Jak chránit přírodu? Odpovědi nabízí kniha mladých českých vědců
Pokud jde o onu nezbytnost popularizace vědy ve společnosti, zdá se mi, že v oblasti ekologie a ochrany přírody je dokonce nebývale silná, neboť – jak se můžeme opakovaně přesvědčovat na tištěných i virtuálních stránkách českých deníků a týdeníků – jen opravdu malá část lidí v naší zemi ví, čím skutečně se „ekologové“ a „ochranáři“ zabývají. V této situaci je každá kniha, již mohou příslušníci takzvané laické veřejnosti vzít do ruky bez obav ze zavalení odbornou terminologií, velmi potřebná. Konkrétně na této recenzované knize je pak navíc pozoruhodný její autorský kolektiv, jenž tvoří převážně studenti doktorských studijních programů, podílející se na přípravách středoškolských biologických olympiád. Nakladatelství Dokořán si tak zaslouží pochvalu za to, že těmto začínajícím vědcům, či lépe adeptům vědecké kariéry, dalo příležitost ukázat, že také mladí badatelé, pokud jim nechybí trocha literárního talentu, mohou svými texty zaujmout laické publikum.
Od populace ke krajině
Kniha Ochrana přírody z pohledu biologa má jasnou a přehlednou strukturu. Snaží se totiž postupně odpovědět na tři základní otázky: 1. proč přírodu chránit?; 2. co chránit?; 3. jak to chránit? Přičemž autoři se věnují především otázce třetí, při jejímž zkoumání postupují od problematiky ochrany druhů přes populace až ke krajině. Samostatnou kapitolu věnují rovněž tzv. ekologii obnovy a právní stránce ochrany přírody a krajiny v České republice. Záměr autorského kolektivu, tedy připravit výukový text pro širokou veřejnost, je asi nejzřejmější v závěrech hlavních kapitol knihy, kde je vždy připojeno stručné shrnutí všeho podstatného z předchozího oddílu.
Čtenářský komfort zajišťuje především umístění řady „rámečků“, tedy krátkých samostatně stojících textů, které buď dále rozšiřují informace hlavního textu nebo přinášejí příklady z praxe. Čtenář se jim může při četbě knihy bez obav vyhnout, neboť pro pochopení hlavního textu nejsou podstatné, mají funkci spíše jakéhosi bonusu pro zvědavce. Odpovídají totiž na otázky typu: Jak spočítat motýly?; Proč jsou evropské smíšené lesy tak druhově chudé? nebo Proč mizí orchideje? Tuto knihu proto lze číst jednak „tradičně“, tedy od začátku do konce, ale také je v ní možno vyhledávat odpovědi na zcela konkrétní otázky, i když v tomto případě narazí její uživatel na poněkud úsporný terminologický rejstřík, přičemž knize by zajisté slušel i rejstřík jmenný či místní.
Proč vlastně přírodu chránit?
Na této populárně-naučné publikaci je sympatické také to, že se její autoři a autorky nenechali spoutat převládajícím očekáváním veřejnosti, podle něhož by kvalitní věda měla být především objektivní, tedy nestranná, nezaujatá a ve svém důsledku vlastně prostá názorů svých tvůrců.
Pro mnohé překvapivě tak v úvodní kapitole nedávají jednoznačnou odpověď na otázku, proč přírodu vlastně chránit, a doporučují spíše, aby si každý jednotlivě odpověď nalezl sám, protože „(p)okud povede k dobrému cíli, rozumné snaze o zachování přírodních hodnot, je jistě správná“. Pragmaticky na jiném místě v knize navíc poznamenávají, že ochranu přírody děláme my lidé především kvůli sobě samým.
Celkově lze říci, že autorský kolektiv ve vztahu k ochraně přírody vyznává důležitost principu diferenciace. Nepřináší proto žádné jednoduché univerzální rady a spíše upozorňuje, že je vždy třeba navrhovat způsoby ochrany daných území v souladu s podmínkami konkrétní lokality a stanovenými cíli.
Ochranu přírody proto autoři v žádném případě neztotožňují s její konzervací, nýbrž ukazují, že musí být často, nikoli však samozřejmě vždy, spojena s aktivním přístupem ochranářů, popřípadě dalších zainteresovaných osob. Velké množství biotopů bylo totiž vytvořeno zemědělskou činností člověka a bez této péče se neobejdou. Kosení luk, vypalování, pastva, včetně té lesní, se tak pomalu stává součástí plánů péče o jednotlivá chráněná území, což autoři jednoznačně podporují. Proto do knihy zařazují i kapitolu o historickém vývoji české krajiny, v níž upozorňují, že chceme-li „chránit nějakou část naší přírody, musíme chápat, jak vznikla, a napodobovat dřívější způsob hospodaření (či nehospodaření)“.
