistři lesnicko-myslivečtí“, kteří spolu procvičovali játra na kolejích v Písku, Trutnově, Šluknově či Hranicích, a které správa parku převzala, aby neskončili nezaměstnaní či nemuseli dojíždět o něco dále „neumlátili“?

Jak to, že se tady hoteliéři nebáli, že turisté do „mrtvých lesů“ nebudou chtít jezdit? Jak to, že tady dokázali utnout penězovody školkařům a firmám na lesnické práce využívajícím kšefty se dřevem, výrobou, dopravou a prodejem? Ano, kůrovec zde řádil v dobách, kdy byly ceny dřeva nízké, kdy odumírání lesů nebyl jen šumavský problém, ale děsil celou Vysočinu, ale přeci jen, odvahu to chtělo.

Smekám před člověkem, který v té době vedl správu národního parku, což byl Pavel Benda.

Česká ochrana přírody je malinký rybníček, kde každý zná každého. Před každým ředitelem národního parku stojí rozhodnutí, jak se dostat k cílům národního parku levněji, rychleji a s vyšší akceptancí místních a široké veřejnosti. Jak si poradit s pojmem krajinný ráz vs. dotace zprivatizovaným JZD, jak se postavit k problému přemnožené zvěře bránící obnově smíšenějších lesů. Je tu hodně témat, do kterých je třeba „seknout“, a která mohou vzbudit rozporuplné reakce.

V české ochraně přírody pracují lidé, na jejichž zápal pro práci útočí směsice extrémně špatných platů vůči svému vzdělání, politických změn na MŽP a toho, že nemalá část kolegů na správě parku má v hlavě prastaré lesnicko/myslivecko konzervativní myšlení.

Pavel Benda si ale uchoval integritu a nesnažil se využít svou moc pro vlastní prospěch. Ač bydlištěm v Děčíně a tudíž téměř denně dojíždějící do Krásné Lípy (kdo tu silnici znáte, víte, že se na ní dá jen velmi obtížně předjíždět, o zimě nemluvě), nechtěl si polepšit tím, že by se snažil sídlo Správy přesunout do Děčína, i když k tomu měl dobrou možnost v rámci možného sloučení s CHKO Labské Pískovce. Zároveň to byl právě ten samý Pavel Benda, který „nedostal strach“ a správa NP tak nikdy nenapsala smířlivé stanovisko k vybudování jezu na nezregulovaném úseku Labe mezi Děčínem a Hřenskem.

Tento člověk byl v médiích převážně s rybářskou síťkou, vypouštěje malé lososy do Kamenice. Možná sám sebe neuměl dost propagovat, možná jeho strategie byla nechtít provokovat. Je také otázka, jak dobrá školení o komunikaci pořádá MŽP pro špičkové manažery svých institucí. Existuje něco jako burza příkladů dobré praxe ke komunikaci s obcemi regionu?

Jsem přesvědčen, že schopnost institucí připravit své exponované zaměstnance na krizovou komunikaci je v dnešní době srovnatelně důležitá jako jejich odborná znalost. V případě jejich přetížení je schopnost se o ně postarat i za cenu delší pracovní neschopnosti známkou kvality tzv. sociálního státu.

Tím se dostáváme k posledním událostem tohoto roku a i ke zdůvodnění odvolání ředitele Pavla Bendy. Ano, v Národním parku České Švýcarsko došlo k největšímu lesnímu požáru, který kdy postihl ČR. Pohled na krajinu plnou mrtvých stromů v nepřístupném terénu, kde se oheň šířil suchými korunami stromů, se v hlavách mnohých spojil okamžitě s domnělým původcem: vedením národního parku. To přece tolerovalo rozšíření kůrovce a odmítlo proti němu dále zasahovat. V tu chvíli se zapomnělo na to, jaké byly alternativy. Zabránily by rozšíření kůrovce obrovské holiny? Podařilo se „ochránit před kůrovcem“ Vysočinu a Nízký Jeseník masivními těžbami?

A opravdu souvisí lesní požáry s kůrovcem? Nesouvisí hlavně s borovicí?

Souběžně s požárem v Českém Švýcarsku hořelo nedaleko města Falkenberg v jižním Braniborsku. Lesní požár, který ve velmi přehledném a přístupném terénu, zasáhl plochu 850 hektarů, není možné svést na kůrovce, protože se tam žádný nevyskytoval.

Kůrovec se šíří díky oteplování způsobeném spalováním fosilních paliv. Pravděpodobnost epizod sucha se zvyšuje a ze stejných důvodů se zvyšuje i pravděpodobnost požárů. Je velmi pravděpodobné, že požárů v přírodě bude přibývat. Je otázka, jak daleko jsme od situace běžné v Austrálii či USA, kde se řízeným vypalováním lesů náchylných k požárům snižuje intenzita požárů neplánovaných.

V celé věci mám jednu radost: Množství článků s odborníky tvrdících, že příroda nebude mít problém s obnovou lesů na požářištích, bylo jednoznačně převažující. Snad nedojde k takovému nepochopení pojmu „národní park“ jako po tatranské vichřici v roce 2014, kdy veřejnost nadšeně přispívala na obnovu lesů, která probíhala umělou výsadbou na vytěžených kalamitních plochách. A to celé v nejstarším národním parku celého Československa.

Z tohoto pohledu dokázal Pavel Benda jako ředitel jednoho z nejmladších národních parků opravdu hodně. Příspěvky veřejnosti nechť jdou zraněným hasičům, na opravy jejich techniky či na jejich odměny.

---

reklama

---