Zákon v jedné větě
V souvislosti s tímto historickým exkurzem je ale také třeba upozornit na první nepřesnosti a chyby, jež kniha obsahuje. Například velkostatkové hospodaření je již záležitostí 16. a nikoli teprve 17. století, jak se v textu tvrdí. Za velmi zjednodušující pak pokládám informaci, že v tomtéž 17. století se „upouští“ od trojpolního systému. Jakkoli je možno předpokládat, že někdy koncem tohoto století začaly být silněji pociťovány jeho limity pro zásobování rostoucího počtu obyvatel v českých zemích, řešily se tyto nedostatky nejprve další extenzifikací, tedy získáváním nových osevních ploch, a teprve poté se přistupovalo k zavádění složitějších osevních postupů, tedy mnohem později, než se zde uvádí.
Další rozpaky u poučeného čtenáře vyvolává stručné shrnutí zákona 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Dotyčný zákon sice patří se svými třinácti paragrafy k těm stručnějším, ale přeci jen ho nelze vměstnat do jedné věty, a tak například autory zmiňovaná lhůta 6 měsíců pro podání žádosti o náhradu škody neplatí pro všechny typy škod a také se odlišně stanovuje. V zákoně je pak jasně odděleno ohlášení škody (do 48 hodin od jejího zjištění místnímu orgánu ochrany přírody) od žádosti o poskytnutí náhrady podávané příslušnému krajskému úřadu – autoři knihy tyto dva kroky ve svém textu ovšem spojili do jednoho. Zájemcům o právní stránku ochrany přírody v České republice proto spíše doporučuji prostudovat si případě příslušný zákon přímo a případně sáhnout po knihách našeho předního odborníka na právní úpravu ochrany přírody, Vojtěcha Stejskala, jehož práce nejsou v textu ani seznamu literatury překvapivě vůbec zmiňovány.
Maska vědecké objektivity
Již jsem upozorňoval, že se autorský kolektiv rozhodl neschovávat za masku vědecké objektivity a nestydí se za své názory na velmi aktuální a takzvaně ožehavá témata – koneckonců ochrana příroda je téma vysoce politické. Politické v tom smyslu, že se o ní diskutuje ve veřejném prostoru a její výsledná podoba vzniká jako průnik mnoha, často velmi rozdílných, zájmů.
Namátkou několik příkladů. V otázce globální změny klimatu jsou autoři poměrně konzervativní. Tvrdí, že „navzdory stoupajícímu lidskému vlivu vědecké studie naznačují, že člověk do globálních cyklů klimatu nezasahuje takovou měrou, aby měl ve své moci globální klima bezprostředně změnit“. V případě NP Šumava se výrazněji staví na stranu zastánců přirozené obnovy lesa, jakkoli nepopírají nutnost aktivně zasahovat v hospodářských lesích na území parku. Striktně se vymezují vůči používání DDT k hubení komárů rodu Anopheles a oceňují roli, kterou při prosazování zákazu jeho používání v mnoha zemích světa sehrála Rachel Carsonová. Zde je namístě upozornit, že v poslední době se objevily i studie, které na celý problém s DDT nahlížejí odlišně a jeho užívání víceméně podporují, neboť je stále neocenitelným pomocníkem v boji s malárií.
Kolektivu autorů se navzdory některým nepřesnostem podařilo vytvořit knihu, která je vhodným populárně-naučným průvodcem problematikou ochrany přírody v České republice. Je psána jasným a srozumitelným jazykem a svou logickou strukturou určitě dokáže zaujmout i laické čtenáře a čtenářky.
PS. Vzhledem k tomu, že se autorský kolektiv sestává celkem z pěti vědců a tří vědkyň, je poněkud zavádějící dát knize titul Ochrana přírody z pohledu biologa (!). Stejně nešťastný je i výběr podtitulu Proč a jak chránit českou přírodu, neboť ono „proč“ je systematičtěji analyzováno jen na první stránce celé knihy.
reklama
Kdo byl Erazim Kohák
Zelenočerný svět českého ekologického radikalismu po roce 1989
Věrní a rozumní. Kapitoly paliativní ochrany přírody Hany Librové